|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
Vydrž chvíli (poezie, Rogo) • Útěk rozmrzelého jedince (próza, Rogo) • Do nových světů (próza, Rogo) • Nostalgické chvění (poezie, Rogo) • Sraní (poezie, Rogo) • Zlá malá holka (próza, Rogo) • O veselém metaři (próza, Rogo) • Město plné motivů (poezie, Rogo) • tajemství předešlé noci (poezie, Rogo) • Pojmenované otázky (poezie, Rogo) • Do tiché skrýše (poezie, Rogo) • Tříštivý obzor (poezie, Rogo) • Docela nedávné poznání (poezie, Rogo) • Politické diskuze dneška (poezie, Rogo) • Volání novicky (poezie, Rogo) • Nocí svou (próza, Rogo) • Návraty (poezie, Rogo) • Jen ty (poezie, Rogo) • Cesta zpět (poezie, Rogo) • Pouť maniaků (poezie, rogo) • Pospolu (poezie, Rogo) • Propojení (poezie, Rogo) • Prší (poezie, Rogo) • Krví spojeni (poezie, Rogo) • Denní mizerie (poezie, Rogo) • Pokora (poezie, Rogo) • Přes nové mosty (poezie, Rogo) • Nejsvětější nyní (poezie, Rogo) • Postava v mém bytě (próza, Rogo) • Potřeba lehkosti (poezie, Rogo) • Hledání rovnováhy (poezie, Rogo) • Upalte blázna (poezie, Rogo) • Nezastavitelná aktivita (poezie, Rogo) • Po vůli (poezie, Rogo) • Upocený vánoce (poezie, Rogo) • Pojmy (poezie, Rogo) • Tomu všemu mé díky (poezie, Rogo) • Jednou (poezie, Rogo) • Destruktivní (poezie, Rogo) • Podvečerem ke krásnému cíli (próza, Rogo) • Jeden den pompézních idiotů (próza, Rogo) • Když má prdel hravou (próza, Rogo) • Lidští červi (úvaha, Rogo) • Noční přemítání (poezie, Rogo) • Pohádkový příběh (próza, Rogo) • Pouhé prožívání (poezie, Rogo) • Jednatřicet (poezie, Rogo) • Pár pohledů (poezie, Rogo) • Noční bláznovství (poezie, Rogo) • Všeokolní smích (poezie, Rogo) • Dítě pod noční oblohou (poezie, Rogo) • Probuzení (poezie, Rogo) • Spasitel (poezie, Rogo) • Nová smlouva blouznivců (poezie, Rogo) • Zjevování ženské (poezie, Rogo) • Vpuštěn k tvé blízkosti (poezie, Rogo) • Důvěrné absolutno (poezie, Rogo) • Špatný zahradník (poezie, Rogo) • Návštěvník věčnosti 1. az 6. kapitola (próza, Rogo) • Návštěvník věčnosti 7. a 8. kapitola (próza, Rogo) • Návštěvník věčnosti 9. az 13. kapitola (próza, Rogo) • Návštěvník věčnosti 14. az 15. kapitola (próza, Rogo) • Návštěvník věčnosti 16. az 18. kapitola (próza, Rogo) • Po rozbřesku (poezie, Rogo) • Anna dcera hrobníkova (poezie, Rogo) • Předčasný odchod Alberta Juliána (próza, Rogo) • Musíme alespoň nyní zapomenout (poezie, Rogo) • Cesta blízko cíle (próza, Rogo) • Ve strachu (poezie, Rogo) • Chuť moci (poezie, Rogo) • Pan Bernard (poezie, Rogo) • Půl třetí šestého máje (poezie, Rogo) • Syn rodu prostého (poezie, Rogo) • Znásilněná (poezie, Rogo) • Dneska už to vědí všichni (poezie, Rogo) • Zcela jasne blaznovstvi (próza, Rogo) • Divá žena (poezie, Rogo) • Šˇílenství pohybu prstem (poezie, Rogo) • Býti básní (poezie, Rogo) • Pohádková víla z lesů (poezie, Rogo) • Domov (próza, Rogo) • Ó Matko (poezie, Rogo) • Noci v písních (poezie, Rogo) • Krása volnosti (poezie, Rogo) • Radost stvoření (poezie, Rogo) • Navrácení se (poezie, Rogo) • Nejlepší učitel (poezie, Rogo) • Probouzení míru (poezie, Rogo) • Spojení (poezie, Rogo) • Budiž světlo (próza, Rogo) • Tvůj obraz v dešti (poezie, Rogo) • Život ve smutku se nevyplácí (poezie, Rogo) • Státi se vším (poezie, Rogo) • Místo klidu (poezie, Rogo) • Zastavení v mokrém domě (poezie, Rogo) • 4. (Rogo) • Svět za oknem (poezie, Rogo) • ... (poezie, Rogo) • Ten, který se zastavil (poezie, Rogo) • Připraven (poezie, Rogo) • Putování (poezie, Rogo) | |
|
I.
Zářný zářijový den se soumrakem slábne třpyt nad obzorem večer se mi vkrádá pod šaty a veškeré naděje uplynulého dne se stávají odrazem neexistence.
Vlak veze houfy lidí do jiného města každé město má svá osobitá tajemství která se právě s večerem nejvíce rozevírají.
Každý člověk má svůj vlastní příběh všechny ty originální příběhy se na konci našich cest střetnou a odpoví na nekonečnou otázku bytí.
Snažím se pochopit svůj vlastní příběh snažím se rozklíčovat různé detaily a pochopit tak samotného tvůrce autora toho všeho.
Zeleň stromů pomalu přechází k prvním odkrytým tvářím velkoměsta sbíhající cesty se rozšiřují vytvářejí ulice které se snaží kopírovat jakýsi řád.
Nebude to trvat dlouho a rozsvítí se první světla pouličních lamp probudí se i do nich narážející noční motýli mystika noci předkládá první inspirace.
Vlak se konečně zastavuje vystupuji na dlouhý perón vnitřně tak trochu vzdálen ruchu nevnímám hudbu hlasy lidí ani jejich kroky cítím naplnění milosrdnou prázdnotou.
Všechno se to sneslo na ty co zůstali beze spánku na tuláky noci na vyvolené i na ty zatracené každá role má svůj smysl jen cesty k pochopení mají různou četnost klikatění.
Co by se stalo s lidskými smysli kdyby se snesla taková tma až by se město celé ztratilo co by se stalo kdyby ticho protkalo úplně vše až by sluch nedokázal zachytit vůbec nic?
II.
Noc pohltila i poslední siluety lidí příběh opouští město světy za okny zůstanou neodkryty scéna se postupně vrací ke zdroji.
Uvnitř těla vlaku opět procitám snažím se pochopit co mi město přineslo nevyslovené otázky se pomalu rozplynuli cesta odkryla jasné vnitřní plody.
Prořídlá jsou místa při cestě na zpět zbytky lidí mlčí do rána zbývá ještě mnoho času ticho ovšem prozrazuje absenci opilosti hravost klidu nezná hranic.
Zažehnal jsem svou únavu vnitřní polemikou o smyslu slova domov nutnost vracet se fyzicky je malicherná nutnost uvědomit si všudypřítomnost je plná naděje.
Na prázdném papíře neviditelné krajiny se krásně popisuje prázdno stačí jen zastavit sebe nechat to být vše samo postupně vzniká.
Viděl jsem bezdomovce narkomany nad rozžhavenou lžící a starého muže který měl sílu anděla a laskavost pro všechny takto se tvoří Boží svět.
Vyvanutí vše jsou jen krásné dechberoucí kulisy stačí si je uvědomit kdo se na to vše dívá kdo je kdo? Vždyť není žádný druhý.
Zpáteční vlak se pomalu blíží k půlnoci umírá den pro zrod nového žádný strach není patrný obava nikdy nevzniká z přítomnosti.
Cítím se totožný s každým prožitým časem mohu usnout s dobrým pocitem že mě již nebude potřeba mohu již navěky odejít.
Vše si sebe již navždy uvědomuje veškerý zvuk je dechem Absolutna Nepojmenovatelné stále obsahuje vše vše stále obsahuje Nepojmenovatelné.
Tato hra nebude nikdy dohrána nesnažím se to pochopit neřeším kolikrát jsem byl na tahu hráč a hrací pole klidná hladina se vždy o slovo přihlásí nekonečný zdroj světla nekonečný zdroj všeho i sebe sama.
(Napsáno během dvou cest vlakem, nejprve z Tábora do Prahy a o několik dní později z Prahy do Tábora). Září 2024. |
|
|
Alespoň na chvíli, malinko probudit v sobě miminko,
podrobit se milostivé péči té krásné blahodárné, co léčí,
naplno probudit důvěru miluji, nikdy se neperu,
probuzené srdce, světlo ve tmě teď jsem již připraven, Mistře veď mě. |
|
|
Na piáno hrál a ve známost vstoupil díky své rychlé a divoké hře.Byl miláčkem nočních barů a miláčkem žen. Mnoho mužů mu závidělo, mnoho mužů chtělo být mezi jeho práteli. Jeho hbité prsty uváděli každý večer návštěvníky v úžas. Domů neodcházel nikdy sám, jeho život byl neuvěřitelný kolotoč. Jednoho dne se ovšem zamiloval do nádherného přízraku. Bylo právě pravé poledne a on se rychlým krokem procházel podél řeky ve svém milovaném městě. Byla-li ta žena skutečná, netušil. Scela jistě se ale tato bytost, snad z jiného světa, na něho usmála a to ho po dlouhých letech donutilo, zastavit se. Jako kdosi úplně jiný vstoupil večer do naplněného klubu, kde všichni očekávali, již takřka tradiční vlnu divokosti. On usedl, klidný jako nikdy, za piáno a jeho dlouhé snědé prsty pohladili klapky s něhou romantického milence. Po sále se počala šířit harmonická melodie až osazenstvo klubu strnulo. Zprvu ho chtěli mnozí zastavit, ale ve chvíli, kdy začal se slzami Lásky zpívat své vyznání krásné neznámé, cosi se v lidech zlomilo a rozruch poraněných duší utichl. Hrál a zpíval celý večer improvizované skladby otevřeného srdce. Hrál a zpíval, každý střípek života byl toho součástí. Hrál a zpíval a ona tam byla. Snad byla i skutečná.
24.6.2023 Tábor |
|
|
Dotknout se nohou sklonit hlavu nebýt osobností jen Láska věčná smí být vnímána aby chvíle tato zůstala čistá.
17.3.2023 Varanasi - Indie |
|
|
Trvalo to dlouho a zdálo se to nekonečné. Nutno přiznat, že jsem se bál toho neznámého, do kterého jsem měl právě vstoupit. Parapet byl již dávno prázdný a to jediné co na něm ještě stále spočívalo byla má ustrašená tělesná schránka. Duch ten neustále poletoval kolem a snažil se zhmotnit ono obávané ,, teď“! Jak přimět ducha, aby se opět spojil s tělem? Nebo snad má onen dosti zmatený duch hledat jiného převozníka své stále rostoucí touhy udělat to? Duch, jakési individuální já, ztratil náhle veškeré zábrany a bez toho, aby se s čímkoliv, či s kýmkoliv vědomě spojil, vyrazil do akce. Klička okenního rámu se otočila díky nevyslovenému přání a staré, krásné, lehce zpuchřelé a časem zašlé okno se dokořán otevřelo. Vyletěl jsem ven dokonale šťastný, ovšem slova, kterými bych onu prožitou nádheru mohl detailně popsat a podělit se o ní, jsem zanechal kdesi v hlubinách závislé mysli. Snad mi to alespoň tělo, zanechané za oknem odpustí.
15.5.2023 Tábor |
|
Jsem vždy připraventě přijmoutjsem veškerý čas ty se jistě brzy staneš mnou brzy budeš připravený pak poznáš že mnou jsi byl vždy.
|
|
|
V mokrém domě náhle cesta zastavena proudy deště jsou táhlé zmokla i má žena,
v šeru a v temnotě kde ze stropu kape voda sedíme tiše nehnutě věříme, že se to poddá,
raději i stan v tom domě máme obklopený kalužemi i ty těžké chvíle jsou staré známé požehnané mezi všemi,
po noci však přijde den absolutnem vykouzlen my půjdeme s písní dál tou jež nám osud daroval,
tou písní radosti necháme se vésti nic jiného neexistuje než tato přesvatá melodie,
tma nad domem a snad i hvězdy přinejmenším tušené Láska nad námi, ta je navždy vše špatné se přežene,
tvrdé jsou někdy zkoušky života často ovšem nutné pak odejde i tupá dřímota a jako když utne.
17.1.2022 La Gomera - v mokrém domě |
|
|
Putování nekonečnem poselství zdánlivě nevysloveno tak kampak se dále pohnem? kde je mé vlastní nebe a kde je dno?
Kanárské ostrovy, Anglie, Polsko návrat do temné Czechie začíná mi býti tak trochu ouzko co když tam nikdo nežije?
Iluze vetkaná do mé paměti projekce vzdáleného filmu a poté detailní záběr na děti u kterého se snadno dojmu.
Mé vlastní dětství to bylo co zanechalo strachu stopy vše je umělecké dílo hromady sněhu nebo tropy,
Kde je to pravé místo klidu? netřeba ničím pohrdat Já sám k sobě jednou přijdu a bude to již napořád.
15.5.2022 Brzeznica - Polska
|
|
|
Jen ticho a prázdno a přesto je vše obsaženo žádná slova a přesto je vše vyřčeno jakmile se zastaví vše teprve pak to bude vším až přežijeme všechny naše tragédie a neštěstí až přežijeme všechny naše radosti a šťastné chvíle až opustíme úplně vše teprve pak se staneme vším jen ticho a prázdno a přesto tak plné že zmizí jakakoliv potřeba cokoliv vyjádřit.
25.3.2022 Pod horou Mantana de la Fuente,Gran Canaria
|
|
Voda plná kachenměsto ztišené podzimemmlčí život všechenztišit se též jsem povinnen,na nebi se třepetají ptáciživot ve smutku se nevyplácí,je třeba otevřít srdce svojea začít zpívat veselepřeci jinak láska nevyhrajea zmizí nám i přátelé,na nebi se třepetají ptáciživot ve smutku se nevyplácí,není důvod k pláčii když se někdy nedařížalem se oči smáčíjindy zas štěstím rozzáří,na nebi se třepetají ptáciživot ve smutku se nevyplácí,jednou jistě přijdeštěstí trvalétady a ne jindetady a bez ale,na nebi se třepetají ptáciživot ve smutku se nevyplácí.13.11.2021Tábor- Jordán
|
|
|
Svět za oknem před ním za ním i v něm surealismus rozteklé barvy vycházející z čistého impresionismu realita jako odraz snu Já svět svět Já Bůh.
Otevřel jsem okno a stal jsem se Jím za oknem vše moklo za tím si stojím,
vždyť i déšť je mnou pozvu ho do srdce žaly pominou svatá eminence,
pak venku budu čekat na hvězdy, Boží oči vím, že nic není jen tak ty oči žaly léčí,
samo sebe kouzlo zdraví není větší magie každý den čas na oslavy Světlo, Láska ožije,
vše vlastně tu vždy bylo nepřichází, neodchází já vzývám tě ó Sílo my jsme tebou, navždy nazí,
až všechny barvy světa opět se slijí v jedinou zůstane pak jen silueta tvořena tou krásnou krajinou.
12.4. 2021 Praha-Podbaba
|
|
|
Slunce se ztratilo za horami a já jako každý večer usedl ve své jeskyni, v níž jsem si dopřával měsíční azyl. Nejprve jsem se nosem několikrát nadechl a vydechl, zavřel oči a snažil se koncentrovat na „Já“, snad jsem měl v sobě i položenou otázku „kdo jsem já?“. V tomto rozpoložení jsem se udržel sotva pár minut. Vše se náhle na okamžik přetrhalo, cítil jsem slabost a uvědomoval si své chyby, závislosti a nedostatky. Bál jsem se, že to nezvládnu, že selžu, že nebudu mít dostatek síly, že sestoupím z cesty a snad i toho, že jsem úplně sám. Ruce se bez pokynu mé mysli pomalu sepjaly v prosbě před hrudí. Začal jsem pomalu šeptat slova „prosím dej mi sílu, abych vydržel, abych byl lepší…“. Těch slov bylo více a plynula v kajícném tónu. Pocítil jsem naprostou oddanost a dojetí. Mé oči se smáčely drobnými slzami. Miloval jsem a byl jsem milován, věděl jsem, že nejsem sám. Snad k žádné ženě jsem necítil tak silnou Lásku jako k Tomu, co bylo všude kolem mě i ve mně. Jeskyně se stala chrámem, celý svět byl chrámem a mé srdce bylo ohněm v onom chrámu. Nebylo nic než To, žádná jiná myšlenka, žádná jiná touha, než být s Tím. Život je tak nádherné místo, co bych mohl chtít víc? Nebyl žádný jiný čas než „Teď“ a „Teď“ bylo plné blaha. Věděl jsem, že s „Tím“ se mi nemůže nic stát, že jsem konečně opět malé oddané dítě v milující náruči matky. Otevřel jsem oči, které byly stále ještě vlhké a věděl, že je. Nepřemýšlel jsem o jméně či tvaru. Nepotřeboval jsem žádné jiné důkazy. Vědomí je jedno jediné, vše je tím Vědomím a Láska je jejím nádherným projevem. Život se nestal jiným, stal se jen více vědomým. Vím, že to je jen počátek, jen znamení, které jsem dostal, abych setrval, abych již nikdy neměl potřebu vrátit se do tmy. Budiž světlo.
29.09.2020 Tiché údolí
|
|
|
Chvíle okamžik osamocený čas Bůh je v nás i kolem nás a když se v nás s tím kolem spojí svět chutnat bude radostněji
(16.11.2019,Praha- ostrov Štvanice) |
|
|
Stav klidu mír se probouzí nekonečné světlo souznění s tichem souznění s harmoniemi pohyb utvářený putováním mraků ve větru. (2.4.2018-barranco Gugui-Gran Canaria) |
|
V každém z nás sídlí láskaje hluboko zakořeněná a nelze se jí zbavit můžeme jí zaházet kamením můžeme o ní pomlčet popřít její existenci ale nikdy jí nemůžeme uhasit či snad dokonce zabít i člověk jež vykoná popravu na nevinných obětech jí v sobě má i člověk nečistých mravů sprostá poběhlice či namyšlený vládce vytvořili jsme si ega aby jsme ze strachu popřeli svou božskou podstatu bojíme se že když budeme dobří někdo nás zneužije a zničí je však nutné vědět že i onen zloduch jí v sobě má nebrante lásce aby se rozevřela to ona je tím božstvím nade všechny chrámy nade všechny modly odhrnte nánosy pod které jste se ji snažili ukrýt a učte se od ní je tím nejlepším učitelem pro návrat do pozemského ráje jednoduchá cesta probuzení království nebeské je ve vás.
22.4.2019(La Isleta-ostrov Gran Canaria)
|
|
|
Nejsme nic jen vybělené kosti na slunci nejsou žádné hranice žádný majetek nikoho a pro nikoho žádné o pane o paní nic z toho není skutečné nejsou jména ani radost v předmětech vše jsme si vytvořili jen v naší pošetilé iluzi stavíme domy stavíme města celé státy aby se vše nakonec zbortilo pozbylo smyslu který tu ovšem nebyl ani předtím hledáme útěchu ve své výjimečnosti a tím ještě více propadáme do ničeho lásku jsme pokřivili potřebou vlastnit a vyzdvihli tak bolest nad čistotu nicméně až se rozptýlí naše mysl odpadne všechno maso z kostí a nad katastrofou ega vysvitne světlo božského Já vrátíme se k podstatě k nekonečnému absolutnu k nekonečnému bytí ke skutečné lásky plnosti.
20.1.2019 Makutra city(Gran Canaria)
|
|
|
Zelená hlubokost pevných a přitom jemných listů růžová rozkošnost květů zbavující svět veškeré tvrdosti zlaté paprsky dobrotivého slunce Rozzáří den nepopsatelnou něhou vzduch dokáže tak krásně pohladit naše dlaně svět se pomalu odevzdává lásce uvolněně bez přítomnosti stresu veškeré bytí dnes zpívá o radosti stvoření.
8.8.2018 (Essaouira, Marocco) |
|
Samota, krásaštěstí a láskaduše mezi kterýmiproplouvá oceánsvobodana vrcholu každé horyv údolí panuje napětíjež vytváří dokonalé souzněnív údolí panuje napětíjež vytváří harmoniia trvale se rodící mír.23.4.2017La Aldea de San Nicolas (Gran Canaria) |
|
|
Bez exhibice v nerušeném klidu vracím se noc co noc s novou písní jež kráčí společně s mými kroky jež se zastavují aby se nadechly póry mého těla aby se rozletěli po krajině ptáci mojí duše.
14.5.2017 San Andres (Tenerife) |
|
|
Zachovej naše šílenství v něžném oparu. Dovol, abychom prošli městem a nikdo nás o duši nepřipravil- - nechceme přeci nic jiného, než dál součástí tvého těla být, nechceme přeci nic jiného, než se rozechvět a naplnit tak tvou vůli- - zachovej naše hlasy odvážných havraních lidí, dovol, abychom mohli navěky spojovat životy láskou a vzájemnou pokorou, dovol, abychom ti mohli naslouchat, abychom byli dobrými dětmi, abychom byli dobrým obrazem tvým, dovol, abychom byli. Ó Matko! 8. 9. 2016 Litoměřice |
|
|
Na kopci uprostřed bezlidnaté krajiny seděl malý chlapec, rozhlížel se po okolí a chvílemi hrál na dřevěnou flétnu, kterou si sám vyřezal. Jakmile mě spatřil, mě po světě kráčejícího tuláka, ustal ve své hře a hlasem větrným ke mně promluvil. - Vezmi mě s sebou, jsem tu již dlouhé věky a budu tu muset být i nadále, pokud mě někdo, snad světa znalý, odtud neodvede.- Přistoupil jsem tedy k němu a podal mu svou ruku. Chlapec ji pevně stiskl, vstal a vydal se krajem společně se mnou. V tu chvíli ovšem nabralo okolí chmurného charakteru a přihnala se mocná bouře. Déšť zaplavoval vše zničujícími proudy vody, blesky zapalovaly stromy a vichr je vyvracel z kořenů. Chlapec se mě silně držel a my dál pokračovali vstříc veškerému nečasu ve směru nejbližší vesnice. Vesnici jsme ovšem nalezli v troskách a docela vylidněnou. - Čeká snad lepší svět za dalším vrchem?- proběhla mi hlavou otázka a v tu samou chvíli na mě chlapec pohlédl. - Neboj se tuláku, když vydržíš a půjdeme dál, potkáme velkou horu a před ní mou matku, která nám vrátí slunce.- Chlapcova slova mi opět dodala odvahu i sílu a vydali jsme se tedy společně dál skrze nehostinnou krajinu. A skutečně jsme, již na kost promoklí, dorazili k veliké skále, před níž stála žena, jež zářila obdivuhodným klidem. - Věděla jsem, že přijdete, děkuji ti poutníče za záchranu mého syna, čekám na něho již právě sto let.- Chlapec se mě pustil a běžel do obětí své matky. V tu chvíli naposledy zahřmělo, déšť rázem ustal, mraky se rozeběhly v neznámé směry a slunce opět rozzářilo nádherný den. Žena mi pokynula, abych přistoupil blíž a políbila mě na čelo. - Když půjdeš dál směrem, kterým jsi i před tím šel, mineš hluboký les a otevře se ti zelené údolí pokryté kopretinami. Na konci toho údolí je tůňka a u té tůňky potkáš mou dceru, jak pere prádlo. Přistup k ní, ničeho se neboj a polib ji zpříma na rty. Pospěš, již na tebe čeká celé věky.- Poslechl jsem tu ženu a vydal se za jasným cílem. Opravdu jsem po pár hodinách minul les, nalezl louku i tůňku a u ní nádhernou mladou dívku, jak pere prádlo. Beze slov jsem k ní přistoupil a pln odhodlání jí políbil na rty. A rty se rozechvěly a celý svět se rozechvěl. Já náhle pocítil, že nemusím jít dál, že kdekoliv, kde bude ona dívka, najdu domov a lásku, kvůli které jsem se vlastně celé roky toulal. 17.9.2016 Tobiášův vrch |
|
|
Pohádková víla z lesů
Stal jsem semalým nenápadným človíčkem a náhle se ocitl ve zdánlivě nekonečném lese zpěv ptáků utichával a koncertního dění se zhostili cvrčkové šum potoka a zívání starých stromů a koncertní dění mělo tendenci gradace otáčel jsem se nelevo napravo dozadu i dopředu a koncertní dění s příchodem luny opět utichlo zastavil jsem se já malý nenápadný človíček čekal a docela se obával. vlny proudící poezie větru nastolili novou vůni nová slova a ta slova začala zpívat. poraněná na pařezu u pěšinky zjevila se malá víla skoro tak malá jako já jsem byl to z jejích úst se linul zpěv to její zpěv způsoboval mou opilost a má opilost byla značná pohupoval jsem se zasněně uchvácen naprosto pohupoval jsem se směrem k ní a čekal co se stane. Duch lesa se otcovsky usmál a jeho dcera pohádková víla z lesů vstala kulhavým krokem dotančila k mé maličkosti a políbila mě na špičku nosu byl jsem snad ještě menší než doposud vzala mě do svých opatrných dlaní a lehkým dechem sfoukla z mé truchlivosti veškeré nečistoty veškeré bolesti pozemského bytí...
,,Nemůžeš být se mnou nemůžeš jen krásou štěstím a radostí se můžeš pár dní opíjet poté se vše rozplyne zmizí i ty zmizíš nikdy jsi nebyl jsem tvou iluzí tvým snem a ty jsi jen obrazem lidového vyprávění."
Plakal jsem jak dítě kterému se rozplynula pohádka plakal jsem jak malý kluk kteremu dospěli všechny princezny a stali se spořádanými ženami.
Jednoho dne v jisté době bez důkazů jsem se ocitl poprvé v životě na břehu oceánu na břehu který dýchal stal jsem se opět tím malým nenápadným človíčkem opět mě zachvátil dávný pocit zdánlivě nekonečného lesa tím lesem byli její vlasy břeh byl jemnou pokožkou a každý záchvěv vracející se krásy polibkem vzpoměl jsem si na její oči na krásné modré oči z lehkým nádechem šedých oceánských dálek.
V jedné staré lidové písní jež zavání pohádkou jsou tato slova:
,,Skočil malý človíček do očí krásné víly a ty oči spanilé ho ihned nezabili.
skočil malý človíček do hlubin oceánu a ty oči spanilé zmizeli hned k ránu.
skončil malý človíček na břehu nové země a ta země zasela v něj lásky nové sémě."
Ovšem poslední slova které ještě slyšel on sám za dobu své nedlouhé existence byla jak mantra pomalu se do skáli vytesávající.
,,Chtěla bych se s tebou milovat za světla abych na tebe viděla chtěla bych se s tebou milovat za světla abych na tebe viděla."
24.8.2016 Švihov - nedaleko vodního hradu |
|
|
Vypravuji se dál a snažím se být básní vypravuji se dál abych slyšel jen proud a již nikdy nic jiného vypravuji se dál a každým krokem kladu verše vypravuji se dál a jako za deště se dostávám do tranzu rytmického dopadání jako báseň bych pak mohl létat a všechny najednou pohladit polaskat a snad i naučit hovořit s větrem jako báseň bych mohl kdykoliv zmizet, aniž bych cokoliv ztratil ze své existence mohl bych se objevit v jakékoliv části nikdy nekončící věty kdykoliv přestat a kdykoliv začít světlo tma sraní pokání výstřel i objetí navěky básní příští i minulou stanout na rukách a létat na hlavě nic není skutečné a láska na samém vrcholu Která múza bude tančit při které sloce při kterém zpěvu a budou tam všichni stát i v hodině rozkládání? Ó věčnosti! Ať jsi kdekoliv zachovej nám báseň zachovej život a dovol abych i já snahu svou povznesl do proudu poezie do proudu řeky slov obrazů vjemů do proudu který nevysychá.
3.3.2016 Na kraji lesa u osady Mlýnská
|
|
|
Jedním prstem 13. 7. 2015 |
|
|
(pro Lucii Šímu Šimerovou)
Ten den ten večer ta noc snad vše je tak šíleně vzdálené.
Měsíc na nebi mě spoutával svou nevýslovnou přízní a já hledal stále mezi obrysy stromů a keřů cosi vzdáleného cosi co nedalo mi klidu v žádné chvíli.
Dokola po místnosti po pokoji ve zběsilosti své kroužil jsem bez ustání a křečovitě se smál všem těm ženám těm nápaditým krasavicím jež se postupně potupně proplétaly mým životem šťastně i nešťastně.
Cítil jsem se pánem situace pánem veškerého dění těžko bylo dotknout se monumentu mého těla a jakkoliv ho pošpinit umazat.
Jak naivní bylo Myslet si Že jsem zhrzen Raněn A pln bolesti Pro jednu další pitomou Již jsem mohl svírat A naplno pronikat Do tajů tělesných klenotů.
Vše bylo tak snadné do prvního úderu prvního záchvěvu tabulky skla a mého prvního opravdového běsu při záblesku spatření někoho dalšího za oknem.
Byla to žena přízrak krásná žena nebylo pochyby přitisklý na sklo byl jsem celou noc přerývavě dýchal a slyšel vlastní srdce něco se stalo vymklo cítil jsem pád dolů tak nesnesitelně rychlý tak těžko zachytitelný.
Den druhý
Nespal jsem a únavu nepotkal prchám ze svého domu cítím nutkání potřebu prohledat třeba celý vesmír pro jediný pohled domnělé skutečnosti.
Podzim 25. říjen
zouvám si boty neptejte se mě na nic bosé nohy drtí uschlé listí a rozmazává přítomné tlení neptejte se mě na nic nevím to.
V tom okamžiku pociťuji ruce ve svých vlasech na svém hrdle a v okamžiku malém doteky svírají mé vlastní dlaně.
,,Stůj!“ Snažím se křičet a dívka což je zjevné se směje dětskou radostí a proplétavým letem mizí v hloubi keřů.
Stojím bosý zkroušený a nechávám na své nic netušící tělo dopadat barevné listí až do chvíle kdy mě má ukázková tragika samotného přiměje k smíchu.
Domů se ženu nevnímám cesty rozrážím větve pitvořím se na ptáky a s pobavením plaším srnu vbíhám do domu zamykám silně dýchám padám na podlahu a určitou chvíli opovrhuji bděním.
Noc
Ťuk ťuk oči spatří jen díky záři hvězd a luny zvenčí nádhernou členitost dřevěné podlahy.
Ťuk ťuk pomalu se zvedám a hledám po stěnách spouštěč světla ve své potácivé nemotornosti.
Ťuk ťuk světlo zaplavuje místnost příliš neoplývající pořádkem začínám být zpět mezi bdícími.
Ťuk ťuk pomalu se blížím k místu opakovaného zvuku k oknu na samém konci mnou obývané místnosti.
Buch buch stojím před oknem a její ruce bledé jak zimní krajina spočívají přitisklé na skle tvář se odkrývá konečně! přikládám své ruce na její a dělí nás jen necelý milimetr skla.
Snažím se zachytit její pohled který ve zběsilém tempu těká po mně celém jako by mě měřila hodnotila snad později odsoudila snad přijala v místa která nikdo běžně pro svět vpravený nezná.
Divoká tráva jejích vlasů prozrazuje přítomnost větru.
Ruce držíme při sobě zbytečná překážka zbytečný dům a věčnost pro smrtelníky nepatrná.
Ústa lehce zkřivená pošklebkem šílím naprosto a odevzdaně šílím naznačí polibek opět zazáří svým úsměvem otočí se Přízrak! Krasavice!
Tentokrát padám opět dolů A spím Spím dlouho
A raději nemám Jiné sny Než ty O její tváři Než ty Jež mou sebedůvěru ničí.
Den třetí
Lásko! můj anděli! mou jedinou nadějí jsi! chtělo by se mi křičet do ničemného rána.
Sápu se po kalhotách vplouvám do košile vplouvám do svetru ozbrojuji se kabátem a boty tentokrát mé nohy přijímají.
Opouštím naprosto vyklidněn místa svého pobývání zdravím těch pár lidí jež zde žije jež potkávám v blízkosti své.
Jdu za ní za přízrakem za krásnou ženou za andělem mého okna za prsty jež se mě tak krásně dotýkaly ty které jsem ve své pomalosti nedokázal zachytit.
,,Jsi hloupý jsi ztracený nechoď dál nemohu tě přijmout tak jako ty přijímáš zahyneš blázne zahyneš!“
Slyším zpívat koruny stromů slyším zpívat les poblázněn opět v kroužení uvězněn opět v naprostém odtržení od světa který jsem ještě nedávno dokázal zčásti vnímat.
Vše co jsem žil je k smrti je k smíchu věrně stvořené kde nastane vzpoura exploze minulého nevědomí tam nemohu být déle než nezbytnou chvíli.
Stojí přede mnou jak z roztrhaných cárů je krásná a těžko tu krásu předat vyslovit popsat všem těm chtivým jež mají o můj život až podezřelý zájem.
Bojím se zmizení přistupuji opatrně jak k vánku jejž nechci rozvířit jako k vášni jež nechci zbrklostí uhasit.
Přistupuji blíž a vědomě se zbavuji všeho co jsem měl přistupuji blíž a vím jistě že ji líbám.
Noc
Kdyby tak hlavu mou nesl někdo jiný kdyby tak tělo moje mohl někdo popravit a zbavit tak pozemské tíže.
Zmizela skutečně zmizela zanechala vůni pocit doteku chuť v ústech a touhu nesmyslného hledání dosud nepojmenované hvězdy.
Ťuk ťuk prosím otevřete mi ťuk ťuk snad jsem ještě člověkem.
Ťuk ťuk nemyslím na tu krásu chci jen pomoc drobnou jednou se odměním.
Ťuk ťuk nelze žít klidně v plném vědomí nelze to zabít přehlížet vymýtit.
Ťuk ťuk jako by stromy a keře zpívaly.
Ťuk ťuk snad zůstalo alespoň slovo otisk skla políbení.
Ťuk ťuk Ťuk ťuk Buch buch.
25. 10. 2015 Praha-Lochkov |
|
|
|
|
Zaplul jsem do jemného obrysu
|
|
|
Plazí se nekonečná skupina nevděčně hledící k lůnu
|
|
|
Na samý vrchol hory vydal se syn rodu prostého hledat útěchu a porozumění domnělých bohů.
Netušil nástrah, života neznaje, zvolil za průvodce lidskou zrůdu, v okolí známého Matěje podvodníčka.
Syn rodu prostého se Matyáš jmenoval, tak jak mu s láskou rodiče zvolili.
Syn rodu prostého svou naivní představou o běhu světa se lichváři upsal hned zkraje.
Naštěstí bohové dobře ho znali a lepší svět mimo svět byl pro něj přichystán.
Podvodníček Matěj, stále ještě za dobrého pokládán, spřádal ve své zkaženosti důkladnost nového hříchu.
,,Nespěchej na vrchol, Matyáši rodu prostého, vždyť zde jen v polovině hory nalezneš lásky a vše, co k ní patří."
Uvěřil Matyáš syn rodu prostého a nechal se zlákat do příbytku zločinných spojenců Matějových.
,,Žádná krása, žádné lásky, jen hnusní tvorové sápou se ke mně. Světe, hnuse, což nikdy neuslyším varovné volání?"
Ožebračen, zbit a vyhozen na horskou pěšinu sbíral svou sílu ještě pár chvil.
,,Mí drazí bohové, sám k vám dojdu, ač vědom jsem si, že poslední mé kroky mohou to být."
Konečně vrcholu samého dosáhl Matyáš, syn rodu prostého, a mohl naplno vychutnat půvab, který je přichystán jen pro kroky obětné.
Pohled dolů, do údolí, do vesnic i hlubokých lesů uchvátil jeho představivost až do horečného blouznění.
,,Jsem syn rodu prostého jsem vlastně hoden vysněné přízně bohů?"
Toho dne se stal kamenem bez pocitu bolesti v plném uvědomění si strastiplnosti života člověka. Cesta zpět mezi milované již nebyla možná.
Jistota, že návrat bude opěvovat život, není jistá.
Přízeň bohů se naplno projevila daleko později, kdy zem byla pouhou pustinou a nejblíže k dokonalosti měl kámen. Ten, jenž svým klidem byl jediným naplnitelem pokory.
11. 5. 2015 Praha-Olšanské hřbitovy (hrob Schubert von Soldern) |
|
|
V místnosti bylo ticho, jen oči do sebe v slabých třepetancích narážely. Za okny bylo jaro a také nutnost pomalu se rozloučit. Zámek dveří zapadl s odříkavou ozvěnou. Kroky směřující za dalšími okamžiky se naposledy proplétaly. Rozum zůstal stát, aby do něj mohly postupně narážet všechny známky prostopášnosti. Bylo půl třetí odpoledne šestého máje a určité stupně lásky prožívaly svou malou smrt. 6. 5. 2015 Praha-Letná |
|
|
Po deset let na pouti stále stejný papír a slova psaná odspodu svůj význam nedotváří pan Bernard ještě mladý trochu čile se kroutí, kroutí a poslední kokrhání uzavírá den.
Pan Bernard ztratil přátele a ženy se mu smějí pro trochu slávy, naděje se šaškem pánů stal výš chtěl ten muž nebohý snad do oblak až stoupat nyní v lůně prostoty se kroutí, kroutí jen proto, aby již další den nemohl spatřit.
21.11.2014 Praha-Olšanské hřbitovy Letzte ruhestatte der familie Shubert von Soldern
|
|
|
Hromady sněhu u masových hrobů nic nezachrání prázdná výčitka Vzpomínáš na Katyň? ze lži se nerodí láska povstání nevede k cíli zezadu do hlavy tak jak to umí ti kteří chtějí vládnout tak jak to umí ti co jsou stále někde mezi námi. |
|
|
Bojím se lidí protože vypadají jako ty těžko chodit ven a zvedat ustrašené oči těžko promluvit usmát se poslouchat těžko jen tak odejít psát dopisy dožadovat se krve tvého těla a růžového klína tribuna bouří hlasem nadčlověka oni jsou vyvolení pro vykonání soudu nad šílenstvím těžko se ukrýt před kopanci a plyváním podrobit se podrobit klanět se a olizovat boty bojím se lidí protože jsou jako ty.
9.2.2015 Praha-tramvaj |
|
|
Sešli se na lavičce na Šibeničním vrchu přesně tak, jak to dělali každého večera již půl roku. Ona byla drobná hnědovláska v barevných šatech a on též hnědovlasý a jak se patří dlouhovlasý, jen oblečení postrádal. Přesněji on ho ani v nejmenším nepostrádal, jen společnost měla již po staletí tu nesmyslnou touhu každého oblékat. Pokud se někdo lišil a chtěl zůstat ve své nahotě, byl označen minimálně za blázna. Adam, jak se mladík jmenoval, se odhodlal k tomuto životu blázna zhruba před rokem, jen v zimě se kvůli pohodlí balí do vlněné deky. Ukrývá se zatím relativně úspěšně v Šumavských lesích. Relativně proto, že ho tu a tam někdo spatřil a dal tím vzniknout některým za vlasy přitaženým legendám o šílenci z lesů. Eva ho potkala jednoho jarního odpoledne, když procházela lesem a snažila se navázat intimnější vztah s přírodou. Zprvu byla vyděšena z pohledu na nahého mladého muže opírajícího se o strom. Ovšem energie obou těchto mladých lidí byla natolik silná, že láska zaplála nevídaným žárem v několika málo vteřinách. Domluvili si místo nedaleko města Kašperské Hory, aby to měl Adam z lesa a hlavně do lesa blízko. Seděli dnes vedle sebe a ve vzduchu bylo něco silného a nezastavitelného. Ticho prolomila Eva. ,,Lidi jsou slepí, vůbec netuší, jak velkou pravdu máš. Už to nemohu odkládat, musím to udělat, tentokrát si jsem jistá." Adam na ni se zájmem pohlédl a pro utvrzení toho všeho se jí zeptal. ,,Opravdu?" ,,Opravdu!" Odpověděla Eva rozhodně a na důkaz svých slov se svlékla do naha a nechala své šaty i se všemi doklady a jinými osobními věcmi ležet na lavičce. Oba teď stáli naproti sobě nazí a hleděli si upřeně do očí. ,,Tak tedy jsi se mnou připravená jít cestou nelehkou, ovšem cestou, která je návratem k počátku, návratem do ráje?" Zeptal se Adam naposledy. ,,Ano, jsem naprosto." Odpověděla Eva a uchopila Adama za ruku. ,,Tak tedy jdeme." Rozhodl Adam nakonec. Otočili se směrem k lesu a zmizeli v hustém porostu. Legenda se změnila na dva blázny v lesích a spořádaní občané trvali na zničení života těchto dvou mladých milenců. Nejvíce povyku natropili rodiče Evy, nikdo v rodině prý nikdy neměl problémy s návykovými látkami a šílenec se v rodě též nevyskytoval. Po několika dnech odchytli Adama i Evu ležící pod planou jabloní. Převezli je do psychiatrické léčebny a nasadili klepky. Ve stejný den a vlastně i ve stejnou hodinu zároveň nalezli oba ve svých celách mrtvé, oběsili se na prostěradle. Cesta zpět nebyla již nikdy tak blízko cíle.
22.1.2015 Tiché údolí
|
|
|
Noc neklidná a drobounké tóny zničujících prstů mě škrtí s nevýslovnou jemností.
Musíme alespoň nyní zapomenout.
Tlak přirozeného splývání nad hlavami spících jsme jen titěrnou součástí pro základ potraceného početí.
Musíme alespoň nyní zapomenout.
Nejsou žádná světla žádné nože pro odkrytí stébélka neobroušených nehtů vytrhávají z kůže veškerá znamení pro ukrytí zhoubného zmrtvýchvstání jsi pannou v mém pornografickém orloji nedá se dále dýchat.
Musíme alespoň nyní zapomenout.
29.1.2015 Domek-Mlýnská |
|
|
Když se toho rána nebohý Albert Julián probudil a vstal, pocítil ostrou bolest na hrudníku. Bylo to, jako by místo plic ukrýval sadu kuchyňských nožů. Bylo mu hned jasné, že nejpozději zítra zemře. Muži jeho rodu odcházeli se strojovou pravidelností v třiceti pěti letech a příznaky byly vždy stejné. Ostrá bolest v oblasti hrudníku hned po ránu a nejpozději kolem poledne následujícího dne smrt. Albert Julián byl na tuto děsivou skutečnost připravován již od útlého dětství, a tak neviděl žádný důvod k tomu, aby přišel o svůj klid. Rozvážným krokem přešel do své pracovny a pod oknem uvolnil nejtmavší parketu, zpod které vylovil obálku ukrývající nemalý finanční obnos. Obálku strčil do kapsy, vrátil parketu na své místo a s lhostejnou tváří se přesunul do kuchyně, kde jeho žena seděla za stolem a kojila jejich půlroční dceru. ,,Dobré ráno, moje milované holky." Řekl Albert Julián s nehranou vlídností. ,,Dobré ráno, tatínku." Řekla jeho krásná žena s lehce strhanými rysy šťastné matky. Albert Julián přistoupil blíž, políbil svou ženu na rty a svou malou dcerku na jemné vlásky. ,,Strašně moc vás obě miluju a nikdy to nebude jiné." Řekl přeci jen s drobným pohnutím v hlase. ,,Však mi tebe taky, ty náš blázínku." Odpověděla mu na to žena a opět si ho přitáhla k polibku. Albert Julián si začal obouvat u dveří boty a oblékat teplou bundu. ,,Musím jít, miluju vás." Nečekal na odpověď a vyrazil ven. Sehnat narkotika nebyl až takový problém. Utratil veškeré peníze a krom drog si koupil ten nejdražší doutník, jenž byl k dostání. Přejel autobusem celé město a vypravil se na nedaleký kopec s nádherným výhledem na krajinu. Posadil se a čekal na západ slunce. Proseděl takto několik hodin a takřka se nehýbal. Těch pár kolem procházejících lidí slušně pozdravil a popřál jim krásný a šťastný život. To bylo vlastně jediné, co ho alespoň na chvíli dokázalo vytrhnout z hlubokých úvah. Mezitím začalo slunce pomalu zapadat za obzor. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s několika dávkami drogy, dostatek na to, aby se až do poledne následujícího dne udržel mimo realitu. Poté vytáhl z peněženky fotku své ženy a dcerky. Po tváři mu stekla takřka nepatrná slza. Vzdychl a opět se ozvala příšerná bolest v hrudníku. Položil peněženku i fotku na zem, stáhl si ruku připraveným páskem, přidržel ho zuby a volnou rukou uchopil první dávku v injekční stříkačce. Jehla pomalu pronikala do žíly a kapalina začala proudit do těla. ,,A teď můžeš přijít, ty svině!" Řekl Albert Julián a připálil si tlustý doutník. Poslední dvojitou dávku si dal v jedenáct hodin dopoledne, ve dvanáct hodin a šest minut vydechl naposledy. Žádný z lidí, kdo neznal rodové prokletí, si to nedokázal vysvětlit. ,,Takový slušný člověk." |
|
|
Anna dcera hrobníkova
Hrubé ruce plné mozolů dojaté slzy vzdálené tvrdosti oči na světle nového života tak chutná radost právě započatá.
Otcovská láska naplno probuzená překrývá náhle ten zápach přítomný stále blízké smrti.
První kroky u kolumbaria již navždy vetkané do mysli muže jindy tak chmurného první žvatlání prosycuje krásou dech nízkých jehličnanů.
Klenot procházející se mezi jednotlivými náhrobními kameny poskakuje a zamilovaně sleduje bující květiny něčí úcty a posmrtné pokory.
Anna dcera hrobníkova nic temného nezastíní pronikavý pohled čiperné mladé panenky která v sobě nachází ženu.
Otec ve výkopu poctivý zná cenu svého jména z povzdálí bdí jak anděl nejniternější ochrany.
Anna s čistotou až nadpozemsky skutečnou nyní již v žádostivém věku dosáhla první zkušenosti při doteku šíje.
Poblázněný jsem a musím často pít neb odvaha mému duchu není příliš dána říci první slovo za hřbitovní zdí zdá se takřka nemožné.
Vracím se domů bez síly bez života jsem přikován myšlenkou milostného vzplanutí jsem nucen k pochmurnosti a prchlavá mám gesta svět kolem se vytrácí a žal ten snídá sám.
Roh hojnosti se ve snu zjevil nedaleko louky rozptylu jedl jsem z rukou zralá jablka a společně s andělem srdečně se smál.
Druhého dne časně jsem za Annou tou spěchal snad nyní život naplním a uchlácholím chvění.
U hrobky krásné rodinné se závoj poodkrývá a panenka z retuše stírá dlaní prach jsem kamenem a v hrdle žádný zpěv pár kroků zpět zaváhám jak činit a neztratit tužbu.
,, Otec není doma neboj se a pojď kameny tě nespálí jsme jací jsme a mladí oba především.“
Jsem ztracen v ní a líbám osobitý sen již nikdy nechci jinam jít jsem zvolen pro péči pro jemné projíždění prsty všemy úžasnými směry jsem zachován jen proto abych žil v neodbytném pulzování buněčné stěny zavržené rozkoše.
Je živá jsem si jistý a půvab je mi důkazem jsme v odpuštění světa jsme vyvolení osudem jsme a ruce naše jsou tím nejpevnějším možným.
Otec se navrátil a ocenil mou pevnost rozhodný jak nikdy a přátelský a družný a matka žena mnohých příběhů se z povzdálí dívá je němá krásná jako Anna a taktéž k smrti mírná.
Nemohu se navrátit za vámi mí drazí vždyť hluk a davy v obdivu se nikdy netknou vášně snad přátelé mi odpustí a rodina se zmírní s Annou jako andělem je svět krásnější a zvláštní.
Jsme v počátečním období kdy živí tvoří mrtvé kdy se spojí nebeské kdy tlejí těla v růžích jsme vyvolení v novém světě kde vládne pochopení nechci pohřeb bez vášně a život bez panny Anny.
Anna dcera hrobníkova řemeslo zná sdílí ohromuje povznese ve smutné chvíli štěstím ukotví naděje v lehkosti pochválí bláznivý počin povstane odhodí vážnost čela a jako nejúžasnější víla z lesů kde pohádky vznikají přistane poblíž polibku a naprosto ztracená náhlou vážností spojí se s mým ostychem jen pro ten okamžik vzájemného zpívání kde zapomínají se noty pohřebních pochodů se náhle ocitá společně se mnou v nekonečné pasti rozkoše prožívaného aktu.
Vlasy plné kaštanů se zrakem propojené dotýkají se krvavých skvrn rtů a bělostné kůže není mrtvá jen vášnivě o tom všem mně zblázněnému až do smrti zpívá.
20.12.2014 Domek-Mlýnská
|
|
|
Přes most bez zvuku tramvají s deštěm ve vlasech tak jsem byl toho dne uveden ospalé vzpomínky na lesklé dlaně pot evokující užívání a hrdý výraz tak vzdálený skutečnosti nemohu se ohlédnout mám strach z toho co neuvidím proto se lepím svým povrchním pohledem na stěny přemalovaných umělců proto jsem náhle tak malý prach se dusí společně s mými posledními zpěvy těsně pod hradbami vzhlédnu vzhůru jako bych očekával duhu černobílý svět se nedá oklamat ani vášní ani časem od kterého jsme se dobrovolně odloučili. 2.12.2014 Praha- když tramvaje stojí... |
|
|
16. Barré mě přivítalo svou přirozenou pohostinností, kouř cigaret byl tím správným aromatem pro dnešní lehce posmutnělý večer. Stále jsem musel myslet na Sáru a na to, co bude dál. Sexuální zdrženlivostí jsme k sobě sice vázáni nebyli, přesto ale byly mé myšlenky pokornější, než u mě bývalo obvykle zvykem. Objednal jsem si pivo a rozhlídl se po vhodné společnosti. Hospoda nebyla příliš naplněná, každopádně alespoň pár známých jedinců se tu nacházelo. Především tu byl Paskvil a jeho zhulená družina, dorazil i Tyjátr, Julie a vysoký uličník, který si nechával říkat Hospodin. U zadního rohu stolu seděla skutečně nádherná dívka s podholenými vlasy, právě opravovala gramatické chyby v básních mladých poetů. ,,Zdravíčko lidi, mohu přisednout, potřebuju nějakou vzpruhu.",,Vzpruhu jakého charakteru?" Zeptal se mě Paskvil v doprovodu svého dobráckého obličeje. ,,Vlastně je to celkem jedno, mám spleen a zítra, pokud si to ještě nerozmyslím, hodlám odjet zpět do hor. "Řekl jsem mu na to popravdě. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak to na mě všechno doléhá, byl nejvyšší čas ukončit toto zběsilé dobrodružství a vypadnou opět alespoň na nějaký čas. ,,Hele Romane, co takhle kdyby jsme přijeli někdy my za tebou, koupil by se nějakej chlast a i to ostatní by se nějak pořešilo. "Dal se Tyjátr do plánování a já byl rád, že nejsem sám na tomto světě. ,,Hele tady máš něco ode mě, ale jak tě znám, dáš si to asi až v lese, je jich tam něco přes dvě stě." Paskvil mi podal řádně napěchovaný pytel čerstvě usušených lysohlávek. Vytáhl jsem jich hned dvacet a ihned pozřel. ,,Díky kamaráde, tentokrát si dám i něco málo tady, nemám už na chlast prachy a alespoň užijeme nějakou legraci. "K vedlejšímu stolu si sedli tři členové bezdomoveckého divadla, které jsem až na jednoho též znal. Zběžně jsem je pozdravil a na zdraví všech jsem vyprázdnil půl piva. ,,Na to, že nemáš prachy docela jedeš." Řekla mi tak trochu posměšně Julie. ,,To nemám, ale svou žízeň taky nedokážu dost dobře ovládat a vlastně, jak to dopadlo s tím pitomcem. "Nárážel jsem na zhrzeného milence, který si před časem hrál na démona za oknem. ,,Už se naštěstí neozval, asi to pochopil. "Tyjátr, když viděl můj nebývale pochmurný výraz, mě pozval na další pivo. Vlastně všichni ti skvělí lidé u stolu se o mě starali, jako by tušili, že se mnou není něco v pořádku. V jednu chvíli jsem se otočil na dívku, jež stále studovala nevyzrálou poezii, nedokázal jsem jí říct vůbec nic, žádná slova mi nedávala smysl. Napil jsem se tedy opět mocně piva a čekal na zázrak. Ten se dostavil záhy po dohulení prvního jointa večera, prvního, alespoň co se mé osoby týče. Nestalo se nic jiného, než to, že se o své slovo v mém vnímání začaly hlásit pozřené houby. Byl to opět ten starý známý povznášející pocit blížící se pohádkové říše, kde se často zjevovaly jezinky a tentokrát měla jedna z nich i mě dobře známou tvář. ,,Lidi, život je strašně nádhernej, miluju ten pocit být. "Mé prohlášení všechny přítomné rozvlnilo a já nedokázal zastavit stále rostoucí potřebu zběsilého smíchu s gumovým nádechem. ,,To je fízl. "Doléhal hlas z vedlejší místnosti a mě bylo jasné, že tam sedí ta obávaná banda ortodoxních Masarykovců. O pivo jsem přestával mít zájem a ani ženy mě příliš nezajímaly, tedy až do chvíle, kdy jsem viděl za oknem projít kouzelné stvoření, na které jsem díky událostem posledních dnů málem zapomněl. Byl jsem zmatený a sjetý, bylo mi krásně a mizerně zároveň. Nedokázal jsem se soustředit na nic určitého, myšlenky ve mně začaly proudit takřka nesnesitelnou rychlostí a mé tělo se nezvladatelně sesouvalo pod stůl, v poslední chvíli mě zachytila Tyjátrova dobrotivá ruka a vytáhla zpět na povrch. Pocítil jsem uklidnění smyslů a též neustále rostoucí potřebu odpočinku. Tyjátr se na mě podíval velice starostlivě. ,,Takhle zničenýho jsem tě snad ještě neviděl nebo možná jo, ale už je to hodně dávno." Abych dokázal nějak smysluplně reagovat, bylo mé rozpoložení ještě příliš vzdálené návratu. Naštěstí jsem si ale dokázal uvědomovat skutečnosti a jednou z nich byl fakt, že už jsme u stolu sami dva. ,,Dost možná jsem se dostal do pohádky, dost možná jsi i ty její součástí. "Zněla má celkem nesmyslná reakce. ,,Nic neřeš, dnes spi u nás a zejtra uvidíš, na co se budeš cítit, alespoň s tebou ještě pokecám, než odjedeš, zítra nejdu do práce, tak si můžem udělat odpočinkový dopoledne." Byl jsem mu za ta slova neskutečně vděčný a již se těšil na spánek. Ten se naštěstí dostavil velice brzy díky tomu, že Holešovice jsou jen malý kousek a noční tramvaj nám byla tentokrát nakloněná. Celá noc byla provázená nejrůznějšími obrazy a ten poslední, nejživější, znázorňoval mladého plačícího chlapce na břehu řeky, ta řeka odnášela vše, co znal a on se s tím dokázal jen těžko vyrovnat. 17. Probudil jsem se na zemi u Tyjátra v pokoji a kolem již nějaký čas znělo Harvest od Neila Younga. Tyjátr byl dávno vzhůru a právě pracoval na svém dalším obraze, měl posledních pár měsíců období pohlavních aktů, jakmile spatřil, že jsem zpět mezi živými, v činnosti ustal a začal se mi plně věnovat. ,,Nazdar, tak co vyvedem? Dáš si čaj a cigaretku." Vysoukal jsem se ze svého ležení a přikývl. ,,Jo díky, dám si rád." ,,Tak já jdu na to a ty zatím umotej špeka, ať do dnešního dne vykročíme s tou správňáckou náladou. "Načež Tyjátr odešel do kuchyně, s balící činností jsem ani na vteřinku nezaváhal, bylo to mé oblíbené poslání. V bytě jsme tentokrát byli jen my dva, všichni ostatní byli prací povinni, což my připomnělo, že nemám ani floka, jeden z plánů při návštěvě Prahy bylo i vydělat peníze, naštěstí jsem měl ve své chatrči stále ohromné množství rýže, kvůli případnému konci světa. Na tom se nějakou dobu ještě přežít dalo, navíc nejbližší sousedé potřebovali čas od času pomoci na statku, za což byla vždy nějaká ta vajíčka, mléko a případně i zelenina. Vlastně jsem si uvědomil, že peníze příliš nepotřebuji, proud nemám, voda je ve studni a telefon používám, jen při výletech do společnosti. Snad jen na chlast se mi občas nějaká ta koruna hodí. Zhostil jsem se přípravy toho nejnádhernějšího jointa na rozloučenou. Byl hotov téměř zároveň s čajem, který se právě nesl. Odpálil jsem a naše společná svátost mohla začít. ,,Romane, můžu se tě na něco zeptat. "Obrátil se ke mně Tyjátr ještě dřív, než stačila tráva příliš pozměnit naše úsudky. ,,Ptej se, samozřejmě." ,,Nějaká holka co, myslím, že to na tobě už poznám." ,,Jo, máš pravdu, jedna by tu byla, mám tušení, že to už nebude pokračovat a jestli jo, tak za dlouho, teď určitě ne. "Sdělil jsem mu své pocity z toho všeho co se ve mně dělo. ,,My dva a ženský, jsme takový poutníci. "Zareagoval Tyjátr na to. Pokřivil jsem svá ústa úsměvem a prohodil své tradiční zhovadilé: ,,Po světě běhá spousta vagín, musíme se jen umět správně zakousnout." To už ale tráva, nebývale silná, vykonávala svou poctivou práci. Ještě chvíli jsme tam jen tak seděli, pokuřovali cigaretky a probírali všechno možné ohledně našich životů, ženy byly asi nejčastější téma. Někdy kolem poledního jsem usoudil, že již dozrál čas na to, abych opět opustil město. Na jednu stranu se mi tu líbilo, na stranu druhou mě to tu vysávalo, cítil jsem se slabý a prostupující melancholie byla děsivá. Vzpomněl jsem si na Sáru, na to všechno co se v tak krátké chvíli stačilo odehrát. Jak ji asi uvítali rodiče? A budu ji moci ještě alespoň jednou ochutnat? Sbalil jsem si těch pár věcí, co jsem měl a opustil Holešovický byt. Tyjátrovi jsem slíbil, že určitě domluvíme tu kalbu u nás, a že to bude co nejdříve. V ulicích vládl tradiční ruch a tramvaje byly až do odvolání odkloněny neznámo kam. Rozhodl jsem se tedy opět vydat pěšky a naposledy si tak vychutnat všechny půvaby i hnusy mé rodné metropole. Míjel jsem lidi v neustálém spěchu, dokonce jsem pocítil i jemné vnitřní chvění při pohledu na nádherné dívky, kterých byly plné ulice, nikdy jsem si neuvědomoval kolik jich vlastně je. Jaký by to byl asi pohled, kdyby se všechny jejich vagíny poskládaly vedle sebe. A jak dlouho bych musel lízat, aby všechny do jedné dosáhly uspokojení? Myšlenky perverzní se střídaly se vzpomínkami na Sáru. V těch vzpomínkách bylo té perverze také nezanedbatelné množství, ovšem mísily se tu i jiné, daleko poetičtější pocity. Právě ve chvíli, kdy jsem míjel železniční přejezd na Hradčanské, spatřil jsem opět ono tajemné stvoření ze světa kouzel. ,,Byla ta dívka vůbec skutečná?" Stála asi na dva metry ode mě a vlnila se jak elektrický výboj. Byl jsem opět naprosto zkamenělý, nedokázal jsem ovládat své tělo, zbývalo jen čekat na to, co se bude dít. Kouzelná dívka ke mně přiskočila a uchopila za obě ruce. Pohled, na který se nedá nikdy zapomenout se vpíjel do celého mého zmrazeného těla. ,,Přijde čas a opět mě uvidíš, nemusíš už mít strach vůbec z ničeho, vše je již dávno připravené." Ať jsem se snažil sebevíc, žádná slova ze mě nevycházela. Dívka ještě pár okamžiků jen tak stála a pevně mi tiskla ruce, výměna energie byla neskutečná. Zahřívání doteků pominulo a ona opět, jak se objevila, zmizela. Téměř okamžitě jsem se vzpamatoval a s ještě zmatenějšími myšlenkami v hlavě jsem se vydal dál na své zaručené, vyzkoušené stopařské stanoviště. Natáhl jsem palec a zhruba půl hodiny bez většího pohybu stál a zkoušel štěstí. U krajnice zastavily dvě mladé ženy v poměrně malém voze, do kterého jsem se ale i přes počáteční potíže nasoukal. ,,Kam to bude?" ,,Až za Vary, do hor." ,,Uvidíme, co se s tím dá dělat. "Řekla dlouhovlasá blondýna s křišťálovým hlasem, její společnice, byla zrzka střižená na mikádo, obě dávaly tušit několikaminutový orgasmus. Auto se rozjelo a já se naposledy ohlédl za sebe za mizejícím městem. Myslel jsem na Sáru i tu tajemnou dívku a tajně doufal, že jsou obě ženy v autě alespoň trochu heterosexuální. 18. Nedaleko Karlových Varů jsme zastavili na benzínce, aby se doplnil benzín. Zatímco blondýnka tankovala, zrzka s výstavním poprsím šla koupit nějaká piva. Já seděl sám v autě a přemýšlel, co se asi může opět stát. Poslední dobou jsem se do podobných situací dostával až podezřele často. Vzpomněl jsem si na dárek od Paskvila a zalovil v kapse. ,,Když jízda, tak jízda, tohle holky ještě nazažily. "Než se obě ženy vrátily do auta, já spořádal celý obsah sáčku. Blondýnka sedla za volant a zrzka i s pivem ke mně dozadu. Teprve teď jsem si všiml jejích nádherných rukou, měla přesně takové ty honící prstíky, po kterých muži jako já prahli. ,,Dáš si se mnou pivo?" Zeptala se mě a rovnou mi podala lahváče. ,,Ale proč ne, jednoho si dám. "Otevřeli jsme piva přezkou na pásku u jejích plátěných tmavě modrých kalhot. Blondýna se zatím ani slovně nezapojovala do našeho počínání vzadu. ,,Líbíš se mi, vypadáš takovej nezkrotnej, máš oheň v očích, cítím z tebe něco prastarého. "Mé očekávání se samozřejmě opět naplnilo a její hravé prstíky mi začaly zatím jen přes kalhoty zpracovávat již dosti neklidný pohlavní úd. ,,Ty se mi taky líbíš, obě se mi líbíte, je něco zvláštního na holkách, co si vezmou takovou existenci, jako jsem já do auta. "Rozepnul jsem jí pásek, který již nebyl potřeba a vůbec neměl v úmyslu na cokoliv čekat. Vlhké tajemství jejího rozkroku bylo podle všeho již též připravené na všechno. Měla vzácně vyvinuté rty nahoře i dole. Těmi horními uspokojovala mou odvěkou potřebu polibku a těmi spodními se mi snažila pozřít celou ruku. V krátkém okamžiku si sama uvolnila své neuvěřitelné vnady a já neodolal věnovat pár polibků právě i tam. ,,Ty zkurvenej prcáči, jestli nám to pořádně neuděláš, odvezem tě zpátky do Prahy." Po těchto slovech vytáhla nůž a rozřízla mi veškeré šaty, co jsem měl v tu chvíli na sobě, to samé udělala se svými. Prostoru tu bylo skutečně pomálu, to jí ovšem nebránilo v tom aby si moje mužství po krátkém naslinění zavedla rovnou do konečníku. Cítil jsem, jak se jí napínají stěny střev, začala řvát jak šílená a celá sebou zmítala. Auto zastavilo na kraji lesa a blondýna s vydrážděným výrazem nás tahala ven. ,,Žádný mrdání beze mě, rozumíte?" Zánik jejích šatů byl obdobně nekompromisní jako v dvou předešlých případech. Též její tělo mě ohromilo svou bezvadně tvarovanou dokonalostí. Odstrčila zrzku a rovnou z konečníku své kamarádky si můj kolík napěchovala hluboko do krku a já cítil, že ho polyká. Stopem nejezdím většinou z nutnosti, ale proto, že mě stopařina vyloženě baví. Zrzka si to mezitím dělala na kapotě auta a lačně jako zaběhlá fena nás pozorovala. Pohlédl jsem na ní a ona s vystrašeným výrazem všeho nechala. ,,Jano, Jano, nech toho, vyser se na to, ten člověk je šílenej, ten pohled to není normální. Celá planeta se začala kroutit jako veškeré milenky světa. S vypětím všech sil jsem se udělal blondýně do krku div se nezalkla. Můj smích se rozléhal po celém lese, dívky začaly vystrašeně ustupovat. Slyšel jsem rytmy prastarých rituálů a celým tělem projel proud tepla. Dívky cosi křičely, ale ve světě, který se mi právě otevíral, to nemělo žádný význam. Ještě nahé naskákaly do auta a zmizely rychle, jako by tu nikdy nebyly. Bylo skvělé pozorovat, jak jejich prdelky vytvářejí naději pro další zbloudilé cestovatele. Stál jsem na okraji lesa a byl připravený vstoupit. ,,Záchrana je v počátku, jiné cesty není." Doléhalo ke mně ze všech stran. Cesta, po které jsem vstupoval hlouběji do lesa, byla tvořená pravidelnými obrazci, cítil jsem přítomnost lásky. ,,Musíš se učit, abys mohl učit ostatní." Pokračovaly ty všudypřítomné hlasy. Šel jsem stále hlouběji, můj dech byl čistý a pravidelný. Barvy celého světa byly tak syté, tak plné, cítil jsem pokoru, ale nikoliv strach. Země se pod mými kroky lehce nadzvedávala, jako bych cítil, jak dýchá. Úvahy o tom, že bych se měl ještě za světla dostat domů, mizely hned v další myšlence, která byla též odsouzená k zániku. Zvuk úderů, šumů, vrzání a sílícího zpěvu, prostupoval každou částí mého v tuto chvíli tak bezcenného těla. Kolem mě stály celé zástupy vysokých štíhlých postav. Oči jim zářily zelenožlutým světlem. Z nebe sestupovaly paprsky nebeské přítomnosti. Ještě dlouhou chvíli poté jsem ležel nahý v trávě a pozoroval hvězdy. Na varlatech jsem měl přilepeného slimáka, který mě sledoval svýma stopkama. Odlepil jsem ho a odhodil pár metrů dál. Tak jsem se dočkal, ale co dál, nebude pro mě starý svět až příliš nový?
[psano v zime 2014] |
|
|
14. Otevřeli jsme dveře a museli počkat, až nám odemknou mříž. ,,Čau." Pozdravil mě při odemykání mříže Sváťa. Sestupovali jsme po schodech dolů a různí lidé, z nichž u některých jsem si nebyl jistý, že je znám, mě zdravili, všude kolem se rozléhala hřmotná metalová hudba. Světla bylo tak akorát, aby hosté této pekelné nalévárny viděli před sebe na půllitr, na nejbližšího přísedícího a snad i tolik, aby bez úrazu trefili k baru. Ze země se k našim nosům valila staletá zatuchlina koberce, který již poznal všechny tělesné tekutiny a pozřel nemalé množství hygieniků. Přistoupili jsme k baru a já objednal piva. ,,Lidi prej za chlast nejvíc utrácej při poslechu vážný hudby." Sdělil nám Sváťa při točení piva. ,,Tak to tady zkus někdy pustit," řekl jsem mu já na to. ,,No to by asi čuměli všichni ti satani. "Utrousil on pobaveně a v jeho tváři se zableskl typický šibalský výraz. Vzali jsme si piva a šli hledat mé přátele do zadní nejtemnější místnosti, kde na stěně vévodila zombiecká mrtvola od Iron Maiden. ,,Nazdar Romane, to je dost, že taky zavítáš, spousta lidí se po tobě ptala. Ale co to tady máš za kočičku?" Blbec Otík, vždy mi byl otravným a on to nedokázal nikdy pochopit. Byl směšný zejména svými pokusy zaujmout široké okolí, ve finále tím ještě vzrostla jeho do nebe volající blbost. ,,Ahoj, to víš, cestuju a nemám tolik času. A nepruď, to je má dívka." Sára se na mě významně usmála a já věděl, že si mých slov nesmírně považuje. Blbec se trochu ušklíbl a řekl jen: ,,Takové mládě, to je fakt to si člověk musí hlídat." K tomu jsem neměl žádnou potřebu se vyjadřovat. Pokračovali jsme tedy dál k nejdelšímu stolu pod plakáty, kde seděli mí přátelé i s pár neznámými lidmi. ,,Nazdár." Ozvalo se hned od několika bytostí najednou. ,,Fred, můj letitý kamarád, kterého sice nevídám tak často jako dřív, vstal a oba nás začal srdečně vítat. ,,Tohle je Roman Koš, jeden z největších bláznů, co jsem za život poznal." ,,Ahoj, jsem rád, že tebe a vás ostatní vidim, rád bych vám představil svou milou Sáru." Sára se zaculila, uklonila a též pozdravila svým neopakovatelným křaplákem. Fred mezitím pokračoval. ,,Tak Sára, moc pěkná, mladá, taky mám takové rád, tak se u nás posaďte, máme tady domácí kořalku, Sváťa nám to dovolil, když mu dáme taky občas ochutnat." ,,Sorry, že jsme nedorazili na koncert, zasekli jsme se u mých rodičů, tak jsme přišli alespoň sem, popravdě jsem na to málem zapomněl," řekl jsem omluvně. ,,A všechno nejlepší Frede. "Dodal jsem, jelikož Fred, tak jako teď mnoho mých vrstevníků, slavil třicátiny. Sára vstala a dala mu polibek na čelo. ,,Též přeji vše nejlepší a ráda tě poznávám." Přidala se ke gratulaci. ,,Dneska to bylo neuvěřitelný vzývání prasátek." Začal komentovat koncert Felix, ježatý punkový uličník, manžel blonďaté Šehrezády, která k tomu ještě dodala: ,,Hlavně jak ho ta osmdesátková kurva kouřila tomu zpěvákovi, to bylo fakt neskutečný." Všichni se smáli a mě bylo jasné, že teď bude na řadě tráva. U stolu seděl dál Pepík, Slůně a brýlatá vysoká slečna říkající si Levandule. A byla to právě ona, kdo vyprovokoval následující běsnění. Krátce poté, co se dohulil pátý joint a dopila ona slavná pálenka, vyskočila na stůl a začala se svlékat. Okolní stoly zpočátku jen přihlížely. Je pravdou, že v pokročilé ranní hodině zde již příliš mnoho lidí nezůstalo a ti, co tu stále byli, byli sami o sobě dosti šílení, tedy až na onoho blbce, který usnul pod stolem s palcem v tlamě. Zanedlouho tu byli nazí téměř všichni a Sváťa čepoval dívkám pivo přímo do vagín a my to z nich s nadšením pili. Takto jsme pokračovali až do zavíračky, kdy jsme byli vyhozeni ven. Naštěstí nám Felix se Šehrezádou nabídli azyl u nich doma v Letňanech. Přesun byl doprovázen falešným zpěvem a popíjením becherovky, jelikož byl Felix na rozdíl nás majetný a měl stále chuť pít. ,,Malýho nemáme doma, tak můžem řádit." Vysvětlovala Šehrezáda danou situaci. Za nedlouhou chvíli jsme již byli u nich doma a odpalovali zbytkového jointa před spaním. Byl už den, ale to nám ani v nejmenším nevadilo. Gauč, který nám byl poskytnut, byl pro nás dva dostatečně prostorný, mohli jsme se tedy bez obav stočit do společného spokojeného klubíčka a přijít tak o většinu dne. Spali jsme zhruba do čtvrté odpolední a žádná kocovina se nedostavila, bylo nám krásně. Felix se Šehrezádou ještě spali, my jsme si mezitím dopřávali drobné něžnosti a vůbec nemysleli na to, co bude dál. A hlavně na to, co nám předvedl můj šílený otec, byl jsem pevně rozhodnut, že do jejich bytu již nikdy nevstoupím. 15. Všude kolem již byla dávno noc a my stáli jen tak bezprizorně na Karlově náměstí, popíjeli víno a nějaký čas mlčeli. Siluety keřů a stromů podivně zářily díky nedalekým neonům. Chytla mě za ruku tím nejjemnějším možným způsobem, její oči spočinuly na mých, byly skoro až přesně takové, jaké mívají jezinky. ,,Udělám to," řekla po chvíli mlčení a řádně si nahla z láhve. ,,Co uděláš, prosim tě?" Zeptal jsem se. ,,Vrátím se za svými rodiči, dají mi to vyžrat, ale musím to udělat." Věc ta holt přijít musela. ,,To je dobře, to udělej, ještě bude spousta času na zběsilé prožívání všeho. "Napila se a podala mi láhev. Kolem prošla dvojice fízlů, ale ani v nejmenším nám nevěnovali pozornost. ,,Ale znamená to, že se chvíli neuvidíme, je ti to jasný?" ,,Je, naprosto, ale jestli se to má stát, určitě se jednou opět setkáme. Kdy to chceš udělat?" Teskně se ušklíbla. ,,Právě že dnes večer, vlastně bych už vyrazila." Teď jsem se musel napít pořádně já. ,,A kde bydlí, doprovodím tě, jestli můžu." Políbila mě na ucho a pevněji stiskla dlaň. ,,S tím se počítá, bydlí na Výtoni, vlastně nedaleko odsud, můžeme jít pěšky a pij, ať je nepřepadávám v noci." Nálada byla podivná a láhev rychle mizela v našich nenasytných hrdlech. Dopili jsme a chvíli jen tak spočinuli v objetí. Nacpali jsme prázdnou láhev do přeplněného koše a zamířili směrem k Výtoni. ,,Když to vyjde, přijedu za tebou do hor, budu s tebou hledat ty mechanický elfy." ,,To budu rád, doufám, že to bude brzo, já tam teď asi za pár dní odjedu, nějak se spojíme." Řekl jsem jí na to se svěšenou hlavou. ,,To já se tebou vždycky ráda spojím, a nesmutni, bude dobře." Vzal jsem to jako výzvu k pauze a zastavil se, pěvně jsem ji přitiskl sobě. ,,Sáro, jsi pro mě důležitá bytost a to tam bude stále, žijme každý dle libosti a když nám to bude přáno opět se setkáme se vším všudy."Oběma nám bylo jasné, že si to musíme naposledy rozdat, jelikož na sobě měla jen zelenou sukni a hnědé bavlněné punčochy nedalo mi příliš práci zajet rukou až k cíli. ,,To se neboj, tohle si nenechám ujít." Zakňourala mi do ucha a též její ruka se ocitla v mém bobtnajícím rozkroku. Naštěstí jsme byli stále v parku na Karláku, měli jsme tedy alespoň nějaké soukromí, jediný, kdo nás mohl rušit byl mladý páreček nakrátko střižených lesbiček, ty ale měly své osobní plány. Vykasal jsem jí sukni, skrčil se dolů a stáhl jí punčošky i s kalhotkami. Její vůně měla stále tutéž eleganci a zlehka vykukující stydké pysky se na mě vesele smály. Rukama jsem pevně svíral obě půlky její nádherné zadínky a ústy jsem začal vítat naši malou květinku. Shora se v okamžiku, kdy můj jazyk vibroval svou špíčkou na vrcholu do růžova probuzeného klitorisu, ozvalo spokojené zasténání. Připadalo mi to, jako bych lízal vílu. Její prsty mi divoce rejdily ve vlasech a její dech udával chytlavý rytmus. Ponořil jsem svá ústa co nejhlouběji, většina mé tváře tím byla poznamenaná. Vstal jsem, přičemž se mé ruce hbitě přesunuly pod její svršky, okouzlující nevyzrálé kozičky. ,,Ochutnej, jestli chceš." Olízala mi celý obličej a teprve poté vnikl její jazyk k mému. Ani její ruce rozhodně nehodlaly být pozadu, jednou rukou vysvobodila již dosti stísněný penis a druhou mi stáhla vše, co překáželo, dolů, honila mi ho, zatímco druhá ruka přejížděla prsty po konečníku, jen sem tam bylo cítit pronikající drobný prstík. Kousal jsem jí do krku za stálého masírování kůzlátek, jejich růžky byly k nakousnutí, z toho důvodu jsem se proto musel čas od času sklonit. Pomocí jejího pevného stisku a zkušeného nasměrování jsme mohli začít tančit kopulační tanec. ,,Vystříkej to do mě a uvidí se." Špitla tiše přerušovaným hlasem. ,,Nevim, jestli je to dobrej nápad, jsem nula, sotva uživim sebe." ,,Prosím." Nedala se odbýt. To už byla otočená zády a má stehna mohla v různorodých intervalech cítit chladivé doteky andělské prdelky. Prsty jsem jí oplácel její předešlé hrátky a v jednom okamžiku jsem do zadničky té zhmotnělé jezinky strčil i tři prstíky. Láva unikala snad z každého koutu mého zkaženého těla, její lůno se plnilo a stále chtělo víc. Naše orgány si v tomto ohledu naprosto vyhovovaly. Přitiskl jsem se k ní celým tělem a polibky zaplavil zpocené kořínky jejích vlasů, ona jen dýchala. Pomalu jsme se odtrhli, jelikož už byl čas jít, prodlužovat to nemělo smysl. ,,Bude mi chybět tohle všechno." Promluvila ona po nějaké chvíli mlčenlivé chůze. Drželi jsme se kolem pasu a její hlava měla tendenci dotýkat se mého ramena. ,,To mě taky, to mě taky." Prošli jsme kolem pošty, kde cosi vykřikoval mladík v poštovní uniformě, rozhazoval kolem sebe dopisy a sotva se držel na nohou. Naštěstí naší přítomnost ani nezaznamenal, dále pokračoval ve své vzteklé potřebě. Po dalších zhruba stech metrech jsme zabočili do ulice napravo, kde stály řady činžovních domů, zastavili jsme u okrově červeného s lehce oprýskanou omítkou a povalenou popelnicí. ,,Tady to je, musíme se rozloučit. "Pohlédla na mě smutně a já zahlédl třpyt drobné slzy. ,,Budeš mi chybět, uvidíme, co se bude dít dál. To byla naše poslední společná slova. Po dlouhém spojení úst, se ještě několikrát setkaly naše oči, než se za ní zavřely ohromné dřevěné dveře domu. Ještě chvíli jsem tam jen tak stál pozoroval dům a myslel na vůni její ženskosti. Uvědomil jsem si, že má ruka tím je stále celá potřísněná, přitiskl jsem si jí proto k nosu, otočil se a šel hledat nějakou útěchu v drogovém opojení noční Prahy. Mé kroky, jak se dalo čekat, opět neomylně zamířily směrem na Letnou, přímo do Barré, kde se dali téměř jistě očekávat někteří mí vykutálení přátelé. |
|
|
9. Ráno plné pitomosti a matných vzpomínek. To vše samozřejmě provázené ukrutnou bolestí s nemalou dávkou melancholie. Bylo však jen dílem okamžiku, kdy se otevřely dveře a celý pokoj rozzářila Káťa svou veselou tváří. Cítil jsem se až skoro provinile za svůj nynější stav. ,,Dobré ráno hipíku, dáš si se mnou špeka? Vypadáš hrozně, ale furt je to lepší než v noci." ,,Promiň, měl jsem těžký den a večer to na mě nějak dolehlo." Řekl jsem pokorně a hned neopomněl dodat. ,,Špeka si s tebou dám moc rád, třeba mi to pomůže." Káťa neváhala a odpálila mistrně zvládnutý zámotek. ,,No že váháš, to je lék na všechno." Netrvalo dlouho a omamná vůně konopí přilákala z pokoje i Adama. ,,Tak když už to hoří, dáme i panáka, co vy na to?" Ani nečekal na odpověď a z vrchní části mrazáku vytáhl litrovou orosenou láhev domácí slivovice. Patricie měla sobotní směnu, a tak Adam již od rána řádil. Po první rundě panáků a po dohoření prvního ranního nebo spíše poledního jointa se zjevil i Tyjátr, též se značnou kocovinou, ovšem na tu mou přesto neměl, i když nutno uznat, že léčiva, podávaná mi takto záhy po probuzení, mé bolesti značně zmenšily. Tyjátr hodil na stůl urostlou zelenou palici a mně bylo jasné, že se toho zhostím. ,,Nebudu se stydět." Řekl jsem jen a dal se do práce. Tyjátr se jen usmál a šel pustit do pokoje nějakou desku pro zdárné zahájení dne. Country Joe and The Fish bylo myslím to pravé. Adam mezitím dolil další panáky a Káťa vytvořila lahodný salát pro posilnění těla i ducha. Bohouše jsem toho dne nepotkal vůbec, nejspíše má též nějaké povinnosti, které se neslučují se sobotním kalením. Ještě zhruba dvě hodiny jsem se pohyboval po onom holešovickém bytě, než jsem nabyl přesvědčení a sílu vyrazit dál, kam jen kroky mé třesoucí dojdou. Bylo něco málo kolem čtvrté hodiny, obloha začínala pomalu šednout a já opět neměl žádný jasný plán. Věděl jsem jen, že večer má být jakási oslava Nad Oborou, kousek od Letné. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím štěstí v centru města, měl jsem předtuchu, že někoho potkám. Dorazil jsem na Václavské náměstí a vydal se směrem dolů, kde upoutával pozornost lidí jistý jedinec hrající populární rádiové hity. Lidé se kolem něho hromadili a pomáhali mu pokrýt náklady na bydlení. Šel jsem kousek stranou a zkusil štěstí s brumlí, asi jediným nástrojem, na který jsem se naučil hrát. Po uplynulé hodině, kdy se mi podařilo rozseknout si ret a potřísnit široké okolí, jsem vydělal pouhých šedesát korun. Nějakou náhodou se mi v kapse nacházelo dalších padesát, proto jsem usoudil, že práce bylo pro dnešek dost a vydal se opět pěšky směrem na Letnou. Hlavou se mi honily myšlenky opuštěného samce. Stovky a tisíce dívek. Objímal jsem každou vždy podle chuti, stačilo jen kývnout a všechny jsem je měl. Jen ta jedna nejzáhadnější byla s každým dotekem představ stále více zamlžená, až zmizela docela. Probral jsem se z tohoto svého polosnu a uvědomil si, že jsem právě uprostřed mostu přes řeku. Nemohl jsem zastavit své nutkání pohlédnout dolů. Po řece pluly lodě, k prasknutí naložené opilými turisty, podle náhodného zhlédnutí jakýchsi pochybných televizních zpráv jsem tušil, že to budou mladí Dánové. Hlavní zpráva dne obsahovala informaci především varující slušné občany, že v ulicích bude opět po roce řádit skupinka agresivních opilých Dánů. ,,Ach Češi, vy národe volů."´Zhotovil jsem si ze sypkého zbytku tabáku tenkou cigaretu odpálil ji a pokračoval dále v cestě. Konečně jsem tedy dorazil do Obory, Tom, dnešní oslavenec tam již seděl se svou hodnou ženou. Měl jsem pocit, jako bych vcházel do něčeho zásadního, předal jsem svůj dar v podobě kokosového ořechu a zaujal místo po jejich pravici. Naproti mně se usadil čarovný sen s odhodláním provázet mě celým večerem. ,,Všichni si vemte čepičky a tady máte dort." Zavelel Tom a já k tomu všemu objednal u vousatého barmana pivo a rum. Sen se stále opakovaně zjevoval a ztrácel. ,,Omlouvám se předem za svoje rozpoložení, asi na mě po včerejšku leze imbecilita." Samotného mě ta potřeba svěřovat se překvapila. Hodné Tomově ženě Žofii to ale nedalo a mateřským hlasem se mě zeptala. ,,A co se stalo tak zásadního, rozhodně se neomlouvej, uvidíš, dneska si to užiješ a na starosti si ani nevzpomeneš.,, „Ale, návštěva u rodičů, samota a tak, nějak to na mě dolehlo." „To mě mrzí." Stačila jen říct, jelikož do hospody právě vtrhlo hned několik gratulantů najednou. Ač tu bylo opět mnoho nádherných žen, já se stále nemohl oprostit myšlenkami ani pohledem od tajemného snu. Nakonec to vše vyústilo v můj předčasný odchod a nekonečné omlouvání. Bloudil jsem noční Prahou a ani nevnímal, že na mě někdo volá. Zkrátka jsem šel dál a nic mě nezajímalo. Nasedl jsem do noční tramvaje, jelikož to bylo jediné místo, kde bylo relativně teplo. Na konečné přišlo oznámení nelítostného hlasu, který jsem vlastně již docela důvěrně znal. ,,Vypadni, ty vožralej šmejde, tady neni noclehárna." Ocitl jsem se někde na kraji města a neměl takřka žádnou sílu k tomu, abych se pokoušel hledat azyl někde u svých přátel. Šel jsem dál po nalezené pěšině, stále se vzdalujíc od světel metropole. Spatřil jsem kouř stoupající od země. Přiblížil jsem se k tomu místu a zaslechl hlasy, z niž mi byl jeden povědomý. Zaklepal jsem na železný poklop, jenž se mi zjevil mezi stébly zmrzlé trávy. ,,Kurva, co je?" Ozvalo se zespodu. ,,Tady mrznoucí zoufalec, pomohli byste mi, absolutně nevím, kde jsem, a ta zima mě zabije." ,,Nezabije, kreténe." Ozvalo se opět zespod tentokrát i s přidušeným ženským smíchem. Otevřel se poklop a z obnažené díry se na mě vyvalil hustý dým tak příjemně hřející. Za nedlouho se objevila hlava Robina. Toho opilce, kterého jsem před pár dny potkal ležícího na ulici ve Vysočanech. ,,Jo, to seš ty, tak to jsi vítán, pojď dál za námi sem dolů, je to útulný, prostorný kanál, kde to tak strašně nesmrdí a hlavně je tu teplo." Robin se chvíli zamyslel a nakonec ještě dodal, jo máme ještě asi tři litry vína, to by, myslím, mohlo stačit." ,,Já mám ještě lahvinku Ferneta, jestli ten chlapec nepohrdne." Ozval se zpěvný nakřáplý ženský hlas. ,,Ať nemá strach, mám i vše potřebné kuřivo." Ozval se druhý, tentokrát lehce sopránový hlas." A na zítra máme plány, které by se našemu hostovi též mohly líbit." Ozval se třetí hlas s ironickým nádechem, patřící jistému muži. Zbaven veškerých obav jsem tedy následoval Robina a pomalu setoupal po schůdcích až na samé dno kanálu. K mému překvapení ta místnost ani v nejmenším nepřipomínala kanál, ale spíše studentský byt. Nějakým způsobem se jim sem podařilo zavést i proud a tak se nad mou hlavou kýval slaměný lustr a u stěny na malém stolku ze staršího, ale stále funkčního magnetofonu zněla mně tolik známá hudba B. B. Kinga. ,,Netvař se tak udiveně a sedni si někam na prdel." Pobídl mě Robin.,,Ke mně půjde." Vykřikla vesele drobná dredatá slečna, majitelka onoho lahodného nakřáplého hlasu, nekompromisně mě popadla za ruku a strhla si mě k sobě na lehce zašlé kanape. Při pohledu na tu mladou dívku, které nemohlo být víc než šestnáct, jsem pocítil do té doby odpočívající škubnutí v rozkroku. ,,Já jsem Roman, zachránili jste mě lidi, vůbec jsem nevěděl co si počít." To neřeš, to je v pohodě." Řekl opět Robin. ,,Mládě po mém boku mi vlepilo mlaskavý polibek na rty. ,,Já jsem Sára a jsem ráda, že mám takovouhle nečekanou společnost. Robin má problémy s erekcí a tihle dva jsou věčně zakouslý do sebe. ,,Nech toho, ty píčo." Nedal se Robin. Sára se ke mně přitulila a jen se smála, Robin se smál taky a nic už neměl potřebu řešit. ,,Já jsem Vágus a tohle je má drahá Verča.“ Vágus byl punkáč zhruba v mém věku a vlastně i jeho tělesné proporce byly dost podobné, měl vykulené hnědé oči a červené číro zplihlé napravo. Jeho milá Verča byla sice nejspíše o něco starší než Sára, každopádně ale plnoletost bych nečekal ani náhodou. Měla černé vlasy střižené na ježka, černé linky kolem očí a černé nehty. Následně jsem dostal plastovou láhev s vysoce kvalitním vínem a opět se navrátil do opilosti, jíž hrozilo odstoupení díky venkovnímu mrazu. Má únava byla značná, netrvalo dlouho a já usnul té malé divošce hlavou v klíně. 10. ,,Vstávej už, máš tady nějakou započatou práci." Ta malá divoška mi seděla přímo u hlavy a v ruce držela otevřenou láhev Fernetu. Automaticky jsem jí zajel rukou do rozkroku, až leknutím vyjekla. ,,Jakou práci máš na mysli?" Řekl jsem jí na to, aniž bych ruku odtáhl. ,,Teď není čas na prasárny, napij se a jdem ven do akce, jestli teda nemáš nic lepšího na práci." Vytklo mi to dredaté robátko. ,,Jaká zas akce?" Svět těchto lidí se mi začal docela zamlouvat. ,,Jdem sehnat nějaký jídlo a taky prachy na chlast, pomůžeš nám, nebo ti to je nějak proti srsti?" ,,Ne vůbec není, jen jsem dlouho nešukal a neumim se úplně ovládat při pohledu na takovou rozpustilou divošku s měkoučkým klínem." Nežně jsem jí vniknul dlaní pod kalhotky a láskyplně pohladil jejího krátce střiženého bobříka. Ruku jsem opět vytáhl a políbil ji na lačné rty. ,,Ty jeden, ale teď jdem, už na nás ostatní čekají venku." Zvedl jsem se z matrace na kterou si popravdě vůbec nevzpomínám, oblékl si zbytek svršků a následoval Sáru ven z kanálu. Na povrchu stáli všichni ostatní v kolečku, kolovali jointa a řešili, co dnes podniknou. Byl nádherný zimní den, vymalovaný výtvarně nadaným mrazem. Přidal jsem se ke kolečku a téměř okamžitě na mě při hulícím rituálu přišla řada. ,,Pomůžeš nám, Romane?" Zeptal se mě Robin, uvědomil jsem si, že je to vůbec poprvé, co ho vidím relativně střízlivého. ,,Záleží jak, ale jinak asi jo, proč ne, nemám dnes nic neodkladnýho na práci." ,,Dobře, se Sárou si, koukám, dobře rozumíš, tak půjdeš s ní, to by mohlo fungovat." ,,Je to milé děvče." Prohodil jsem jen tak mimochodem. Robin se nedal odbýt a pokračoval. ,,Tady máš tašku na to, co najdete, dumpster ti něco říká?" ,,Jo, jednou jsem to zkusil." ,,Aha, no nic, Sára ti všechno vysvětlí, to by neměl bejt problém." Hulící kolečko opět přišlo ke mně, potáhl jsem a vypustil hustý kouř, pohladil jsem Sáru po světle hnědých dredech a zadíval se jí do očí. Takové mládě, taková sladká nádherná bytost a já ji najdu v kanálu s touhle pochybnou partičkou. To milé stvoření si náhle stouplo na špičky, vzalo mi jointa, vtisklo letmý polibek a na oplátku poslalo zbytek Ferneta. Vágus s Robinem šli shánět chlast, Verča měla za úkol sehnat alespoň nějaké veselé rostlinky. Vydal jsem se společně se Sárou zpět do města a teprve nyní si uvědomil, že jsme kdesi na Stodůlkách. Došli jsme až k metru a sestoupili dolů. Bylo teprve krátce po deváté ráno a můj tělesný stav nebyl nejlepší, nechtěl jsem však dávat nic znát, tvářil jsem se proto jako člověk, kterému v životě vše vychází a nemůže ho nic rozházet. Metro, jak se dalo čekat, bylo opět naplněné především ,,Ahoj, lidmi“, štěstí na známé jsem tentokrát neměl. Popravdě jsem v tuto chvíli ani neměl potřebu nikoho dalšího znát, po mém boku se právě nacházela bytost pouhým pohledem trhající mé spodky. S tou myšlenkou jsem si též uvědomil, že trocha hygieny by mě též nezabila. Vidina orálního sexu ve mně vždy probouzí dobře vyhlížejícího čistotného chlapce. Naštěstí jsme v metru strávili jen malou chvilku, jelikož náš cíl byl nedaleko metra Luka. Jistá partička pubescentů, si nás začala prohlížet a jeden z nich dokonce pozdravil Sáru, to už jsme ovšem vystupovali a rychle prchali ven z metra. Pubescenti za námi na štěstí namířeno neměli. ,,Sakra, ti byli z mojí bejvalý třídy." Povzdechla si Sára. ,,Copak se stalo, že žiješ tak jak žiješ?" Zeptal jsem se jí. ,,Ale, rodiče mě chtěli přesně podle svých představ, vůbec je nezajímal můj názor. Vysrala jsem se na školu, utekla od nich, je to už druhej tejden, budu muset vypadnout někam hodně daleko, aby mě nenašli, tady, v Praze to je už dost vo držku. Ani nevim proč, ale zatím naši nevolali fízly, ve škole mě nahlásili, že jsem nemocná, jen mi občas volaj a píšou, abych prej neblbla, že si zkurvim celej život. Ty ví hovno, co je život. Čekám, že do tejdne po mně fízlové jdou tak jako tak. Do toho ti teploušové ze třídy určitě roznesou, že mě viděli.,, „Kolik ti vlastně je, jestli se můžu zeptat?" Ptal jsem se i přes to, že by mi bylo jedno i kdyby jí bylo dvanáct a byla pomazaná burákovým máslem. ,,Před měsícem mi bylo patnáct, ještě pořád mě chceš šoustat?" Ušklíbla se na mě výrazem připitomělé lolitky, která zatoužila po cukrátku. ,,To si piš, že chci, jestli ti teda nevadí, že mně už bylo třicet." ,,Ne, to teda nevadí, alespoň ta tvá kláda už poznala život a ví, co se sluší a patří." Za tohoto hovoru jsme došli až k Hyperturbomarketu, obešli ho ze zadu a stanuli před obrovským železným kontejnerem. Chtěl jsem se předvést, a tak jsem naoko zkušeně otevřel víko. Kontejner byl ze dvou třetin naplněný všemožnými potravinami, hlavně zeleninou. I přes počáteční závan tlení jsem věděl, že tady najdeme dost pro všechny obyvatele kanálu. Sára na nic nečekala a takřka skočila do té haldy. ,,Já ti to budu podávat, ty zůstaň venku a plň tašky." Její povel byl zcela jasný, její pohyby uvnitř kontejneru neobyčejně hbité. Po necelých deseti minutách, jsme měli naplněnou mou i její tašku. Sára vyskočila ven a pohladila mě ulepenou rukou po tváři. Nedaleko kolem se procházel robustní chlápek z ochranky a jen kroutil hlavou. Když jsme obešli Hyperturbomarket na druhou stranu, navrhl jsem alespoň relativní koupel v umyvadlech na veřejných záchodcích. Nejprve jsem já zůstal venku u tašek a Sára se šla omýt. Vše se obešlo bez problémů a já dokonce obdržel cigaretu od jednoho stárnoucího rockera. Byla teď řada na mně, vypravil jsem se dovnitř a za doprovodu odporné hudební produkce místního rádia se dostal až na záchod. Nebral jsem si příliš servítky a rovnou se svlékl do naha. V tu chvíli tam nikdo nebyl, ale jakmile jsem si začal omývat důkladně své přirození, vešel na toaletu úlisný kravaťák a samým vyděšením ztratil svou čtvrtou pozlacenou sponu z kravaty. Rychle jsem dokončil očistu otřel se do papírových ubrousků a snažil se co nejdříve z této marketové krabice zmizet. Až teď mi došlo, že celé to mé divadlo museli vidět na kamerách, které nad umyvadly s jistou samozřejmostí jsou. Uviděl jsem dvě gorily kráčející přímo proti mně. ,,Tamhle je ta svině!" Vykřikl jeden z nich a zrychlili krok. Rozběhl jsem se přímo proti nim, což nečekali a mně se podařilo proběhnout přímo mezi nimi. Zajímalo by mě, jak to Sára dokázala tak v klidu. Vyběhl jsem ven a hned volám na Sáru. ,,Dělej, padáme!" Popadl jsem jednu z tašek a Sára běžela automaticky za mnou. Naštěstí nikdo nejevil zájem pronásledovat nás, mohli jsme tedy na chvilku odložit tašky na zem a vydechnou. ,,Co se stalo?" Zeptala se má dobrodružná společnice tím svým výrazným hlasem. ,,Ale, viděli mě, jak se koupu nahej v umyvadle." Sára se začala strašlivě smát. ,,Ty jsi tam lítal nahej, to je jízda, kde ty ses vlastně vzal. Já si omyla co se dalo ve spodním prádle a zbytek jsem dodělala pomocí mokrejch ubrousků zavřená na záchodě a neboj, pindu jsem vzala pořádně." To slovo,pinda, to mám strašně rád, ale většina žen ho nemá příliš v oblibě. Též mi došla jistá podobnost s jezinkami z mých častých nočních či drogových snů. Vzájemně pobaveni jsme se vydali zpět ke kanálu. Sára se mi ještě pochlubila dvěma dvoulitrovými lahvemi naplněnými vodou. ,,I voda se může někdy hodit." Pronesla důležitě. Cestou od Stodůlek jsme nikoho nepotkali, bylo necelé poledne a v kanále dosud nikdo další nebyl. ,,Nejdřív přijde Veru a tý je jasný, co máme v plánu, nepřijde tedy dřív než po jedný." Usmála se na mě má průvodkyně nedělní rozkoší. ,,Co tím naznačuješ?" Pronesl jsem při pozvolném sestupování do hlubin podzemní komnaty. ,,Nic, jen že máš ještě nějakou nedokončenou práci." „A jakou?" Hrát blba mi šlo vždy tak nějak samo. Dovedl jsem to do takové dokonalosti, že mě i policisté nechávali často raději jít a nechtěli žádnou pokutu za nějaký ten drobný prohřešek, jako je třeba krmení holubů na Karlově mostě. ,,Pojď prcat, hlupáčku." Řekla jen, rychle sestoupila dolů a zavřela za sebou poklop. Po poklopu následoval můj poklopec, který byl pro změnu drobnými prsty otevřen. Její mladé ruce vykonávaly neuvěřitelnou práci. Kalhoty i spodky se zanedlouho válely kdesi v rohu místnosti, zatímco má horní polovina těla byla stále navlečena do zimního kabátu a svetrů. ,,Ten je nádhernej." Zaslechl jsem ve svém rozkroku a pocítil žhavý polibek na špičce pohlavního ústrojí. Teprve když můj v rekordním čase ztopořený úd zmizel takřka celý v jejích dívčích ústech, pocítil jsem horko a vlastními silami se zbavil i oblečení zakrývající horní část těla. Jakmile jsem byl celý nahý, ona stále oblečená vstala a dala mi ochutnat mého vlastního penisu. Po polibku do mě strčila a já se jak bezmocné děcko svalil dolů, na matraci. Ta, která měla k dětskému věku daleko blíže, se s přirozenou elegancí svlékla a svým krásným ženským lůnem dosedla na můj obličej. Byla jak kvetoucí sedmikráska, malá, krásná a voňavá. Netrvalo dlouho a já měl možnost pocítit všechny její přednosti. Byl jsem v ní tak hluboko, jako již dlouho v žádné jiné, ona kroužila jak luční víla, vydávala nádherné dechberoucí zvuky a čas od času i vykřikla. Její poslední výkřik vyvolal i můj výstřik, který spočinul na jejích nádherných ňadrech s těmi nejúžasnějšími bradavkami. ,,Teď mi to prosím vetři do kůže, to je ten nejlepší krém na mou pleť." ,,S radostí, ty malé rozkošné zvíře." Vtíral jsem své sperma do její bělostné kůže a při tom stále silněji pociťoval příchod další nezastavitelné erekce. ,,Chci vidět, jak si honíš u mý hlavy, prosím." Její žádosti jsem bez otálení vyhověl. Svou druhou rukou jsem jí projížděl po těle, kam až jsem dosáhl. Dole byla stále rozevřená a neskutečně mokrá, netrvalo dlouho a opět jsme pokračovali v té nejstarší a nejnádhernější dovednosti. Tentokrát dostala žízeň a má bílkovina jí podle jejích slov výborně posloužila. Zpocení a umatlaní, jsme si spočinuli v náručí a já věděl, že to nemůže skončit jen tak snadno. 11. Usnuli jsme jako dvě spokojené šelmičky. Ve snu se mi opět zjevily jezinky, vlnily se sice jako obvykle, ale byly jakoby více lhostejné, nedokázaly přenést přes srdce, že jsem i ve skutečném světě nalezl mladou dívku s tak nádhernou pindou, která by těm jejich mohla klidně konkurovat. V tuto chvíli jsem byl skutečně spokojeným mužem, který se opět takřka dotkl až samotného sexuálního Olympu. V náručí té malé žádostivé mršky mě čekalo, ještě nemalé dobrodružství, dokonce ani ono magické stvoření, co se mi tak často zjevovalo, aby dalo najevo, že existují i jiné smyslové možnosti, se mi nyní do hlavy nevkrádalo ani v nejmenším. Spal jsem spánkem ukojeného samce a netoužil snad po ničem jiném. Ze spokojeného spánku v pevném objetí našich nahých a stále rozpálených těl nás probudilo až bušení do víka kanálu. ,,Jste tam lidičkové, můžeme vejít?" Byl to hlas Verči a my se trhnutím takřka zároveň probudili. Sára byla pohotovější a ihned reagoval na hlas shůry. ,,Dejte nám pět minut, dík." Naposledy jsme si rukama vzájemně přejeli svá nádherná, sobě odevzdaná těla a rychle na sebe hodili něco málo šatů. ,,Dobrý, můžete dolů." Zvolala slavnostně Sára. Víko se v krátkém okamžiku otevřelo a s ním do podzemí vniklo i trochu toho denního světla. ,,Vy s tím naděláte, tak by jsme viděli, jak šoustáte no, vždyť by se hovno stalo, já bych si to vedle vás rozdal s Verčou a Robin by se neúspěšně pokusil o honitbu." Spustil Vágus očividně již určitými látkami načatý. ,,Ty běž taky do prdele." Ozval se mužský hlas shora. Postupně všichni slezli dolů, Robin zadělal poklop, abychom mohli vzájemně pochlubit svými úlovky. ,,Tak se ukažte, co máte." Pravil nejprve směrem k nám, očividný vůdce tlupy Robin, který ovšem již též začínal nést známky své tolik známé opilosti. ,,Tak čum na drát." Řekla mu na to Sára a s mou pomocí začala vyndávat obsah tašek na zem. Byl tam naprosto zdravý špenát, ještě balený v pytli, asi tři kila brambor, několik mrkví, petržel, jablka, tři hlávky zelí a trochu potlučená rajčata k okamžitému upotřebení. ,,To není tak špatný." Poznamenal Robin. ,,A co máš ty?" Pohlédl na Verču. Ta se ušklíbla a vytáhla asi tři gramy trávy, jedno balení tabáku i s papírky a jako bonus kuličku plastického hašiše. ,,Hmm." Reagovali jsme patrně všichni. ,,No a my máme pětilitovej kanystr bílýho vína, litr vodky, pro každýho pivo na ráno a dokonce nám zbylo asi ještě pade na zejtra." Pochlubil se Robin a společně s Vágusem to dali rovnou na stůl, jen piva dali do rohu na zem, přímo vedle mých trenek, kterých si nikdo nevšiml. ,,Tak tady jste, vy mrchy." Projelo mi hlavou. ,,Já jsem pro to dát nejdříve sucháče." Navrhl Vágus a všichni jsme to s radostí přijali. Posedali jsme si kolem nevelkého stolu a s patřičnou úctou sledovali, jak se dobrůtka připravuje. Již jsem skoro cítil ve svých ústech tu lahodnou chuť hašiše, když se mi rozezněl telefon. Byla to naštěstí jen zpráva, ovšem poměrně mě vyděsilo, že je od mé matky. Žádala mě, abych je přišel na druhý den navštívit, jestli se tedy ještě zdržuji v Praze, prý navaří a i otec bude střízlivý. ,,No dobrý, ale abych byl střízlivej já." Napadlo mě, ale jelikož jsem neměl žádný kredit, na zprávu jsem nijak nereagoval a původně na to nechtěl ani myslet, jelikož ovšem na konci zprávy stálo jako dovětek: ,,Případně můžeš i přespat." Napadla mě ihned jistá neřestná myšlenka, otočil jsem se směrem k Sáře a zeptal se jí. ,,Kotě, co děláš zítra odpoledne?" ,,Asi nic neobvyklýho." Řekla mi ona na to. ,,A co bys řekla na návštěvu u mých rodičů, jsou sice trochu mimo, řek bych skoro mrtvý, ale mají záchvat si zítra hrát na fungující rodinu, tak jim to můžem dopřát. Představím tě jako své děvče, najíme se a můžem i přespat, sami v pokoji..." ,,Tak děvče?" Dloubla do mě a začala se chichotat. Ostatní nám nevěnovali příliš pozornosti, jelikož ve sklenici již doutnal hašišový váleček na špendlíku a pomalu plnil celou sklenici. Začínal Vágus jako ten, který to tak krásně připravil, poté Verča, jejíž zásluhou jsme si mohli tuto dobrotu dopřát, dále následovala Sára, potom já a nakonec Robin, který mezitím stačil nalít všem panáka laciné vodky euroshoper. Kouř byl ještě lahodnější, než jsem čekal, euforický účinek se dostavil takřka okamžitě. Vodka byla pro změnu ještě odpornější, oproti očekávání. Při poslechu balkánských cigánských dechovek jsme se všichni společně ponořovali stále hlouběji do bujarosti, opilosti a posléze i vytuhlosti. Chvílemi se mi chtělo z té odporné čiré tekutiny až zvracet, mou záchranou bylo to, že zanedlouho došla. Víno bylo znatelně pitelnější. Sára na mě házela vyzývavé pohledy a byla okouzlující i přes nemalou zhulenost a vykalenost. Jako zamilovaní ožralové jsme ve chvíli, kdy ostatní ještě lezli zmatenými pohyby po místnosti, vklouzli společně pod deku a pokoušeli se neúspěšně o soulož. Brzy jsme si naštěstí uvědomili, že to bude lepší nechat na nějaký schopnější okamžik a oddali se spánku v příjemně těsné blízkosti. 12. To ráno jsem byl rozhodnut, konečně navštívit sociální úřad a pokusit se požádat o podporu v hmotné nouzi. Na jednu stranu jsem se děsil toho chladného úřednického prostředí, na stranu druhou jsem tušil nečekanou zábavu pro dnešní dopoledne. Vstal jsem a začal se pomalu oblíkat a vůbec celkově připravovat, abych nevzbudil úplný odpor okolí. Snažil jsem se být tichý, ale přesto se mi podařilo probudit Sáru. Rozespale se na mě usmívala, sklonil jsem se k ní, políbil na šíji a potichounku zašeptal do ouška. ,,Spi, já jdu na tu socku, vrátím se pro tebe a půjdem za těmi rodiči." Políbila mě na rty a téměř okamžitě usnula. Ostatní obyvatelé podzemní místnosti spali spánkem daleko tvrdším, což svědčilo o pořádně dlouhém tahu. Vylezl jsem na povrch a vydal se na metro. Bylo půl deváté, když jsem dorazil do metra, řádilo tu mnoho revizorů, ovšem já prošel přímo jejich hloučkem a málem do jednoho vrazil, další věc, která většinou funguje. Vlezl jsem do zadního vagónu a obsadil volné místo vedle asi čtyřicetiletého muže, jenž se snažil zabít zbytek svých mozkových buněk pročítáním Blesku. ,,Sagvan Tofi se přiznal ke své homosexualitě." Informace velice zásadní pro tento den. Metro se plnilo dalšími a dalšími lidmi a skoro žádný z nich si nedokázal představit jiný život. Na Náměstí Republiky ovšem nastoupila Ohnivá Růža a hned si to taky hnala ke mně. ,,Ahoj Romane, co ty tu, já myslela, že už nejsi v Praze." Její poměrně uplá bunda dala vyniknout jejím nádherným oblým ňadrům, tak mnoho radostí přinášejících v jisté, ne tak vzdálené minulosti. ,,Já musim na socku a pak ještě za rodiči, pozvali mě a já jim možná představim, Sáru, dívku kterou jsem teď poznal, budou mít aspoň radost." ,,Tak ty máš holku jo, ty jeden, kde jsi k ní přišel?" Začala vyzvídat Růža. "Ale, v kanále a je jí patnáct." Odpověděl jsem popravdě. Ohnivá Růža byla očividně pobavená, kanál ji příliš nezaujal, nejspíš si myslela, že je to zas jen nějaká má hláška. ,,Patnáctka, ty draku, no jo, ty jsi měl vždycky mladší." ,,Jo je mlaďounká a strašně slaďoučká, to se prostě nedalo odolat...a co ty?" Zeptal jsem se na oplátku já. ,,Ale tak občas spim s Padrem." Vlastně až teprve teď jsem se dověděl tuto skutečnost, proto jsem nasadil lehce udivený výraz. ,,S Padrem? Vlastně jsem vás viděl spolu, to mě mohlo napadnout." Růža pokračovala dál. ,,Nevim, jestli s nim mam bejt, je hodnej, dobře šuká, ale nevim, jsem pořád taková nerozhodná." ,,Tak uvidíš, já vlastně taky nevim, jak to s tím mláďátkem brát." Metro dojelo na Palmovku a Růža se se mnou spěšně rozloučila, pospíchala někam do školy. Já pokračoval o kousek dál na Vysočanskou. Vylezl jsem na povrch a podél kolejí tramvaje jsem se vydal dolů až k úřadu, uvnitř byl standardní ruch a já po schodech vystoupal do čtvrtého patra, kde sídlil úřad práce a též můj vysněný úřad sociální. Využil jsem schody především proto, že nastoupit do místního výtahu vyžadovalo pozdější nutnou návštěvu psychiatra. Ve čtvrtém patře jsem šel rovnou dozadu a zapsal se u scvrklého vyplešatělého sekuriťáka, kterého bych zařadil mezi ,Ahoj, takřka v důchodu. Byli tu dvě přijímací kanceláře a jedna prostřední, kde sídlila všemocná vedoucí. Po zběžném prohlédnutí zde přítomných lidí jsem si z počátku výrazněji povšiml jen partičky cigánů u zadní kanceláře, kteří se snažili ukrátit čekání různými taškařicemi. ,,Slušní" spoluobčané jen opovržlivě pokukovali a zatím se nijak neprojevovali. Další zajímavý úkaz od samého počátku byla nervózní těhotná žena v modrých džínových šatech stojící pro změnu u kanceláře přední. ,,To je úroveň, jak dlouho mě tady asi nechají stát, to budou čekat až mi praskne voda?" ,,Uklidněte se paní, na každého dojde." Pravil svým důležitým hlasem scvrklý ohyzda z ochranky. Zabral jsem volnou židli, hned vedle toho ,,důležitého" muže a začetl se do své mykologické příručky, kde je alespoň z části odryté tajemství ohledně mechanických elfů, na které jsem posledních pár dní tak nějak zapomínal. Relativní ticho, které bylo doprovázeno jen občasnými hlasy a smíchem odzadu bylo násilně přerušeno vyvrácenými dveřmi a výkřiky pološíleného padesátníka. ,,Vy posíláte lidi pod most, vy prašivý hyeny. Hovno pod most, vy posíláte lidi na most a nebo jim podáváte provaz, já jsem nemocný člověk!" Muž křičel stále hlasitěji a pomalu přestávalo být jeho artikulaci rozumět. Security muž na svém pochybném místě se snažil zasáhnou, ovšem než stačil cokoliv udělat, rozlétlo se okno a s výkřikem ,,posíláte lidí na smrt, vy prašivý hyeny," se rozohněný muž zřítil dolů. Chvíli bylo ticho, to bylo opět přerušeno tentokrát nedoslýchavým bývalým agentem STB. ,,Co se stalo, to už jsem na řadě." ,,Ne, to se jen někdo zabil, dědo." Odvětil mu na to plešatý mladík s výrazem Himmlera. Zanedlouho se pod oknem rozezněly sirény a do čekárny dorazili sklenáři s novým sklem, bleskově provedli svou rutinní práci a opět se vypařili. Musel jsem každopádně uznat, že se tady člověk ani v nejmenším nenudí. Konečně se dostala na řadu těhotná nervóza, pomalu se vsunula do kanceláře a její vyčítavé poznámky k nám doléhaly i skrze zavřené dveře. Do čekárny vešla vysoká kobylovitá rádoby manekýna, s výrazem nadřazené rasy, což způsobilo vznik celoživotní lásky s mladým Himmlerem. Dožadovala se ihned vpuštění do jedné z kanceláří, že prý na to nemá celý den. Místní ochranář a zapisovatel, který mě již nějaký čas přiváděl k nepříčetnosti vrzáním svými porcelánovými zubními protézami, přestal konečně vydávat ty odporné zvuky, vstal plně rozhodnut pomalu vznikající problém řešit. ,,Madam, tady se zapište jako ostatní a počkejte, až přijdete na řadu." Kobylu to namíchlo ještě víc a začala se s tímto scvrklíkem hádat. ,,Kdo si myslíš, že seš? Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat." ,,Madam, uklidněte se, já tohle dělám dobrovolně, protože zatím nemají jiný systém, pomáhám lidem, aby věděli kdy jsou na řadě, sloužím lidem z dobré vůle a nikdo tu na mě nebude řvát." Mladý Himmler vstal a prohodil stárnoucího ochranáře spravedlnosti právě zaskleným oknem, při dopadu na dlažbu k nám ještě několik minut doléhalo nepříjemné vrzání zubních protéz. Opět se ozvala siréna a opět dorazili sklenáři. Mladý pár drogově závislých, který při této příležitosti právě dorazil, byl přepaden stihomanem a raději se opět vytratil. Konečně přišlo na řadu mé jméno, vyšla těhotná nervóza a já mohl vejít do vytoužené kanceláře, kde vládla padesátiletá žena s opičím výrazem a chybějící zadnicí. Její spolupracovník byl asi pětadvacetiletý muž toužící po ženách s chybějící zadnicí. Nedokázal pochopit, co ti ostatní na těch,, prdelích" vidí. ,,Posaďte se," pobídla mě opičí žena. Usadil jsem se na židli naproti ní a vytáhl vypsané papíry. ,,Vy jste pan Roman Koš?" Zněla její první otázka. Na souhlas jsem přikývl a ona pokračovala. ,,Kde teď bydlíte a čím se živíte?" Zněly její další otázky. ,,Bydlím různě, teď zrovna v kanálu, jinak u přátel či v různých komunitách." ,,Takže stálé bydlení nemáte?" ,,V podstatě nemám." Žena na mě úřednicky pohlédla. ,,Tak to zapíšeme jako bez přístřeší, a co ta práce?" ,,Občas nějaký brigády nebo někdy hraní na ulici." Odpověděl jsem bez dlouhého rozmýšlení. ,,Zajímavé, nicméně alespoň ty brigády potřebuju doložit." Do místnosti vešla nádherná vysoká dívka, svírající v rukou nějaké papíry. V několika následujících vteřinách jsem z ní nedokázal odtrhnout zrak. I ona si mě povšimla a poslala mi vzdušný polibek. Přemýšlel jsem, jaké to je, rozdat si to s mladou úřednicí a naprosto zapomněl, že jsem tu ohledně úplně jiné záležitosti. Naštěstí jsem byl ze svého stavu vytržení brzy vysvobozen, jelikož dívka opět odešla. Tedy až poté, co na mě vyzývavě mrkla a mně opět začal tuhnout rozkrok. Pohled na opici přede mnou naopak můj rozkrok naprosto umrtvil a má soustředěnost byla v plné síle zpět. Úřednice mi předala pár dalších papírů za ty, které jsem jí odevzdal a mohl se těšit na další srdečnou návštěvu. ,,Na shledanou." Rozloučili se se mnou oba obyvatelé kanceláře najednou, mladý muž se do té doby neprojevoval, ale bylo mi jasné, že se začne projevovat po mém odchodu na své ,,bezprdelní" velitelce. ,,Na shledanou," řekl jsem já a odešel z kanceláře. Při pohledu na čekárnu, kde se opět lehce vyměnilo osazenstvo, jsem si nemohl odpustit úšklebek nad zábavním prostředím, po kterém se mi bude jistě stýskat. V dálce jsem naposledy zahlédl úchvatné křivky mladé nadějné úřednice a konečně odešel pryč na čerstvý vzduch. Před budovou úřadu jsem jen tak chvilku stál a zhluboka dýchal, po mé levici stál i rozpadající se komunista s kyslíkovým přístrojem. ,,Nevíte, jestli jsem už na řadě?" Zeptal se mě. ,,Myslím, že stále." Odpověděl jsem mu a raději odešel. Cesta metrem byla nudnou nutností, abych se mohl opět přesunout do objetí té mlaďoučké, neustále rozpálené Sáry. Na Stodůlkách jsem kousek od výlezu potkal naše dva punkové milence, ještě poměrně v použitelném stavu. ,,Jsi dost dlouho pryč, Sára už se tě nemůže dočkat." Zrychlil jsem krok, abych byl co nejdříve u ní. Čekala mě jen spoře oblečená v opuštěném kanálu a bylo zcela jasné, co bude následovat. Mí drazí rodičové budou muset ještě chvilenku počkat, tohle si nemohu nechat ujít ani náhodou. Zalezli jsme do vyhřátého lůžka a synchronizovanými pohyby jsme ono teplo ještě o pár stupňů zvyšovali, bylo to tak silné a vlhké, že jsme nedokázali jen tak přestat. Mohu zpětně uznat, že minimálně její sedmikrásku jsem k zbláznění miloval od prvního doteku a zbytek, ten byl též nevýslovně sladký. 13. Vlastně ani nevím, co to bylo za šílený plán vzít Sáru představit mým rodičům, že to skončí jako tragédie, se dalo docela snadno odhadnout. Dostatečným varováním mi snad mohla být má předešlá sólová návštěva, kdy jsem viděl všechny ty hrůzy. To jsem vážně čekal, že se za pár dní něco extra změní? Pravdou je, že určitou snahu udělat o něco lepší dojem, než jaká je skutečnost, opravdu měli, ale i tak se to zvrhlo s neskutečnou příšerností. Vyrazili jsme se Sárou z kanálu asi o půl čtvrté. Cestu jsme si krátili polibky, doteky a milostnými pohledy, okolí pro nás bylo jen druhotným doplňkem cesty. Za necelou hodinu jsme již stáli v Ďáblicích, před vysokým panelovým domem, kde moji rodiče žili. ,,Nevím, ani se mi tam teď moc nechce, bojím se, co tam tentokrát najdem." Přiznal jsem se skloněnou hlavou své obavy. Sára na mě pohlédla a chytla mě pevně za ruku. ,,Neboj, společně to zvládnem, já mám taky příšerný rodiče, to bych se divila, kdyby je ti tvoji svou příšerností porazili." Nemohla ani v nejmenším tušit, jaké hrůzy se zde mohou odehrát, a že její rodiče jsou proti mým skoro záviděníhodní. Vstoupili jsme tedy do domu a zazvonili v přízemí na mé rodiče. Zanedlouho se otevřely dveře a tam stála má matka v příšerných fialových lesklých šatech, měla natočené vlasy a přehnaně nalíčenou tvář, podle výrazu jejích očí mi bylo jasné, že je opět na práškách, i když zvolila pro dnešní den přeci jenom o něco slabší dávku. ,,Ahoj Románku, to jsme rádi, že jsi přišel, báli jsme se, že zas nepřijdeš." Na chvilku se zarazila při pohledu na Sáru. Nikdy neměla pochopení pro lidi co si úmyslně ,,zacuchají" vlasy. Zachovala ovšem dekórum a doširoka se usmála, díky této děsivé grimase byly dnes poprvé obnaženy její zčernalé zuby, což ve spojení s výraznou rudou rtěnkou vše ještě zveličovalo. ,,Ty jsi vzal i své děvče, to ses ani nepochlubil, že máš známost." Matka natáhla svou povadlou ruku směrem k Sáře, ta na vteřinu zaváhala, ale nakonec natáhla svou ruku a vzala ji na milost, matka ji stiskla a ještě příšerněji se zatvářila. ,,Já jsem Košová, ráda vás poznávám slečno." ,,Já jsem...Sára." Odpověděla již nyní silně rozrušená kráska po mém boku. Vstoupili jsme dovnitř a já musel ocenit snahu, jelikož odpadky, které se ještě před pár dny válely prakticky všude, beze stopy zmizely. Zuli jsme se a vešli do obývacího pokoje, kde byl na stole dokonce i čistý ubrus, a co mě zaskočilo snad úplně nejvíc, chlebíčky. Na gauči seděl otec, kouřil cigaretu a popíjel kafe.to bylo další překvapení, otec byl střízlivý, nechtělo se mi věřit vlastním očím. Otec vstal a přistoupil k nám. ,,Já jsem Martin Koš, Romanův táta, rád vás poznávám, slečno. ,,Sára." Řeklo to vyděšené drobné stvoření. ,,No tak se přece posaďte." Pobídla nás matka a my ji uposlechli. ,,Dáte si něco k jídlu?" Pokračovala. ,,Koprovku s vajíčkem vám mohu nabídnout." Díky, mámo, to si dáme rádi. Ty též, Sáro?" ,,Jo, děkuju, dám si." Oba jsme tedy odsouhlasili nabídku a matka se vytratila do kuchyně, kde byly slyšet údery nádobí o zem a chrastění prášků sypajících se ze sklenice. Otec na mě příliš nedbal a začal se vyptávat Sáry na její život, čehož jsem se obával. ,,Co studujete, slečno? Vypadáte hrozně mladě, aby vás ten náš kluk moc nezkazil. Sára byla nejistá každým okamžikem víc a víc, byla ovšem úžasná a pochopila, jakou hru má hrát. ,,Teď zrovna nic, přerušila jsem studia, abych mohla cestovat a od září jdu na obchodní akademii, zdrávka popravdě nebyla ta nejlepší volba." Byl to sice holý nesmysl, otce to ovšem uspokojilo, což byl jediný cíl. ,,Kouříte?" Sára přikývla a otec nám dal každému po cigaretě. Mezitím se vrátila matka i s jídlem a my se do toho mohli pustit. ,,Přines pivo, bez toho to stojí za hovno." Poručil otec matce. Ta hned každému nalila z plastové láhve do půllitru. Jídlo se dojedlo a na stole již stála láhev vodky, mé obavy se pomalu ale jistě začaly naplňovat. Matka začínala být čím dál nervóznější a často jen tak bez důvodu odcházela do kuchyně. Otec začal být čím dál důvěrnější, neustále se vyptával a doléval další vodku. ,,A kolik vám je, slečno? Vypadáte opravdu mladě.“ Sára opět zalhala. ,,Bylo mi před měsícem devatenáct, ale je pravda, že mi většinou hádají ještě míň." ,,To máte pravdu, čekal jsem míň." Matka se vrátila ze své další návštěvy kuchyně a začínala mít zjevné problémy s orientací, ztěžka dosedla do křesla a následně se skoro celá polila pivem, nevěnovala tomu prakticky žádnou pozornost, dál jen poslouchala naše hovory, neměla již sílu se jakkoliv jinak zapojovat, dávka prášků v její krvi byla již značně vysoká. Připitoměle se usmívala na mě a na Sáru, zanedlouho poté jsem ji přistihl v neodkladném limbu. ,,A co, je dobrej v posteli?" Projevil otec svou znovu nabytou opilost. ,,Tati, co to tady rozjíždíš, jasně, že spolu šukáme, když už to musíš vědět." Vykřikl jsem, jelikož jsem již dále nevydržel být v klidu. ,,Jo, promiň, už se nebudu takhle ptát, já jdu stejně za chvilku za Láďou, tak vás tady nechám spát a dělejte si co chcete, mně je to jedno." Vstal, vyprázdnil zbytek flašky, zapálil další cigáro a vypadnul někam do tmy. Že se jednou vrátí, mě znervózňovalo, ale co se dalo dělat, každopádně teď jsme měli byt jen pro sebe, matka byla sjetá a dřív než za dvě hodiny se určitě vzbudit nehodlala. ,,Jdem do pořádný postele, má milá, navrhl jsem Sáře a zatáhl ji do svého pokoje, který byl stále zařízený, jako bych tam bydlel já nebo ségra. Mezi bachraté peřiny jsme již dopadli úplně nazí a naše sexuální rodeo mohlo začít. ,,Jak jsi tady s nima moh žít, jsou fakt šílený." Sdělila mi rozžhavená kněžka rozkoše mezi polibky. ,,No, dalo mi to docela zabrat, proto jsem taky před pěti lety vypadnul, sám se teď divim, že jsem to vydžel tak dlouho." Dostal jsem do její štěrbinky čtvrtý prst a ona slasně vyjekla. ,,Měl jsi pravdu, máš opravdu horší rodiče než já, silně uvažuji, že se vrátím." Narážela se na mé prsty a pravou rukou konečně našla můj na maximum ztopořený úd. ,,No uvidíš, zase jsou dobrý, že na tebe nezavolali fízly, jen nevím, jak se jim budu líbit já." Začal jsem rukou v její vagíně všemožně kroutit, až začala vydávat hlasité mlaskavé rytmy, její honitba byla též daleko důkladnější a na špičce žaludu se objevila první drobná průhledná kapička slizu. ,,Nejdřív bych ale chtěla poznat tu tvou chatrč v lese, vezmeš mě tam, že jo?" Tohle se nedalo vydržet, naše zápolení se změnilo v běsnění, vytáhl jsem prsty z tryskajícího horského pramene, Sára pustila mé kamenné mužství a za doprovodu lahodného zakvílení jsem pocítil opět to neopakovatelné tajemství mladistvé pindy. ,,Myslím, že vemu, a budeš úplně první žena, která to tam uvidí." Během přirážení jsem ochutnával své potřísněné prsty a nemohl jsem si tu chuť vynachválit. Má druhá ruka se věnoval jemným ňadrům a špuntovitým bodcům bradavek. Sára se nečekaně vyprostila ze společného spojení a nastavila se na všechny čtyři. ,,Ještě jsi mi to ani jednou neudělal zezadu a já to mám tolik ráda. Pohlédl jsem na krásně tvarovanou zadničku, která jako by přímo říkala, abych ji nejprve obšťastnil svým jazykem. Přisál jsem se k té andělské prdýlce a střídavě ochutnával obě dírky. Malinké potůčky vlhkosti jí stékaly vzájemně propletené po stehnech a já se je snažil všechny pochytat. ,,Každopádně tvý rodiče, bych na oplátku taky rád poznal." Vrazil jsem ho do ní vší silou, až se postel nebezpečně posunula stranou. ,,Uvidíme, třeba na to přijde brzy čas, ale popravdě nevím, jestli by ses jim líbil, táta je bejvalej voják a máti taková domácí puťka. ,,Dál se to už nedalo vydržet, muselo to ze mě ven. Vytáhl jsem svého oslizlého plaza a zdatnou dávkou bělostné tekutiny jsem jí pokropil záda. ,,Stejně si myslim, že jí je daleko míň, ty zasranej úchyle." Zhostil se nás náhlý děs, nad námi stál úplně sťatej otec a špinavou dlaní si třel v rozkroku. ,,Sára začala ječet a otec se skácel k zemi. Matka byla stále v limbu. Na nic jsme nečekali, otřeli sperma do prostěradla a vypadli hledat nocleh na dnešní noc někam jinam. Otci jsem ještě zabavil kilo, usoudil jsem, že po tom, co předvedl, bychom si zasloužili ještě daleko víc. Vzpomněl jsem si na mejdan, který by měl probíhat kousek od Palmovky v Lízátku, do kanálu se nám tuto noc ani jednomu nechtělo. Venku pršelo a veškerý sníh začal tát, bylo kolem jedenácté v noci, autobusy ještě jezdily. Sedli jsme si do prvního autobusu, který jel naštěstí opravdu na Palmovku, a něžně se k sobě přitulili. |
|
|
7.
Industriální pochmurno města, pomalé bolestivé probuzení v neznámém bytě kdesi v Holešovicích.Bylo to naštěstí nedaleko domu, kde bydlel Tyjátr se svým bratrem a dalšími dvěma spolubydlícími. Raději jsem od bytu svého nynějšího pobytu nic neočekával a co nejrychleji ho opustil. Bylo téměř poledne a můj žaludek pocítil prázdno. Naši Vietnamští přátelé měli své pobočky naštěstí všude kolem, mohl jsem tedy okamžitě svůj hlad ukojit. Až příliš lákavý byl pohled na víno a jelikož mi ještě nějaké peníze v kapse zůstaly, mohl jsem si dovolit i tuto kratochvíli. Doma u Tyátra byl jen on a tvrdě spící Remda pod dekou. Za celou dobu mé návštěvy projevil své životní funkce pouze občasným převalením se. ,,Teď se nestyď, Romane, rovnou to ubal, popijeme čaj a vydáme se do blázince, musíme navštívit Karolínku ať jí není tak smutno." Nemusel mě dlouho pobízet, ihned jsem se mistrně zhostil svého úkolu, aby se brzy omamný kouř mohl valit všude kolem. Tyjátr, starý známý sběratel LP desek, nelenil a v nepatrném okamžiku se z repoduktorů ozývaly tóny dnešní krásy. Cigaretu do koutku, teple se obléci, aby cesta do sídla bláznovství mohla začít. Ta tráva, která kolovala naším tělem proměnila šedý den v pohádkový svět plný směšných lidí v ustavičném spěchu. Přesun do na hlavu postavených Bohnic netrval dlouho. Dveře ústavu se nemilosrdně otevřely a my mohli vejít dál. Procházeli jsme rozlehlým parkem mezi pavilóny s čísly. Ti ,,nemocní" se dali snadno rozeznat od těch ,,zdravých" povinným navlečením do županů. Konečně jsme stanuli před pavilonem číslo dvě a odvážili se zazvonit. Prosklené dveře se brzy otevřely rukou asi čtyřicetileté poměrně zachovalé blonďaté zdravotní sestry. ,,Koho hledáte?“ Zněl nekompromisní dotaz. Tyjátr byl v tuto chvíli daleko průbojněší, zhostil se tedy celé situace. ,,Jdem navštívit Karolínu Decánkovou, měla by tu nově být." ,,Ano, ta tu skutečně je, pojďte za mnou." Následovali jsme ženu v bílém plášti prostornou chodbou, naprosto ponořenou do chladu bolesti a úzkosti. ,,Jděte po schodech nahoru a zeptejte se na sesterně, tam vám řeknou, kde ji najdete.“ Všude kolem sebe jsme cítili pohledy prázdných tváří. Nemocniční pach byl silný a omamný. Na sesterně jsme zastihli tři zdravotní sestry v rauši po neznámých prášcích. ,,Bude v kuřárně, chlapci." Tvářily se, jako by nikdy neviděli máničky. Před kuřárnou se krčila mladá dívka se zpocenými vlasy a mimózním výrazem tváře. ,,Co tady hledáde? Vypadněte odsud, povídám, vypadněte odsud." Naštěstí se otevřely dveře a ruka Karolínky nás zatáhla oba dovnitř. ,,Nevšímejte si jí, dali jí nový prášky a je úplně mimo realitu...ahoj, mám radost, že jste přišli, je to tu úplně šílený." ,,Od blázince bych snad ani nic jinýho nečekal." Řekl jsem jí ironicky na to a usadil se na oprýskanou židli u pomalu se rozkládajícího stolu. Tyjátr a Karolínka se objali přeplněni obrovským dojetím a též se usadili. Začali jsme řešit poměry v tomto ústavu. Nedokázal jsem si představit život na tak temném místě. Ozvala se ohlušující rána a ve dveřích se zjevila stará žena s pudlovitými vlasy. ,,Já jsem tvoje máma a ty si toho vůbec nevážíš. Dělám pro tebe první poslední." Karolínku přepadl děs. ,, Prosim tě, mami nech toho, děláš všechno ještě horší." Žena naprosto ignorovala naši přítomnost a s rozšířenými zornicemi pokračovala. ,,Tady ti pomůžou, hlavně ber léky a nedívej se na mě, jako bych ti ubližovala." Po místnosti se linul štiplavý zápach připomínající éru ukrajinských voňavek. ,,Kluci, to bude dobrý, ona určitě brzy odejde, netušila jsem, že má přijít." ,,Tak ty se za mě stydíš? Za svou vlastní matku se stydíš? To jsem se dočkala." ,,Prosim tě, mami." ,,Jaký prosim tě mami, vždyť vidím, jaká jsi na mě ošklivá." ,,Mami, já tě mám ráda, jen jsem tě nečekala, měla bys mi dávat vědět, abych neměla moc návštěv najednou." ,,No dobře, tady máš nějaký ovoce a hlavně ber ty prášky, tady ti pomůžou, mně taky pomohli." S psychopatickým výrazem vytáhla z tašky dva banány a několik pomerančů. ,,Děkuju ti, mami." ,,Hlavně dělej všechno, co ti řekně doktorka, tady ti určitě pomůžou a nebuď vzpurná, k ničemu to nevede, myslím to s tebou dobře, uleví se ti, určitě se ti uleví." Utrpení naštěstí brzy skončilo a pudlovitá žena opět zmizela. Mít takovou matku, jsem určitě na práškách. ,,Omlouvám se, kluci, opravdu jsem ji tady nečekala." ,,To nic,“ ujistil ji Tyjátr. Strávili jsme tu ještě něco málo chvil, než jsme se opět nechali vypustit ven. ,,Ta její matka je šílenější, než celej tady ten blázinec." Utrousil jsem jen tak mimochodem. Tyjátr jen tiše kývl a já věděl, že jeho smutek bude ještě nějaký čas trvat. Vrátili jsme se zpět do Holešovického bytu, kde jsme potkali jejich dalšího spolubydlího, Bohouše, toho Bohouše, kterého si pamatuju i z let dávno minulých. ,,To byste nevěřili, jak mi v noci stál, chtělo se mi hrozně chcát, ale vůbec to nešlo, musel jsem si ho nejdřív vyhonit." Přivítal nás místo běžného pozdravu. Tyjátr byl z celého toho bohnického zážitku zdrcený a raději zalezl do svého pokoje, ze kterého se zanedlouho začala ozývat hlasitá burácivá muzika. ,,Co mu je?" Zeptal se mě Bohouš. ,,Ale, byli jsme navštívit Karolínku." ,,Pořád ho to drží, co?" ,,A asi dlouho bude." Dodal jsem. ,,Kde jsou vlastně ostatní?" Uvědomil jsem si prázdnotu bytu. ,,Ale, Remda se probral a vytáhl Adama i s Patricií na pivo, vzadu je ale Káťa, já ji zavolám." Netrvalo dlouho a v kuchyni se zjevila Káťa opět s odpáleným jointem. ,,Ahoj chlape, zahulíš se mnou?" To sluníčko je opravdu neuvěřitelné, nedalo se dělat nic jiného než ji obejmout a nabídku přijmout. Zvonek oznámil příchod dalšího. Do místnosti připlul Paskvil i se svou kouzelnou krabičkou. ,,Kde máte Tyjátra?" ,,Ale, byli jsme za Karolínkou a trochu ho to vzalo." ,,Tak pro něj skoč, tady se bude hulit, mám novej model a ten mu určitě vylepší náladu." Zašel jsem ho tedy vysvobodit ze zajetí pokoje a opravdu byl po pár tazích jak vyměněný. Já samozřejmě též. Sesunul jsem se do pohodlného křesla a zasnil se. ,,Je to skutečně ona a ne jen další Chiméra?" Káťa mi podala cigáro a Paskvil opět jointa. Kdy se vrátil Adam a ostatní, nevím. Jediné, co mohu bezpečně říct, je to, že noc byla tentokrát poklidná, bez jakýchkoliv snů. Energie se mi pomalými proudy vlévala do těla, to abych dobře zvládnul pátek a na něho navazující víkend. Nemusel jsem se ničeho bát, právě jsem se nalézal v místě lásky a přátelství.
8.
Nico mě svým sametovým hlasem laskala po celém těle. Vstal jsem a musel se urychleně vyrovnast s tělesným chvěním, Bouhoušovo vztyčené přes trenky se deroucí přirození mě překvapilo, právě ve chvíli, kdy tělesné tekutiny byly na samém pokraji udržitelnosti. Nikdo jsme raději neřekl ani slovo a já byl rád, že to vše tak dobře dopadlo. K malé potřebě se záhy přidala i velká, díky čemuž jsem sáhl po knize rekordů, kde jsem se dozvěděl pozoruhodnou informaci ohledně člověka, který v roce 1922 začal nezastavitelně škytat. Nepomáhalo vůbec nic. Nicméně se stačil dvakrát oženit a zplodit osm dětí. Škytat přestal náhle až roku 1990. Sbalil jsem si svých pár věcí a chystal se odejít. Tyjátr byl již též vzhůru a vyznamně se na mě usmíval. ,,Doufám, že přijdeš večer na moje narozeniny, ty tam nesmíš chybět." Neměl jsem sebemenší tendence nezúčastnit se tak lákavé události, těch žen kolik tam budu moci potkat a dost možná se zjeví i ona. ,,O tom nepochybuj, přijdu určitě, zatím se měj, uvidíme se večer." Touha po mamonu mě vyhnala až na Strahov, do sídla pochybné pracovní agentury pro nejzoufalejší trosky. Měl jsem něco málo vyděláno a kapsu dávno prázdnou. Celá tisícikoruna mě tam láskyplně očekávala. Vešel jsem dovnitř a spatřil všechny ty existence, čekající na to samé co já. Vzal jsem si pořadové číslo a raději se vypařil na petřínskou procházku. Petřín byl přikrytý nádhernou sněhovou peřinou, kde jen jeden pomatený cizinec prohledával skály. Pohlédl jsem dolů na Prahu a přeci jen musel připustit určitou krásu, pro kterou se to město nedalo zcela zatratit. Inspirace byla natolik silná, že jsem musel těch pár slov v hlavě se rodících zachytit na kus papíru. Vrátil jsem se zpět do agentury obsadil uvolněné místo na jedné z židlí a čekal na peněžitou odměnu za uklízení na Florenci. Jeden bezzubý zastánce komunistického režimu mě poznal, jelikož jsem měl tu nemilou čest s ním též pracovat, jeho potřeba bavit se dopadla na mou hlavu. ,,Ahoj, kde teď děláš?Já jsem furt na Ipodeku, stojí to tam za hovno, co má člověk dělat." ,,Kde se dá, nejraději někde, kde se nemusí dělat od šesti ráno." V domnění, že mu to jako odpověď stačí jsem se zrakem zaměřil na mladou studentku, zapisující smlouvy na nový rok, když si to tak člověk vezme, byla vlastně docela půvabná, jednalo se o bezkonkurenčně nejpřitažlivější bytost v této smradem nabité místnosti. Bylo jí tak pětadvacet let a zdálo se mi, že se na mě usmívá. Obludný Bolševik však nepochopil mou zjevnou ignoraci. ,,To mně vstávání nedělá problém a budím se i bez budíku. Já dělal dřív v uranovym dole, jsem zvyklej." Silou zázraku se ozvalo mé číslo, nemusel jsem tedy již reagovat na bezduché tlachání, stále se opakující při každém setkání. Usedl jsem na židli před člověka, jenž tak nápadně připomínal francouzkého herce Pierra Richarda, po jeho boku seděl pro změnu Hurvínek. Snad nikdy nedokážu zapomenout na okamžik, kdy jsem se tu objevil značně omámen hašišovým kouřem. Směšnost těchto podobností ještě mnohonásobně vzrostla a já jen těžko udržel slušné jednání. ,,Dobrý den, já bych měl mít u vás nějakou dobírku." ,,Dobrý den," řekli oba. ,,Ano, to skutečně máte," řekl Hurvínek. Následovalo pár obvyklých podpisů. Pierre v tuto chvíli již vytáhl z podstolu mé peníze a vysázel je na stůl. ,,A práci nějakou chcete, pane Koš?" ,,Ne, děkuji, tentokrát ne." Shrábl jsem peníze a zamířil k východu. ,,Na shledanou." Pravím já. ,,Na schledanou." Ozvalo se za mnou. Ozvalo se i něco dalšího, ale to jsem raději nevnímal. Venku jsem potkal pana Pastora, veselého důchodce, který byl světlou výjimkou mezi těmi všemi. ,,Ahoj Romane, tak co, jak válčíš? Já si jdu jen pro prachy a zas prchám na Šumavu, je tady už k nevydržení. "Nazdar, to docela chápu, taky už mám toho dost, proto se taky v Praze zdržuju už jen vzácně, musím letět, měj se krásně, ahoj. "Ty taky, ahoj." Minul jsem hlouček metrosexuálních bezdomovců a snažil se co nejrychleji vypadnout z toho prokletého místa. Ještě jednu věc jsem měl toho dne v úmyslu stihnout, návštěvu svých drahých rodičů. To znamenalo projet takřka celou Prahou až do zakopaných Ďáblic. Jen díky houbové knize se mi podařilo navodit iluzi krátké cesty. Čas od času jsem spatřil okouzlující dívky, ovšem v tramvaji jsem byl obdarován společností svraštělé důchodkyně s několika centimetrovou vrstvou makeupu. Bylo mi té netvorné stařeny i docela líto, jelikož jí očividně vůbec nedocházelo, že všemi těmy nánosy se pro své okolí stává ještě odpornější. Cesta metrem, kromě debaty tří nepříliš inteligentních opilců, nic, co by obohatilo ducha, nepřinášela. Z Ládví jsem se vypravil pěšky a za krátký okamžik jsem byl v bytě rodičů. Otec se stále nedokázal dostat ze své alkoholové závislosti a z vany, kde se právě nacházel zcela oblečen a pozvracen, vykřikoval svá moudra. Ve finále si snažil objednat vodku, nikdo nereagoval, raději se proto pomočil a usnul. Svou drahou matku jsem nalezl v kuchyni plačtivou pod vlivem Neurolu. ,,Románku, tys přijel na návštěvu, to jsi měl dát vědět, vůbec jsme tě nečekali." ,,To vidím." Po bytě se povalovaly hutné kusy nejrůznější špíny, na stěnách vévodila ve všech místnostech nazelenalá plíseň a kuchyňská linka již dávno patřila hnilobě a potkanům. V jisté marné naději jsem doufal, že tu konečně naleznu jiný obraz, než ten, na který jsem byl zvyklý. ,,A kde je Marta?" Vzpomněl jsem si na svou sestru, též několik let v této hrůze přežívající. Matka se rozplakala ještě víc, modrožlutou tvář si začala utírat do ušmudlaného kapesníku. ,,Martička se vrátila k tomu kreténovi, ona snad nikdy nedostane rozum. Tolik jsem ji prosila, aby zůstala, děti moje, co vám tady chybělo, proč jste nás opustily?" Na to se snad ani nedalo říct nic rozumného. ,,Mami, přeci musíme taky žít vlastní život." Matka se ještě víc rozplakala a otec se v koupelně opět pozvracel. Nechal jsem své rodiče v tomto stavu a zmizel tak, jak jsem přišel. Při každé návštěvě Prahy mi zvědavost nedá, abych opět spatřil tu hrůzu nahánějící skutečnost. Do večera zbývalo ještě poměrně dost času, vydal jsem si tedy vyčistit mozek na nejbližší hřbitov.Tolik klidu, kolik nabízejí mrtví, snad nenaleznu nikde jinde na světě. Sám se sebou a hlavou opět naplněnou tajemnými mechanickými elfy, jsem procházel jak sama smrt mezi náhrobky. Nikdo jiný tu nebyl, žádný pozůstalý, žádný náhodný tulák. Mystika smutného místa byla ideálním průvodce ztraceného člověka. Elfové se opět vytratili z mé mysli a já byl vpodtatě jen smutný. Naplno jsem si uvědomal svou opuštěnost a prázdno. Přes veškeré pervezní zážitky jsem stále jak naivní školák snil o naplnění a milostném klidu v harmonickém objetí. S příchodem soumraku jsem se konečně vydal k odchodu. Dorazil jsem do již velice rozjeté nálady v Modré opici po dlouhé době střízlivý. U vstupu stál sympatický punkáč. Při pouhém pohledu na mě usoudil nesmyslnost prosby o zaplacení vstupného a já se stal následujícím okamžikem součástí toho všeho dění. Střízlivost se začala stávat natolik bolestivou, že runda rumů byla vlastně povinností. Nálada se navracela do běžných veselejších kolejí. ,,Jsem rád, že jsi dorazil." Uvítal mě dnešní oslavenec Tyjátr. ,,Hulíme tamhle bezvadnou trávu, co jsem dostal, pojď se přidat." Na to se nedalo říct ne. U stolu byla spousta veselých lidí a trávy bylo opravdu obrovské množství. Na pódiu to rozjížděla poměrně nadějná alternativní kapela s lehce sjetou zpěvačkou. Se mnou se ale dělo něco dost zvlášního. Měl jsem nezastavitelnou touhu zničit se. Nedokázala to změnit ani přítomnost okouzlujících slečen, mě zajímal jen rum. Nálada vyvolaná z počátku večera opět spadávala do hlubin černoty. Objednával jsem si další a další rum. Stával jsem se čím dál odpornějším, vlastně jsem si naplno uvědomoval podobnost se svým otce a tak trochu i s matkou. Spal jsem u Tyjátra, kam mě dotáhla obětavá Káťa. Bylo mi mizerně, jako už dlouho ne. Chtělo se mi umřít, zmizet z tohoto nemilosrdného světa. V holešovickém bytě jsem upadl na zem, jen matně si vzpomínám, že přese mě někdo hodil deku a políbil mou tvář. |
|
|
Karlovy vary, místo, které stopu příliš nepřeje, již několikrát jsem musel řešit situaci nekompromisní noci a s ní spojenou tmou. Tentokrát ovšem bylo přeci jen štěstí nakloněno a červený citroen s neopakovatelným leskem zastavil u kraje. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si stopnul Rusa, byl velice příjemný, poslouchal ruské populární kusy a kouřil ruské cigarety. Neodradilo ho od této dobrotivosti ani to, že jsem vypadal jak nefalšovaný lesní manekýn. Příliš hovorný nebyl, a myslím, že důvodem nebyla jen jazyková bariéra. ,,Do Prahy jedu jen na letiště, může být." Bylo jednou z mála věcí, kterou mi za celou dobu řekl. Snad jen občas poukázal na nepříznivé počasí a mlhu, pro niž měl pojmenování bílé peklo. Ke konci cesty se zdálo, že je tak trochu nervóznější, neriskoval jsem tedy žádné tendence mé vrozené hovornosti. Netrvalo to dlouho a přivítala mě matička Praha svým typickým smradem, hlukem a davy neustále spěchajících lidí, kteří vlastně byli také jedním z hlavních důvodů, proč většinu života poslední dobou trávím v divočině a ne v místě, kde je snadné sehnat práci, zajít na koncert a obskočit poddajnou dívku. Toho všeho jsem se vzdal, těmto kratochvílím se v podstatě věnuji jen nárazově, když má pijácká duše a rozverné pohlaví poručí. Co se nějaké práce týče, musí mě zastihnout opravdu velká nouze, abych se k tak nízkým úkonům snížil. Tak jsem se tedy opět po čase vyskytl v Praze, tolik oslavovaném velkoměstě. Dejvický kulaťák se měl stát místem setkání s divokou básnířkou Ninou, dříve i spřízněná duše pro spojování pohlaví, nyní hlavně poetická společnice pro občasné večírky. Bylo by hotové šílenství vést společný život, mám dokonce pocit, že by došlo k neštěstí a spousta lidí by nás nechtěla znát. Navíc bych asi zešílel, jelikož poslední dobou mě čím dál tím víc přepadá touha romantika a to se s bohémským volným vztahem dá asi jen těžko spojit. Každopádně bylo něco málo po páté večerní, venku byla zima, Leden si totiž konečně uvědomil, že jako zimní měsíc by se měl náležitě ukázat, když už většinu své životnosti zaspal. Nina měla přijít až ve třičtvrtě na osm a mně tedy nezbývalo nic jiného než jakýmkoliv způsobem zabít čas, a to i přes to, že jsem si zcela plně uvědomoval porušení desatera tímto bezbožným činem. Díky těžkému batohu na zádech a rozhodné chůzi jsem brzy vyvolal potřebné tělesné teplo. Vydal jsem se napříč Letnou, jen tak bez cíle a s téměř prázdnou kapsou, což vyloučilo návštěvy zavlažovacích zařízení. To málo co jsem měl, muselo být uchováno pro večerní veselici, kde jak jsem doufal kápne ještě něco dalšího. ,,Kam jdeš Romane? " Vytrhlo mě z mého duchovního rozpoložení. Byli to tři představitelé dnešní zlaté mládeže. Jednoho z nich jsem znal a o jeho nízkém společenském přínosu jsem v nejmenším nepochyboval. Poslouchal sice celkem pro můj sluch potěšující muziku, každopádně jeho nekonečné žvanění mě nekonečně unavovalo. Měl delší hnědé vlasy bezpohlavní oblečení, hladkou tvář a dívkám se nejspíše líbil. Nebudu ho raději zatracovat i ta největší nula dokáže někdy překvapit. Jeho dva společníci nestojí ani za popis. Řekli jen ,,Ahoj." A na ,,ahoj" také vypadali. ,,Jen tak se flákám a přemýšlím, zabíjím čas v podtatě, večer jdu na koncert a je stále ještě brzo." ,,Tak to jo, my máme po práci a tak se jdem zavlažit do Nitra.",,Jo tam jsem jednou byl, docela příjemnej podnik. Mějte se tam parádně já pokračuji tam, kde jsem skončil. Zdar." ,,Tak jo, měj se, Romane." Rozloučil se se mnou a rozloučili se i ahoj chlapci. Vzal jsem to zadem parkem a pro lepší zvládnutí situace jsem si zapálil jointa, který mi ještě zůstal z poslední kamarádovy sklizně. Model to byl vskutku výtečný a zakrátko jsem měl na tváři vykouzlený nezaměnitelný úsměv. Stromy, které se v parku vyskytovaly, mi opět projevovaly přízeň, a já ji projevoval jim. V euforickém uchvácení všemi těmi krásnými vjemy jsem se opět vráti na kulaťák, čas byl již na svém potřebném místě. Nina už stála u tramvají a z dálky na mě mávala. Zimní oděvní model jí velice slušel a já opět alespoň na krátko zatoužil po její tělesnosti. ,,Ahoj Nino, rád tě opět vidím, co je u tebe nového, zas tak měsíc jsme se neviděli. "Nina se usmála a dala mi pusu na tvář. Ahoj Romane, mám se úžasně už dlouho jsem se necitila tak skvěle, jako by ze mě vyprchaly všechny ty depky, dokonce už ani nejsem frigidní." Něžně mi stiskla zadnici. Mezitím přijela tramvaj, jejíž cílová stanice byla přesně ta, o které jsme snili. ,,Takže nějaká známost?" Zareagoval jsem na její podezřelý výraz a úsměv plný blaženosti. ,,Ale ne, jen mě přepadl pravý opak toho, co se se mnou donedávna dělo, jsem teď řekněme promiskuitní. "Opět mi stiskla zadek. ,,No vlastně nevím jestli mě to úplně zajímá." ,,Šukám teď jak divá, každou chvíli někdo." ,,No to je skvělé, ale mě nedáš což??,, „Promiň." Pověděla a pustila mou zadnici ze svého sevření. Bylo mi jasné, že největší problém má právě s tím, že by to se mnou nebylo tak všude šukajíce. Mezitím jsme dojeli na konečnou zastávku, místo určení. Někteří nenechaví zvědaci si nás se zájmem prohlíželi, naštěstí ale neměl nikdo tu hloupou tendenci cokoliv komentovat. Cestou k Holečkům jsme potkali jednoho páchnoucího perníkáře, který se snažil marně najít rukáv své druhé ruky. U Holečků bylo poměrně narváno a byli tu i někteří mí oblíbení opilci, kteří mě hned u vstupu zaměstnali nekompromisní smrští kořalek. Dovnitř jsem šel již silně navátý, což jsem ještě podpořil urychleným nákupem piva pro sebe a Ninu. Kolem hospody bloudil jako smyslu zbavený jeden zhrzený milenec naší kamarádky Julie, u níž jsme měli čestné místo k sezení. Já jsem to místo příliš využívat v úmyslu neměl a raději jsem pobíhal všude kolem a snažil se snížit milostné myšlenky vším možným. Punkáč s těžko srozumitelnou mluvou, se kterým jsem se seznámil na Kozím mejdanu už před lety, mi neustále vyprávěl, jak mu rum změnil život a snažil se mi to dokázat názorným příkladem, v podobě snad nikdy nekončící láhve. Jelikož mu po několika locích už nebylo rozumět vůbec, usadil jsem ho na židli a snažil se soustředit na dění na podiu. Kapely, z nichž v jedné ostře punkové zpívala i Julie, měly všechny do jedné naprosto příšerný zvuk a bylo to očividně způsobemo oním páchnopucím perníkářem, který byl tamním mistrem zvuku. Naštěstí nejsem až takovým zastáncem tohoto hudebního směru, tudíž mě to mrzelo jen zčásti. Za oknem se stále zjevovala tvář zhrzeného milence. Důvodem jeho zhrzenosti byla především jeho vlastní agrese, s níž se neuměl vypořádat, a byl proto v oblastech něhy naprosto nepoužitelným milovníkem. K násilí naštění nakonec nedošlo, neboť ten zmiňovaný, jak se zjevil, tak také zmizel, snad ho jednou život zpracuje k použitelnějšímu obrazu. ,,Je to agresor,seru na něj." Přiznala přeci jen trochu smutná Julie právě ve chvíli, kdy jsem se u stolu po jejím koncertě zjevil s dalším pivem a jointem. ,,Myslím, že tuhle kapitolu je potřeba uzavřít." Podělil jsem se o s ní o svůj názor a podal dívkám veškeré radost nahánějící artefakty. ,,Myslím, že by mu měl dát někdo lekci." Vložila se do toho nekompromisně Nina a opět mi počala hníst zadínku. "Odtáhl jsem její neřestnou ruku a usmál se směrek k nedalekému stolu, kde seděla ohnivá Růža. Ta se sice též usmála, ale mezi tím vším ho honila Padremu pod stolem. To jsem ovšem nemohl vědět, a tak jsem se nadále pokaždé, když jsem o ni zavadil pohledem, usmál a očekával bouřlivou noc. Nina začínala být čím dál tím víc rozjetá. ,,Dala bych si koks, poslední dobou mě to hodně baví, dějou se neskutečný věci. Jak teď dělam v tý galerii, je tam toho požehnaně, hlavně na baru. Člověk ani nemusí mít chuť a stejně má furt plnej rypák. Jednou tam byl i perník, no přece to nevyhodim, někdo to tam zapomněl..." Musel jsem odejít, pro tyhle záležitosti zkrátka nejsem stvořen. Zakotvil jsem u stolu svých dalších přátel a příliš neváhal s otázkou. ,,Můžu u vás přespat? Tady v Praze jsem bezdomovec. "Pavel, kytarista z Juliiný kapely s typicky rozcuchanými vlasy se usmál. ,,Jasně, jestli nespěcháš, tak nevidim problém, někam tě uložíme, spí u nás ještě Maruška, takže budeš asi spát na zemi jestli to nevadí." ,,Rozhodně ne a rozhodně jsem taky neměl v úmyslu nějak moc brzo ukončovat mejdan, budu se tady všemozně motat." „Jasný najdem si tě. Vydal jsem se opět k baru a cestou potkal Ninu. ,,Máš kde spát?" ,,Mám." ,,To je dobře, u mě by to dnes nešlo, mám nějakou noční návštěvu, jo a mysli na mě, uděláme společně nějakou tu performance, jestli mi teda pomůžeš." ,,Moc rád ti pomůžu, přijedu za čas opět do Prahy a uvidíme, co se dá dělat." ,,Dík moc Romane, já už letím." Načež jsem obdržel letmý polibek na rty a její postava se nenávratně rozplynula v noční mlze způsobené nemilosrdným pražkým smogem. Na baru jsem k pivu přidal ještě panáka rumu a během jeho zdolávání jsem si u nohou povšiml ležícího rumového barda, nejspíš toho večera mnoho zakusil. Barman byl nesympaticky vyhlížející nagelovaný paskvil, využít tedy odvěké psychologické poslání barmanů mi nepřišlo jako dobrý nápad ani v nejmenším. Na rameno mi mezitím zaklepal Pastiňák a společně s Leošem mi přinesli hašišovou radovánku pro truchlivé chvíle. Byla to neuvěřitelně krásná chvíle, protože jsem si uvědomil, že na světě jsou stále ještě přátelé, kterým se nemusí nic říct a přeci sami od sebe vědí a konají. Zaplavila mě vlna štěstí a já věděl, že v jointu je něco víc než pouhý hašiš. Pastiňák byl před pár týdny ve Francii a přivezl odtud mnoho zkušeností. Jeho usměvavá, lehce vyplešatělá tvář vypovídala za vše. Leoš byl trochu víc rozjetý, ale ani ten nebyl pozadu, co se týče nakažlivé radosti. Ten vysoký veselý člověk s jiskrnými korálky očí věděl o životě a vyvolávání euforie také svoje. ,,Ser na to kamaráde, tohle kouření ti dovolí zapomenout." A měl samozřejmě jako většinou vždy pravdu. Pár tahů mě vymrštilo do říše kouzelných skřítků a mohl jsem bez většího studu pozvat i samotné jezinky na oběd, poslouchat s nimi Sabbathy a propadat do stále větší rozkoše. Takové jezinky, a to ví snad každý psychotronik, mají ty nejnádhernější pindy z celé pohádkové říše, kam se hrabe Sněhurka i s Popelkou dohromady. Vymrštil jsem se od baru a téměř okamžitě se proměnil v gigantického šnečka, který oplýval vysokou sexuální potencí. ,,Ano, ještě!" Volaly všechny přítoné bytosti a bouřlivě mi tleskaly. Konečně jsem stanul na pevném stole a mohl pohodlně vystoupit ze svého tolik spoutaného domova. Uchopil jsem obrovskou sklenici, celou ji vypráznil právě v okamžiku, kdy ohnivá liška skoncovala s večírkem. Nechtělo se mi vracet, bylo to však nezastavitelné, stržen vlnou venkovní zimy jsem byl konečně připravem vrátit se a všemu se společně se svými přáteli vysmát. Pavel mi nabízel cigáro a smál se jak šílený, smích na mě doléhal i z obou zbývajících stran, jen za mnou byl nehybný mrtvolný klid. ,,Nemohli jsme tě dvě hodiny najít a ty si ležíš nahej pod stolem, tomu se teda říká nářez." ,,Nářez"?Pohlédl jsem na Pavla na jeho dívku Sylvu a na Marušku, která disponovala postelí. ,,Asi dobrej model." Zasmála se Maruška a Sylva vášnivě políbila Pavla. Než jsme se stačili dobelhat k tramvaji doběhl nás ještě Jenda s lahví vína a mně bylo jasné, že večírek ještě zdaleka nekončí. Většinu cesty jsem strávil střídavě v polospánku, popíjení vína a házením pohledů na Marušku. Po epizodě s jezinkami se mi zachtělo její postele.
2.
Dívky s vosímy pasy počaly rozlévat alkohol, já seděl v polovytuhlém stavu na židli a přemýšlel, co si počít se svým trochu neposlušným tělem. Konečně tedy usedli všichni ostatní ke stolu, jenž byl zdobený barevným herním plánem na člověče. Mám pocit, že se dokonce konalo i menší zápolení v této prastaré hře, ale jednalo se spíše o chvilkové nadšení a brzké vychladnutí. ,,Máte ještě někdo nějaké hulení?" Bylo první, co zajímalo Pavla při dosednutí na židli. ,,Maruška se opět kouzelně usmála a vytáhla z hluboké kapsy všeříkající pytlík. ,,Mám a rovnou to umotám. ,,Jéé!" Vyjekla dosti znavená Sylva a ještě pevněji se přitiskla k Pavlovi. Jenda stále mlčel, jeho výraz připomínal prastarého filosofa, ovšem v jeho případě byl hlavním důvodem jeho mlčenlivosti rychle postupující stav otupělosti. Rychle jsem vypráznil sklenici s vínem a ihned se začal sápat po další dávce této životodárné tekutiny. ,,Slyšeli jste už o mechanických elfech?" ,,Koši, Koši, co to zase meleš? Mám pocit, že tě budem muset zas oblíkat pod stolem." Shazoval má moudra Pavel. ,,Ale ne, o nich mluvil Terence McKenna. Přicházejí k lidem, kteří užijí větší množství psilocybnových houbiček, odkrývají různá tajemství bytí na zemi a ve vesmíru, přesně ta, která člověk běžně nevidí, neuvědomuje si ty jasný indicie." Minimálně pobavit všechny okolo se mi podařilo, víc jsem snad ani čekat nemohl, dokonce i Jenda se probral z promilového spánku a prohlásil, že jsem blázen. Maruška mezitím dobalila a společnost začínala být po vymrznutí, zapříčeněným přesunem až kamsi k Andělu, opět dosti živá a hovorná. ,,A Romane, ty jsi někdy ty elfy viděl?" Sylva jako by zmínkou o elfech ožila ze všech nejvíc. Její hlas byl skoro až na úrovni zpěvu a každý její pohyb byl součástí tance. ,,Ne, žel zatím ne, neměl jsem dostatečnou odvahu vzít si heroickou dávku, každopádně to mám určitě v plánu." ,,A seš si jistej, že to není blábol vyfetlýho mozku?" ,,McKenna byl velkej člověk a nemám důvod mu nevěřit." Dále jsme se k tomuto tématu raději nevraceli, nikdo mi stejně nevěřil a můj stav čím dál více znemožňoval serioznější debatu na úrovni. Tráva byla výtečná a muzika linoucí se od počítače byla příšerná. Naše pařbou zastíněné mozky vyžadovaly pochybnou zábavu v podobě poslechu devadesátkových disco hitů. Jenda opět usnul a mě přemohla potřeba močení. Potácivou chůzí jsem se odebral k záchodu a zanechal veškeré hlasy i nemilosrdné disco rytmy za sebou. Byl to nádherný záchod, kde jsem to od první chvíle miloval. Vlastně již posledně jsem si povšiml tohoto kouzelného místa. Dávno již ze mě netekly proudy moči, já přesto stál a vše důkladně prohlížel. Záchod je jednou z nejdůležitějších místností v bytě. Tolikrát jsem tam již spal, psal, četl knihu nebo souložil. Když jsem se vrátil zpět ke stolu uvědomil jsem si, že jsem musel být pryč déle, než se mi zdálo. U stolu již nikdo neseděl a přes židli byl přehozený spacák. Vloudit se teď k Marušce do postele by asi bylo holým nesmyslem. Dorazil jsem tedy zbytek ze všech sklenic, popadl spacák a sesunul se k zemi. Dlouho jsem nemohl usnout, stále jsem myslel na ty mršky jezinky a na jejich pestrobarevné pindy. Ráno mě probudila vůně marihuany a šípkového čaje. Dobelhal jsem se tedy zpět ke stolu a spatřil tam všechny, vyjma Jendy. Než jsem stačil dosednout, počal do mě opět proudit ten blahodárný kouř. Šípkový čaj nádherně nahodil pro fungování v tomto zatím nic nepřinášejícím dni. ,,Copak, Jenda už šel?" ,,Jo, jo, volala ta jeho, že jí je prej zima ať ji přijde zahřát." Pocítil jsem potřebu vypadnout, ani jsem přesně nevěděl kam, každopádně mi bylo jasné, že to musí být. ,,Díky za všechno musím již vypadnout, asi zamířím někam k Petřínu a budu chvilku sám se sebou." ,,Já už budu muset taky jít, čekají mě nějaký domácí povinnosti, hlavně teda do školy." Řekla rozhodně Maruška a ještě naposled poslala onu kouzelnou bylinku. Netrvalo dlouho a stáli jsme před domem, jen já a ona. Krásná krátkovlasá zrzečka s plnými rty a nevýrazným nosem. K mé nelibosti jsme mířili každý na jinou stranu. Nicméně docílil jsem alespoň milého objetí a lehkého polibku, v tu chvíli jsem pocítil, že mé libido je již plně probuzené. Vydal jsem se směrem k tramvaji a doufal v přínos dnešního dne. Na zastávce pobíhal šílenec a neustále řval, že jsme všichni kurvy a zloději, že někoho zabije a podpálí. Nástupiště bylo jinak plné Ahoj mužů a Ahoj žen různých věkových kategorií. Jako vysvobození z této situce každodenní zhovadilosti se dostavila Sylva, nakonec též vyrazila z domova. Mám pocit, že říkala něco o návštěvě rodičů. Nastoupili jsme spolu do tramvaje a usedli po levé straně. Byla vyšší než většina dívek, ovšem disponovala velice vlídnou postavou a harmonickým pohledem. Chvilku jsme řešili mechanické elfy, když tu k nám přistoupil odpudivě vyhlížející padesátník s úlisným výrazem a průkazem blbce v ruce. ,,Revize jízdenek." Sylva vytáhla svou kartu schvalující nelidské praktiky těchto nízkých tvorů. ,,Ano, v pořádku. A vy, pane?" Otočil se na mě a jeho výraz připomínal nakopnutý rosol. Vyprávět mu o mechanických elfem mi nepřišlo jako nejlepší nápad, spolehl jsem se tedy na klasické ,,nic nemám." ,,Tak to mi dáte občanku nebo si tady vystoupíme." ,,Tady si vystoupíme, měj se krásně, Sylvo, tohle zvládnu." Vystoupili jsme na Újezdě, což byla bez tak má stanice cílová. ,,Zavolejte ty policajty." Trval jsem na svém. Ten divný tvor revizor vytáhl svůj ulepený služební telefon a předstíral hovor. Já jsem dále očekával příchod těch, co pomáhají a chrání, a nebo též příchod mechanických elfů. Po několika minutách, když si ta lidská kreatura uvědomila, že u mě nejspíše nepochodí a jen tak přichází o dost snadnější výdělek u těch méně vzpurných, řekl mi ať táhnu třeba do prdele a nasedl do tramvaje, která se zjevila po pár minutách. Sněhová pokrývka na Petříně byla jen mírná a rozhodně příliš neztěžovala chůzi. Nejprve bylo ovšem nutné navštívit nejblišší minimarket pro doplnění tolik potřebného vína. Nechtěl jsem připustit střízlivost ve velkoměstě a ještě ke všemu o tak nádherné neděli. Naštěstí to bylo od zastávky jen pár kroků. To mě již zdravil veselý Vietnamec. Vlastně teprve uvnitř toho spásného obchodu jsem si uvědomil, že ani netuším, jestli mám ještě nějaké peníze. Měl jsem nepochopitelné štěstí, zmuchlaná stokoruna na mě vypadla z náprsní kapsy bundy. Tušil jsem vliv Pastiňáka, jelikož i toto spadalo do oblasti jeho dobroty. Vyhledal jsem tedy polici s mými vysněnými víny a vybral jednu dobře vyhlížející Frankovku za šedesát korun. ,,Ale koho to nevidim, není to sám Roman Koš?" Otočil jsem se za známým hlasem a spatřil Jeruzaléma, Pražského literáta s tím nemilosrdným humorem a jasným politickým názorem. ,,Každý žijeme dobrovolně," říkával často. Stačilo jen pár zdvořilostních frází a již jsme kráčeli, každý se svou lahví vína k jeho nedalekému domovu. Bylo již po poledni, poobědvali jsme tedy něco málo pečených brambor s česnekem a já pocítil konečné účinky dlouhého popíjení. ,,Doufám, že dorazí i nějaký holky." Bylo asi to poslední, co jsem ze sebe dokázal před neodkladným komatem vypustit. V kamnech zapraskalo dřevo a já jsem upadl do spánku blaženého, zaslouženého.
3.
Někdy v noci jsem ještě na chvilku procitnul a celé mé tělo zmáhala závrať. Ležel jsem na kanapi v kuchyni a byl jsem přikrytý pruhovanou dekou s oranžovým nádechem. Vzepětím všech svých zbývajících sil jsem se posadil a pohlédl kolem sebe. Jeruzalém popíjel u stolu a bavil se s neznámou dívkou. Měla dlouhé rovné vlasy v barvě slámy, rozpustilé zelené oči a její vnady dávaly tušit nevídané dobrodružství. I ona kouřila. Uprostřed stolu stála z poloviny vypitá láhev bílého vína. Seděli naproti sobě a z prvu si ani nevšimli mého náhlého života. Řešili něco ohledně nějakého vzdáleného místa, kde se scházejí každoročně lidé oslavující slunce. Hlava mi lehce pulsovala a celkově jsem byl v pohybech dosti nejistý. Nicméně jsem vstal, přistoupil ke stolu a trapně se usmál. Dívka na mě pohlédla, usmála se doširoka. ,,Nazdar, koukám, že jsi vzhůru, to jsi spal jen tři hodiny." Zaznělo Jeruzalémovo přivítání mezi živé. Pohlédl jsem na hodiny a vskutku, bylo teprve něco málo po půl osmé. O své střízlivosti jsem každopádně ještě mluvit nemohl, jednoduše nebyla stále přítomna. Opřel jsem se o stůl a oba dva si spěšně prohlédl. ,,No mám nějaký lehký spaní a asi jsem si nechtěl nechat ujít zbytek večera." Neznámá kráska se opět usmála, což konečně přimělo Jeruzaléma k reakci. ,,Málem bych zapomněl, tohle je Roman a to Gabriela. Roman je můj toulavý kamarád a Gabriela je kamarádka mých spolubydlících, kteří odjeli a nechali ji tady samotnou na pár dní. Jeruzalém chtěl ještě pokračovat, ale já mezitím podal té krásce ruku a lehce jsem se uklonil. ,,Rád tě poznávám, netušil jsem, kolik krásy se tu skrývá." Gabriela se dotřetice usmála a pohladila mě po tváři. ,,Doufám, že nejdeš hned spát a budeš nám dělat chvilku společnost u stolu." ,,S radostí." Odsoukal jsem se na nezbytnou návštěvu záchodu, po návratu si přisunul židli a odhodlaně si přisednul ke Gabriele. Je, myslím, víc než jisté, o čem se mi ve spánku zdálo. Ty potvory jezinky mi nehodlaly dát klid snad nikdy. Gabriela mi nalila plnou sklenku vína a já se mohl směle navrátit zpět do říše své milované opilosti. ,,Ty jsi nějak ožil." Přidal se Jeruzalém a podával mi cigaretu. ,,Ale je to slušná dívka mám na ni dávat pozor a nevim, jestli seznámení s tebou znamená dávat pozor." Dál už to naštěstí neměl potřebu komentovat. Připálil jsem si cigaretu zbaven jakékoliv nervozity. K mému potěšení nebyla láhev na stole tou jedinou ke zdolání. Gabriela byla v Praze na výtvarné škole, bylo jí devatenáct let a byla odněkud z podkrkonoší. S přibývajíci opilostí přibylo i důvěrností a ani Jeruzalém nezahálel. Uchopil kytaru a spustil své veselé písně o životě, ženách, politice, ale i o veselých homosexuálech. Na stole byly záhy tři prázdné láhve a mé tělo přestalo spolupracovat s mozkem. Naštěstí Gabriela na tom byla dost podobně, neměl jsem tedy důvod se přiliš ovládat či snad omlouvat. Situace mi byla zkrátka nakloněná. Právě ve chvíli, kdy jsem poznal její nádherné přirozeně zarudlé rty a její ruka si mě tiskla blíže k sobě, tu druhou jsem již nějaký čas svíral, se Jeruzalém vytasil s láhví slovenské Borovičky. Po několika panácích jsem již ztrácel veškeré komunikační schopnosti a hlavou splynul s deskou stolu. Ještě chvíli jsem cítil jemné prsty ve vlasech, než jsem nadobro odešel zpět ke svým jezinkám. Spal jsem spánkem dlouhým a tvrdým, procitl jsem až ve chvíli, kdy si Jeruzalém dělal polední kávu. Na otázku, kde je Gabriela mi bylo pobaveně prozrazeno, že musela jít do školy a že mě pozdravuje. Tak krásné děvče, doufal jsem, že ji snad budu moci ještě někdy spatřit. Bylo pondělí a já měl dnes hlavní úkol, zajít na sociální úřad a zažádat o pomoc pro nouzáky. Popil jsem ještě s Jeruzalémem kávu, vykouřil věnovanou cigaretu a vydal se opět do ulic. ,,Musím jet až do Vysočan, tentokrát se nesmím hned opít. "Naštěstí mi tramvaj jela brzy a s jedním přestupem na Palmovce jsem se přesunul do Vysočan. Kde je úřad, jsem dobře věděl, neztrácel jsem tedy příliš mnoho času hledáním. Když už jsem byl skoro na místě, uviděl jsem na zemi na chodníku poblíž stěny domu ležet značně opilého chlapíka, neznal jsem ho, ale přesto mi byl jistým způsobem sympatický. Kolem chodili Ahoj lidi a nikdo si jeho ani mě nevšímal, tedy alespoň mi to tak připadalo.Zvedl jsem mu hlavu a zjistil, že se směje. Představil se mi jako Robin, co vypil mnoho lihovin. Zanedlouho se postavil na nohy s až nečekanou jistotou. ,,Chlape, mám ještě dvě kila, co někam zajít a tak trochu popít?" Sociálka byla na dosah, ale takovouto nabídku jsem přece odmítnout nemohl. Koupilo se několik lahví vína a původní plány, do kterých spadalo kromě návštěvy sociálky též návšteva rodičů a vyzvednutí peněz za brigády v minulém měsíci, šly v niveč. Alespoň večerní návštevu čajovny, kde jsem měl sraz s lidmi tvořivého ducha, bych zvládnout mohl. Společnost tohoto nabuřelého opilce mě po nějaké době začala vyloženě otravovat, vydal jsem se tedy napříč počínajícím večerem rozhodnut, že na místo setkání dojdu pěšky, alespoň si trochu pročistím hlavu. Od té doby, co bydlím v horách mi takovéto procházky způsobují duševní úlevu a únava je vpodstatě bez šance. Netrvalo dlouho a já bez nějakých významných zážitků cestou stál před Květinovou čajovnou rozhodnut prožít další večer.
4.
Uvnitř panovala snadno předpokládatelná atmosféra naplněná klidem a relaxační hudbou. Šílenci, jak se toto setkávací, publikující a občas i vystupující těleso nazývalo, seděli v rohu hlavní místnosti. Atmosféra byla poklidná a sotva se dalo čekat něco nečekaného, či snad zvrhlého. Jedna slečna byla vdaná, dvě zadané a u poslední jsem dle své vzácné intuice neměl sebemenší šanci. Úkol sbalit čajovnici pro dobro kolektivu se mi přestal zamlouvat přesně ve chvíli, kdy jsem onu čajovnici spatřil. Chladná jak ocel a její křivky nepatřily mezi ty, které by nějak významněji rozdivočely mé mužství. Což též zapřičinilo brzký přesun do podniku zcela jiného, alkoholu více nakloněnému. Tam i celá společnost dostala hovornější náladu a konečně se začal řešit blížící se výstup kdesi v podzemních katakombách táborských. Vousatý bard Fendy oznámil: ,,Když nemáš prachy, pij na mě," a tím zachránil mou rychle uvadající náladu další dávkou euforického zážitku. Žofka tomu všemu ještě napomohla pozváním na vypaseného jointa a já byl opět v plné kondici. Jen to spaní, to se muselo vyřešit. Naštěstí pro mě tu byl jeden šílenec Jarda se svým ,,jakoby" humorem a ten mi nabídl nocleh u sebe na Břevnově s tím, že se v jeho bytě nacházejí tři dívky. To mě samozřejmě velmi zajímalo. Byl jsem nicméně upoporněn, že jedna z dívek je jeho milá. ,,To nevadí, spokojím se se dvěma." Řekl jsem mu na to. Právě ve chvíli, kdy jsem se dostal do ráže a začal rozvíjet téma mechanických elfů, se společnost šílenců začala rozpadat. A rozpadnutí se týkalo i mě, jelikož Jarda zavelel odchod. Nemohl jsem se dočkat až ty křehké bytůstky ukryté u něj doma spatřím. ,,Líbí se mi tvoje básně, Romane, když si je čtu, je to, jako bych tě slyšel." Spustil po chvilce tramvajové jízdy. ,,Díky, myslím, že u Šílenců máme všichni co říct, bude se toho ještě hodně dít." Odpověděl jsem mu s hlavou plnou mladých holek. ,,To rozhodně...a jsme tu, vystupovat." Malý Břevnov jako by se změnil ve sněhové království, z nebe začal padat další sníh a nekompromisně zakrýval cestičku vedoucí k nedalekému letohrádku Hvězda. Noc byla tak krásná, až to jednoho dojímalo. Po pár metrech chůze jsme se ocitli v bloku malých dvoupatrových domků a já věděl, že dnešní noc nebude jen o jezinkách. Vstoupili jsme do jednoho domku, zuli si boty a po dřevěných, nedávno nalakovaných schodech vystoupali nahoru. Vešli jsme do útulného bytu a já byl nedočkavý, až je spatřím. Jardova slečna již spala, což znamenalo oproštění od zbytečného pokušení. Vešli jsme do kuchyně, kde seděly za stolem dvě nádherné mladé dívky tak kolem dvaceti let a pilně se učily na jakousi zítřejší zkoušku do školy. Obě takřka zároveň zvedly hlavu a pohlédly na nás. S rozhodností sobě vlastní, tedy jen v případě jisté dávky alkoholu v těle, jsem přistoupil k bližší z nich drobné dlouhovlasé blondýnce s lehce přečnívajícími hornímy zuby, což ovšem půvabu přiliš neubíralo, a představil se. ,,Jsem Roman Koš, kamarád Jardy." ,,Tak ty jsi ten, co u nás má spát. Ráda tě poznávám, já jsem Hedvika." Podali jsme si ruce a vyměnili pohledy. Druhá dívka působila trochu stydlivěji, zlehka pozvedla oči a opatrně mi podala ruku. ,,Já jsem Lucie." Byla to pěkně tvarovaná dívka s velice temným pohledem a s hnědými vlasy střiženými na kluka. Podle pohledu jsem správně usoudil, že o lesbičku se rozhodně nejedná, snad nějakou tu zkušenost i měla, ale její nevětší zvědavost probouzeli muži. Pobavený Jarda ihned přispěchal s lahvovým pivem a dívky odkudsi vytáhly Vermut. ,,Já myslel, že se máte učit." Podotkl můj hostitel během otevírání mého a svého piva." ,,Právě jsme skončily a bylo by neslušné nevěnovat se tak vzácné návštěvě." Oznámila k mé neskrývané radosti šibalská Hedvika. Lucie opět jen stydlivě sklopila oči. Na druhý den jsem měl opět stihnout mnoho věcí, ty ovšem v tuto chvili nehrály pražádnou roli. Mé myšlenky měly dva jasné cíle a ty seděly společně se mnou u kuchyňského stolu. Jarda měl velice hřmotný hlas a ten probudil slečnu za nedalekou stěnou. ,,Musíš tak křičet? Ráno potřebuju vstávat a ty ostatně taky." ,,Budu se snažit, lásko, brzy jsem u tebe." Hlas utichl a já si všiml pihy majestátně usazené na jemné bradičce té hovorné Hedviky. Zdolali jsme pivo a zcela výjimečně jsme si mohli zapálit v kuchyni, abychom nemuseli do té venkovní zimy. Jarda oznámil poslední lok a šel mi pro spacák s dekou. ,,Ráno bude otevřeno, já vstávám dost brzo, ale ty nemusíš nikam spěchat, klidně se vykoupej a vem si v lednici, co uznáš za vhodný, lehni si tady kdekoliv na zem, snad ti nebude zima. "Myslím, že nebude," usmál jsem se nejprve na Jardu a následně i na obě dívky, které začínaly mít ve tváři neodolatelný ruměnec. ,,Tak jo, já vás tady nechám, snad si poradíte." Zakončil Jarda a šel si lehnout ke své již opět spící víle. Tekutiny a i hmotnější produkty by málem z mého těla začaly přetékat, zeptal jsem se tedy dívek, kde tu naleznu záchod. ,,V chodbě doleva a nezapomeň na čepičku." Odpověděla Lucie s očividně již ustupujícím počátečním studem. Zprvu jsem nechápal, co má znamenat ta zmínka o čepičce, ovšem ihned po vstupu do mnou tak oblíbené místnosti jsem byl postaven před hotovou věc. Na žluté stěně visel papír na kterém stálo ,,Při kálení prosím nezapomeňte nasadit party čepičku". Pod tímto nápisem visela na háčcích skupinka tří papírových špičatých čepiček s gumou pro upevnění pod bradou. Neváhal jsem ani chvilku a než jsem usedl na trůn, uposlech jsem danné pokyny. Téměř zároveň s mým usednutím se začala z kuchyně ozývat známá melodie ,Layla, od mého oblíbeného Erica Claptona. ,,Ty holky jsou dokonalý," problesklo mi hlavou. Dokončil jsem svou neodkladnou potřebu a aniž bych si sundal čepičku z hlavy vrátil jsem se do kuchyně. Cestou jsem si nemohl nepovšimnout, že spící pokoj v tuto chvíli rozhodně není spící. V kuchyni mě čekala sklenice plná vermutu a dvě dívky, o kterých jsem celou dobu během trůnění snil. Sklenice byla ihned po mém příchodu přesunuta k dalším dvěma již skoro dopitým. ,,Milá návštěvo, budeš si muset sednout mezi nás, co bychom to byly za hostitelky, kdybychom ti neposkytly blízkost svého mládí." Přemlouvat mě rozhodně nemusely, obratně jsem se usadil a jen očekával, co se bude dít dále. Obě mladá stvoření se ke mně přitiskla a z každé strany přistál polibek na skoro vousaté tváři. ,,O takovém pohoštění se mi ani nesnilo." Řekl jsem velice důležitým hlasem a oběma dívkám jsem vrátil polibek sladký a hřejivý. V předsíni se rozsvítilo a směrem k záchodu zamířil Jarda, neřekl nic, jen se usmál vykonal potřebu a vrátil se zpět do pokoje, kde opět hrozil spánek. ,,A teď hybaj do sprchy, my tady na tebe počkáme a doplníme ti sklenici, v láhvi je ještě dost." V takových výzvách není čas na vyčkávání, rychlostí nadržence jsem vlétl do sprchy a v několika málo minutách jen v triku a trenkách vlétl zpět do kuchyně. Dívky na sobě měly již jen noční košile a laškovně se na mě culily. Opět jsem se umístil mezi jejich půvaby a napil se z doplněné sklenice. Na každém svém stehně jsem cítil jednu ruku a obě zároveň mířily až k výšinám. Hedvika uchopila mou hlavu do dlaní a otočila směrem k sobě, její mrštný jazyk rozjel parádní jízdu v mých ústech a ani můj jazyk nezůstaval pozadu. Luciina rozkošná hlavička zmizela pod stolem a já pocítil rozkoš, jakou by lesbička jen težko dokázala probudit. Rukou jsem zajel Lucii pod košilku a druhou jemně masíroval ve vlasech původkyni zběsilé rozkoše. Ta ženská horkost mě vždy dokáže uvést do stavu vesmírné zběsilosti. Hedvika náhle vstala, uchopila mě za ruku a poručila. ,,Dost bylo kuchyně, vstávat miláčkové, jdeme do pelíšku." Načež se objevila hlavička Lucie jen lehce upatlaná, vášnivě mě políbila a už mě strkala ven zpoza stolu. Nebylo potřeba dalších slov, silou okamžiku jsem ležel nahý na obrovské posteli a nositelky rozkoše mě nehodlaly šetřit. Usnul jsem jak spokojené děcko, jezinky se nedostavily a mně to bylo úplně jedno. Hedvika a Lucie, nezapomenutelné slečny, o kterých jsem do nedávna neměl pražádné tušení, teď tu ležím mezi nimi obklopen policemi přeplněnými všemožnými knihami o psychologii a jsem řekněme naprosto vyrovnaný.
5.
Uchu lahodící chichotání mladých dívek bylo tím nejpříjemnějším možným budíkem. ,,Vstávat ospalče." Ozvalo se po mém boku. Lucie jen v kalhotkách mi hleděla do očí a svítila jako požehnání. Jemně jsem jí pohladil ňadro a políbil. ,,Pojď do kuchyně, Hedvika už dělá snídani, čeká se jen na tebe, za chvíli musíme do školy." Usmál jsem se na ni a znovu políbil tu původkyni noční rozkoše. ,,Vždyť už běžím." Narychlo jsem se nasoukal do toho, co jsem nalezl u postele a rychle šel obdobným způsobem popřát dobré ráno i druhé andělské bytosti. Jarda se svou milou byli už pryč. Jeho slečnu se mi tedy poznat nepodařilo, snad tedy příště. Usedl jsem ke stolu a zakousl se do chlebu s jahodovou marmeládou. Chuť kávy projela mými útrobami a já se cítil svěží a spokojený. Oblékl jsem se, ještě naposledy políbil obě dívky a vydal se vstříc dalšímu dni. Pevně doufám, že ty dvě divošky mi ještě někdy život nadělí. Nasedl jsem do tramvaje s úmyslem vypravit se do Rekomanda, kde bych si mohl přivydělat zapisováním antikvariátních knih. Během jízdy zkracované četbou knihy o Kouzelných houbičkách mi ovšem bylo voláno, že práce bude až příští den. Nevadí, nikdy jsem neměl problém vymýšlet si nové náhradní plány. Zamířil jsem na Žižkov, kde bydlí můj letitý kamarád Padre. Bylo tu též i pár podniků, kam se dá zavítat a část dne strávit. Padreho jsem sice zastihl doma, pustil mě i dál, nicméně mi hned oznámil, že zhruba pětadvacet hodin nespal, tudíš hrozí, že brzy usne. Netrvalo dlouho a on skutečně usnul. Stačil jsem si od něho ještě půjčit něco málo peněz, poškádlit pár lidí v internetovém světě a pohulit s jeho spolubydlícím. ,,Je to blázen, vůbec nespí a celý noci paří nějaký hry." Podělil se se mnou o svůj pohled na věc. Opět jsem vypadl ven pokračovat v žižkovské potulce. Zavítal jsem do jednoho nedalekého baru a pocítil neskutečné štěstí při pouhém pohledu na čarodějnou barmanku. Nezmohl jsem se na žádné adekvátní slovo, takto ohromen ženou bez toho, aby převládala sexuální představa, jsem již dlouho nebyl. Zvláštní, že by i mé srdce dokázalo milovat bez tolik obvyklé spolupráce s penisem. Raději jsem dopil, co na baru leželo a vydal se hledat nocleh na dnešní noc. Rozesílal jsem nouzové mobilové zprávy, kde se dalo, a doufal opravdu jen v teplé místo pro poklidný spánek. Když jsem se opět vyskytl na dobře známé Letné rozezněl se telefon přinášející pozitivní zprávy pro dnešní noc. Má někdejší milenka Meduňka by nepřenesla přes srdce, kdybych měl spát venku. Ach, jak ta má nádherné poprsí, je to přesně takové, na které se dá jen těžko zapomenout. Zamířil jsem kamsi za Albertov a těšil se, když ne na nic jiného, alespoň na příjemnou společnost, mající obdobnou slabost pro víno jako já. Otevřela mi jen v lehkém pyžámku nedbale obepínajícím její tak dlouho nespatřené křivky. ,,Čau, ty můj bezdomovče, myslím, že tady pro tebe mám volnou postel." ,,Jsem ti moc vdečný, líbezná zachránkyně, jdem hned spát nebo máš ještě něco v plánu?" ,,Mám ještě něco v plánu." Krom toho, že je nadanou hudebnicí se poslední dobou Meduňka vyznamenává i v roli švadlenky, myslím, že oblek v podobě Muchomůrky červené brzy procitne na tomto zoufalém světě bláznovství. Lehká strava na úvod byla brzy vystřídána znamenitým červeným vínem z Francie. Živočišné nutkání opět nahlodávalo můj klid. Nicméně mi po nějaké druhé, či třetí sklence začala vyprávět o několikaleté nehynoucí lásce k jednomu udatnému muži. Nemohl jsem si nevzpomenout na zázračné zjevení v žižkovském baru. Byla skoro půlnoc a nám došlo víno. ,,Budu muset jít spát, v půl devátý vstávám." Řekla mi Meduňka a nečekaně mě políbila, já jí zlehka pohladil pevné poprsí přes kostkované flanelové pyžamo a z úst se přesunul k její hebké šíji. Pocítil jsem vzrušené zachvění a doufal v zázrak této požehnané noci. ,,Dnes raději ne, Romane, nedokázala bych to naplno prožít.", ,Vždyt se nic neděje, každopádně ještě jednou děkuji za azyl, nevím, jak bych to dnes řešil, dobrou noc." ,,Dobrou noc, pane." Odešla do vedlejší místnosti a já ještě dlouho potom cítil její hřejívý dech. Zhasl jsem a též se odebral ke spánku. Jezinky moc dobře věděly, že opět přišel jejich čas. Jejich hbitost byla tentokrát snad ještě nevídanější, těžko se dalo věřit, že nejsou z tohoto světa. Neustále kroužily kolem mého těla celé nahé a kdykoliv připravené nasednout. Noc byla dlouhá, až mučivě slastná. Imaginace je stav mysli zachraňují mě před nelítostnými spáry zklámání a nelítostného konce bez světla na konci.
6.
Středeční ráno mě pro změnu přistihlo nepřipraveného. V místnosti se ozývala muzika Patti Smith, což by v podstatě nebylo nic zvláštního, je to pro mě velice příjemný poslech. Mé zaskočení způsobilo to, co jsem spatřil nedaleko své postele a též všude kolem. Meduňka v rouše Evině tančila divoce po celé místnosti, tak jako v tom nejbáječnějším snu. Naštěstí jsem celkem pohotová bytost a to málo, co jsem měl na sobě, v krátké chvíli opustilo mé tělo. Slunce prostupovalo skrze závěs, bylo to něco nepopsatelného, něco nesmírně nádherného. Tančili jsme jako smyslu zbavení a cítili rostoucí energii vzájemnosti. Tomu se myslím říká vítání slunce. Bylo to snad lehce erotické, hlavně však něco nesmírně čistého, něco, co vystřelí duši vysoko nad mraky. Nadpozemskými kroky ke mně tato božská dívka přitančila a věnovala mi jeden z nejsladších polibků mého života. Hudba ustala a já se tyčil jak z kamene vytesaný. ,,Dobré ráno, pane." Rozezněl se její hlas jako zvon z nebeských chrámů. Než jsem stačil plně v překvapeném mozku zpracovat, co se tady vlastně odehrálo, byli jsme oba oblečení a kráčeli bok po boku mrznoucím ránem. Časté pohlazení a k nim doplňující polibky mě vracely zpět ke stavům tak blízko vrcholnému štěstí. Celé to ráno bylo v podstatě jedním velkým hypnotickým objetím. Na Karlově náměstí vše tělesné skončilo dlouhým konejšivým polibkem. Cestou k Recomandu jsem se konečně probral a byl schopen navázat běžnou komunikaci se světem. Pozdravil jsem Banána i antikváře vzadu, zalezl si do skladu, pustil si hudbu pozvnášejícího charakteru a až do pěti do večera zapisoval oceněné knihy do systému. Mé myšlenky se mnohokrát nedokázaly ubránit částečnému návratu k ránu, až teprve při odchodu jsem si začal více uvědomovat blížící se večer a sním spjatou tradiční pijatiku v Barré na Letné. Toho dne jsem si vydělal pět stovek, což pro bylo v podstatě nesmírné bohatství. Na to, abych zavítal do putiky již teď, se mi zdál čas příliš nevyzrálý, zamířil jsem nejprve ke svým přátelům do Holešovic. Doma jsem zastihl jen Adama, jeho bratr Tyjátr se toho večera věnoval se svou kapelou hudební tvorbě. ,,Čau Romane, v kuchyni je všechno potřebný, tak se do toho rovnou pusť." Obvyklé přivítání znamenající tu ctěnou záležitost ohledně motání jointa. V okamžiku odpalování tohoto na podzim sklizeného zázraku se otevřely dveře od bytu a místnost se zaplnila veselým psím štěkotem a hlasem Tyjátra, který byl vmžiku u mě a potahoval z podaného kouzla. ,,Nazdar Romane, koukám, že ses nestyděl.“ Nedlouho poté se zjevila i další bytůstka obývající tento legendární byt. Káťa byla trochu silnější krátce střižená blondýna, ovládající moc rozesmát i toho největšího zoufalce. Jen v opravdu vzácných okamžicích ji bylo možné spatřit smutnit, většinou se spíše zdálo málo pravděpodobné, aby tuto ženštinu zachvátila chmura. V rukou svírala dalšího zapáleného jointa a doširoka se na nás všechny smála. ,,Ahoj, ty hipíku jeden, ty ses vrátil z lesa? To je paráda, ráda tě vidím, chlape." ,,Musím vás přeci někdy přijet zkontrolovat a taky trochu zmastit všednosti, les je fajn, ale vás mám rád, návštěvy jsou nutný." Pozvneseně jsem jí odpověděl, jelikož udržet si vážnost v její přítomnosti je takřka nemožné. Jako na kouřovém obláčku jsme se všichni přesunuli do Barré, kde bylo několik dalších lidí, na hony vzdálených těm běžným ,,Ahoj" jedincům. Děda Pipýn rozdával vytištěné magazíny a všem se věnoval se svou obvyklou pozorností. Za barem byla poměrně mladá dívka a bez zbytečných otázek mi donesla pivo. Byla tu i ohnivá Růža, drze vystavující své nepřehlédnutelné vnady. Hulící kroužek včele s Paskvilem zaujímal své obvyklé místo u rohového stolu, tolik známá vůně lákala další a další jedince ke sdílení této tradiční svátosti. Padre, jak jsem se dozvěděl, stále ještě spí, spánkový deficit byl ve skutečnosti daleko větší, než ostatním přiznával. Nechyběli tu ovšem Pastiňák s Leošem, s nimi u stolu seděl ještě Prasák a malý neznámý indián s typicky ostrýmy rysy obličeje a šlachovytým tělem. Usedl jsem tedy nakonec u nich, bylo mi zcela jasné, že právě zde mě čeká další zvláštní dobrodružství a dost možná budu mít konečně šanci promluvit si s mechanickými elfy. Všichni tři si se mnou přiťukli a Pastiňák mě představil indiánovi. ,,Tohle je Curanderos a vozí všemožné dobroty z Mexika." ,,O tom nepochybuju," řekl jsem na to a představil se cizinci, se kterým jsem si příliš promluvit nemohl, jelikož mé znalosti cizích jazyků jsou mizerné a Curanderovy znalosti češtiny žádné. Zprávou na telefonu jsem byl obeznámen se skutečností, že Nina k mé rozmrzelosti nedorazí. Neodolala utočící zimě a byla zákeřnou nemocí upoutána na lůžko. Na jednu stranu se možná díky tomu vyhnu zbytečně dramatickým událostem, na stranu druhou nedomluvíme připravované plány a ani na chvilku něhy rozhodně nedojde. Tak trochu mi chyběl její pevný stist na mé zadnici. Viktor dorazil i se svou novou dívkou a nebál se jí zatemnit mladičkou mysl tvrdou kořalkou. ,,Viktorovy ženy, ty tvrdej chleba maj." Už ani nevím kolikrát jsem potáhl kouře různého druhu a kolik omamných tekutin vypil, rozhodně ale vím, že to, co jsem prováděl s Marií v chodbě před záchody nebylo úplně normální. ,,Mám pro tebe nějakou knihu, myslím, že ses na ní ptal, ty jeden milovníku." Dokázala mi sdělit mezi polibky. Chlípná opilost mi dovolila říct jen, že je skvělá a že má ten nejúchvatnější klín, skoro jako jezinky. Po nemorálním laškování jsem se opět vrátil ke stolu a Leoš mě začal objímat kolem ramen. ,,Dej si tady tu lahodu od našeho indiánského přítele, to ti otevře vrátka tak, jak to máš, myslím, rád." Spořádal jsem nějaký záhadný prášek znamenající to poslední uchopitelné z tohoto večera. Než jsem stačil vstát, abych se mohl alespoň na chvíli věnovat vyzývavým pohledům ohnivé Růži, byl jsem neznámou silou sražen zpět na lavici. Ptáčkové proletěli zavřeným oknem a pomalu se usazovali všem přítomným ve vlasech. Bylo to tak neuvěřitelně směšné, až mi tím způsobená svalová křeč způsobovala v koutcích úst ostrou bolest. Šelest nabýval na intenzitě a tančící skřítkové vyzvali k tanci do té doby nenápadné jezevce. Zdálo se, že právě v tomto okamžiku by se měli zjevit. Čekal jsem jejich příchod s upřímnou pokorou. Tiché šeptání, doléhající skrze zeď až do mého nitra, mi však zdůrazňovalo nevyzrálost tohoto večera. Je potřeba mít značnou trpělivost, musel jsem se spokojit s ujištěním, že jsou skuteční a opravdu jednoho dne přijdou. Večer se rozpustil a já vpodstatě s ním, má tělesná schránka bude opět činná, jen mi nebyl nikdo schopen odpovědět, kdy k tomu tentokrát dojde.
|
|
|
1.
Toulá se sám po kvetoucích zahradách, myslí jen na ni,květ,který miluje, květů však více potká na svých výpravách, stará se o všechny,každou kytku zalije,
v tváři zahradníka září ryzí úsměv, neví však,že není dobrá láska v květ, za městem,za zdí,čeká jeho rakev,
on chce být v práci poctivý, všechny rostliny mají býti krásné, o každou se postará,není lenivý, svou zručnost piluje,jak romantik své básně.
2.
Časně z rána vstává zahradník, již dlouho nebyl u své nejmilejší, cítí se jak vrah,násilník, jeho květina barvu má umrlejší,
neví,zda vadne,chřadne, či jiný zahradník ji přešlechtil, ví,že je konec krásného dne a svoje srdce zavraždil,
bloumá po zahradách, ví,že v světě skončil, toužil jen po všech nádherách a tím se s láskou rozloučil,
zbylé květy pláčí,hynou, však ten blázen nechce náhradu, dny se vláčí,plynou, zahradník zničil celou zahradu.
3.
Toulá se sám po mrtvých zahradách, myslí jen na ni,květ,který miloval, květů však více potkával na svých výpravách, staral se o všechny,každou kytku zalíval,
v tváři zahradníka září v sebe hněv, již ví,že není dobrá láska v květ, za městem,za zdí,on zemře padne v rakev,
on není v práci poctivý, všechny rostliny jsou již uhnilé, na všechno kašle,je bouřlivý, své žíly rozryje,jak sadista záda své milé.
4.
Současně umírá poslední život v zahradách, překrásná květina a špatný zahradník, zátiší skvostné na márách, oba mají alespoň společný pomník.
Rok 2003 |
|
|
Na tiché hlídce Mezi starými zkušenostmi Jen malý chlapec Projeví ten správný stisk Výtok spermatu - k pomilování Jen kdyby tak Někdo dokázal věřit V návrat Důvěrného absolutna 27.8.2014 praha-Petřín |
|
|
Vpustili mě do dvora i se zánovním kočárem odhrnula jsi závěs a nechala se zapírat přepil jsem většinu tvých věrných a na chlapíka s ocelovými játry to zanechalo hluboký dojem teprve po jeho přímluvě jsi opatrně vyšla ven plakal jsem a hrdá podstata těla se sesypala k zemi skláníš se nade mnou v opětovném plánu společného výletu neznámo kam teprve po návratu nám zbyde čas vše probrat u společné láhve a pokud to bude dostatečně důvěrné prostoupí naše pohlaví hřejivá rozkoš vzpomínání. 23.8.2014 Brzeznica-Polsko |
|
|
|
|
|
Jak dlouhá může být cesta do rajského dvora a kde pro tebe fontány zpívají? kolik je potřeba skoků k zdolání všech pražských příkopů a kde se otevírají mříže vstupních bran?
jak snadno se člověk ztratí na starém městě bez dobré bytosti jež by snad ráda poskytla svou usedlost pro dny vzájemné tichosti
nikdy před tím nebyl tak blízko Golemovi a celé židovské obci nikdy se neztratil v uličkách tak jako nyní v období bláznivé slepoty
klaním se a pro většinu očí nemám boha, pláču a vlastně nevím jestli si to mohu dovolit
stojíš na všech terasách a maluješ postupně zátiší listů a přezrálých plodů míjíš můj dech pod kterým se jen zlehka zachvějí snad všechny štětiny právě namočeného štětce
kuličky papírů se rozpustile prohánějí po nádvoří slova do nich vepsaná mají jasnou budoucnost v nekonečném prachu vzdálené sténání ztrácí majitele kroky ve své rychlosti jsou takřka nepatrné
může být čas stejný když náměstí spí a nezastaví se někdy? zaznamená vlastně běžný chodec ten pocit kdy zanikne volání chrličů?
nad židovskou obcí hřmí jak v období náletů slepý člověk tu dále stojí bojí se ale neodchází jsi Ráchel Ester a máš též takový strach? pocity přestali znát slova slepý člověk odchází a přidržuje se ze zvyku stěn
nejkrásnější zahrady jsou tak blízko stačí jen vejít není nutné se dotknout nebo snad cokoliv očekávat
za oknem se zrcadlí spousta možností jak překonat dopad svátečních chvalozpěvů snažím se alespoň část zachytit svým nedokonalým sluchem a zastavit tak možnost špatných výkladů
v hudebním pavilonu vyrostly nové sochy aby tak uctily památku padlých blouznivců není třeba žádného duchovního veškerou úctu zde nejlépe projeví hudba
již mnoho bylo zvoleno sadů pro vysedávání v trávě popíjení vína a dokonalou lyriku frází mladých nápadníků těsně před útokem opřený o kůru nedaleké lípy zůstává nevyslovený kousek zapomenutý po nedávném klekání hlas šeptání stále neutichá
slyším tvé cupitání pečlivě dopadající na každý jednotlivý schod právě nalezeného schodiště jsi stále tak mladá nemáš tušení že za nejbližší stěnou právě ustupuje má hraná nadnesenost alkoholovému deliriu
jsou nás tam desítky takřka shodné příběhy shodné stavy rozmrzelosti a tak trochu opožděné lásky je často složité přistát a uvědomit si potřeby života který se tak sebejistě hlásí
je třeba oživit zástupy blouznivců a vlít do jejich chřadnoucích žil potřebnou dávku imaginace zastaralé obleky se mohou přilepit na napnutá těla vyjít ven a vystavit pompézní bystu zapomenutého ideálu
v období, kdy andělé z nějakého důvodu protahují svá křídla dolehnou i k tobě důsledky snové mašinérie a světla z nedaleké kavárny prozradí napětí dcero Davidova budeš dost silná vstoupíš a přisedneš ke stolu?
ráno tentokrát vítá paprsky Petřína rosa skličuje opozdilé milence a blouznivci podepisují novou smlouvu s časem školy otevírají brány své diktatury a v novém programu poklidných se dají tušit šedé skvrny
popelavý nádech dnešní melancholie se instinktivně zastavuje u záhonu růží trny pozvolna procházejí povadlými konečky prstů jsem sám a opatrně se připravuji na roli večerního kavalíra
svět je veden dirigentem nové doby v podstatě nikdo nezná noty a melodie budou nejspíš nahodilé může se ovšem jednat jen o další renesanci nečeho starého kdy srdce životních poutníků zaplesají
všichni se scházejí v zahradách černých obelisků a smuteční řeč nebere nikdo vážně dorazili i blouznivci předepsaní lidé si je prohlížejí a vyměňují vzájemné pohledy stojím mezi svými a naplno prožívám palčivou bolest trnů
pozvednu hlavu a snažím se být pevný v kontaktu nohy mám obepnuté břečťanem jako bych dostal jasné znamení spočinout v ten okamžik uchopím růži ještě pevněji a odhodlaně jí vymrštím před sebe celému městu se zatají dech ticho je v tuto chvíli nedotknutelné
teprve nyní mohu vstoupit do rajského dvora slyším zpěv fontán a od rozvlněné hladiny se odráží tolik opěvovaná luna znáš dobře ta slova tak jako všichni tak jako já v nich dávno ztracený.
13.-17.8.2014 domek Mlýnská,konečné úpravy praha
|
|
|
Být tou vlnou, tím neustálým pohybem vlastního proudu, mohylou postavenou před vybydleným domem. Stát před těmi životy, které mají nekonečnou potřebu následovat někoho jiného. Jak zvládnout svou roli, jak zachovat to správné chování hodné hrdinů? A co když poznají, že jsem idiot, že jsem se narodil proto, abych se choval jako prase ve zlatém kabátě? V tom případě je nutné mít v rukávu ještě několik náhradních životů a alespoň jeden z nich by neměl obsahovat slovo spasitel. 18.6.2014 Praha-Holešovice před výstavištěm |
|
|
Jak spatřit vlastní pokání v neustálém opíjecím procesu, kde není místo pro pokoru, jen hanba navěky svůj prapor vyvěšuje a já, postižený vlastním egem, se snažím měnit neměnné. Proč jsou dny tak žalostné, a přesto plné barev? Je čas ukrýt se do odříkání. Jen chléb a voda, středověk duše přeci nepomůže pitomému podvědomí, kde jen akty rozkošných zvrhlostí brání ve spánku, a žena, již několikátá, nedokáže zastavit pohrdání. Jestli vše to, co sděleno bylo, nemá zůstat jen párou vypuštěnou z úst, je potřeba nelhat sám sobě a najít cestu k vlastnímu požehnání. Sedím a stále nenalézám důvěrné pocity, co vlastně znamenají fráze útěchy? Odloučení může být dobrou zkouškou pro opravdovost. Semeno rozprášené po celé generaci nemusí být nutně vyvolené. Semeno pro ženu, bez jakéhokoliv potlačování, dokáže snad jako jediné vyjevit patřičný obraz nás samých, nás, již jsme skutečně připraveni zplodit na této zemi něco hodnotného, něco nesmrtelného. 16.5.2014 Mlýnská |
|
|
V záplavě nebeského prachu,ve vzdálenosti vášně nedotčené,vzhlédl jsem vzhůrua nekonečně čekal na poslední stání.Snad voda,která dopadne na zpocené tváře nezpůsobí nevolnosta divokost bude vystřídána střídmostí.Jen v nenápadném odívání se dokáži opět narovnata skutečně vzplanout pro maličkou kometu.Jako malé dítě pod hvězdami budu mávata se slzami v očích snít o nesmrtelnosti.Ten žár,to oslepující třepetání nikdy nekončícího konce,to vše bude důkazem krásy věčného konání.10.6.2014Mlýnská-noc samoty zničující
|
|
|
Kolem nás je tolik smíchu, že to snad svět ani nemůže v takových dávkách pojmout. Dramatické mezery mezi tím vším povykem, prozrazují nenásilné vyčkávání pokojné bojovnosti. Dech se pomalu převaluje v popůlnočních vlnách a strach jen stále dokola omílá fráze pokažené minulosti. Myšlenkou ovšem neprostupuje hanba, přerod k dalšímu smíchu se proto již nedá zastavit. 6.5.2014 Plzeň |
|
|
Bloudím nocí v nezřízeném pobláznění a naděje se tiše krčí v koutě. Se ženou se loučím a stařeckou holí se biji v kříž. Vydržím snad ještě další noc, než to všechno skončí, než se vrátí ono poklidné, ono všeříkající. 15.5.2014 Mlýnská |
|
|
Dívám se do údolí cizíma očima a pátrám po své skutečnosti. Sám sobě v zádech a s tebou před sebou, ty jedna holko bláznivá, co v kapsách je ukryto? Jen další doušky pro čmeláčky a včelky. Ach, jak by mohl býti sladký ten další pohled do dálky. 8.5.2014 Na Louce na Mlýnský |
|
|
Dnes slavil jsem jednatřicet let a stáří se dostaví co nevidět.
Dnes slavil jsem třicet jedna a mrcha stáří drze jedná.
Dnes slavil jsem z plné síly, s myšlenkami, které zbyly.
Dnes slavil jsem a jdu již spáti, síla má se nenavrátí.
Dnes slavil jsem a zítra znovu, jen jestli se na to zmohu.
Dnes slavil jsem a láska moje do daleka odcestuje.
Dnes jsem slavil lahví vína, která byla neúčinná.
Dnes jsem slavil, nyní v noci, snažím se žít mermomocí.
7.5.2014 Domek Mlýnská.
|
|
|
Rozevři se, spanilá, ve své neskutečné pohostinnosti a dovol, abych se na tebe mohl dívat. Nedovol zánik spojených pórů, pro které tato chvíle znamená vytržení z předepsaných schémat. Jen takové prožití vesmírného daru může navodit pocit rozechvělosti a neustálého počítání dopadů slunečních paprsků, skrze okno odpoledních klimat. 30.4.2014 Praha-Letná v Aspiku |
|
|
Mohl bych začít jako všichni ti parchanti přede mnou. Pojmout život jako zběsilou jízdu a pomalu se deformovat, projít obdobím geniality až do samého zničení. Kdo pozná dno na samém počátku, je vyvolený. Mohu hrát hru již předem odsouzenou všemi těmi prodejnými pisálky a kritiky z laciných nalíváren. Pokud nemám co jíst, nemám práci, nejsem zajištěný a vlastně jen tak bloumám životem, je to jasná známka břídilství. Umělec? Vyloučeno. Jen žvanil, který našel líbivou výmluvu. Kdo by mě četl, snad jen totální kretén tvářící se jako znalec umění. Ano, budu psát, zdechnu hlady a studenti literárního gymnázia po mně budou plivat. Ale i kdyby tohle všechno mělo být pravdou, už se to nedá zastavit, jsem loutkou svého vlastního pošetilého výmyslu. Podobné úvahy mě často vyhánějí ven a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Potřeboval jsem za každou cenu něco prožít, i kdyby to mělo znamenat zahození mého nadějného života. Ale jakápak naděje může vzniknout bez rizika. Každý den jsme jako na bitevním poli a já se do toho boje zcela vědomě pouštím. Toho večera pršelo a mně se to vlastně líbilo, moknul jsem jak slepice na extázi. Původně jsem ani neměl cíl, ale nakonec se opět projevila má vášeň pro pití. Koupil jsem si láhev bílého vína a šel na autobusové nádraží vyhlížet opuštěné slečny. Cestou jsem potkal kálejícího bezdomovce opřeného zády o zeď, vyluzoval opravdu nechutné zvuky, což ve mně vyvolávalo návaly žaludečních šťáv. Došel jsem na nádraží, které bylo ovšem zavřené, déšť bičoval mé tělo a celé šaty jsem měl promočené, pokračoval jsem tedy dál v naději nějakého šťastnějšího vyústění toho všeho. Putoval jsem deštěm a uvědomil si, jak je ten svět krásný, především v noci. Veškerá tato krása byla ovšem ve velice krátkém okamžiku přerušena křikem, který se rozléhal celou ulicí. Viděl jsem dva mladíky, jak kopou do špinavého starce. ,,Chcípni, ty zasraná hnído." Zařval na svou oběť jeden z frajerských hrdinů noci. Stařec se svíjel a jenom sípal, pomalu se snažil vymanit z kopanců, ale neměl sebemenší šanci. Než jsem stačil jakkoliv zasáhnout, mladíci mě spatřili a raději utekli někam do hlubin. Pomohl jsem starci na nohy a nabídnul mu nedopitou láhev vína. ,,Vemte si to, pane, ať se vám alespoň trochu uleví." Spatřil jsem jeho vděčné, uslzené pronikavě modré oči. ,,Děkuju ti, zachránil si mě, za to ti splním jakékoliv přání." Zaváhal jsem nad nečekanou nabídkou a na chvíli upadl do hlubokých úvah. Opět vyhrály mé nízké samčí pudy. ,,Chtěl bych dnes potkat nádhernou dívku a strávit s ní noc.,, Není nic snazšího, jen tu chvilku počkej." Odpověděl mi stařík a odešel směrem k nedalekému náměstí. Připadal jsem si jako v pochybné verzi pohádkového příběhu a netušil, že jako taková pohádka to bude pokračovat i nadále. Stál jsem na místě a hleděl ve směru, kde onen kouzelný stařeček zmizel. Zanedlouho se vrátil a vedl s sebou velice mladou dívku. ,,Jestli chceš, je na celou noc tvoje a zcela grátis." Dívka byla celá roztřesená a její tvář prozrazovala známky zděšení. Nabídl jsem dívce rámě a vydal se společně s ní dále nocí. Déšť pomalu ustával a já se cítil zamilovaný. Prožili jsme spolu velice důvěrnou a vášnivou noc. Nikdy víc jsem ji už nespatřil, ani onoho starce. Jedno jsem si ovšem z té noci do života odnesl. Má určitě cenu se považovat za umělce a dělat pošetilé věci, či dokonce dobré skutky. Teď o tom všem píšu a v mém srdci ještě stále převažuje láska k drobné dívence, které jsem zachránil dědečka nebo to snad nebyl dědeček? Myslím, že nemá smysl o tom bádat, stalo se jen to, co se stát mělo, alespoň na jednu noc jsem mohl býti šťastný. 28.2.2014 |
|
|
beze spánku, energie na pokraji zhroucení, jaro pomátlo veškeré smysly, do hor daleko, k nápravě ještě dál a veškeré požehnání se převaluje v opilosti. Dveře vytržené z pantů již nic dalšího neskryjí, pokora, vzdálená sestra zhovadilosti, si střádá na lepší život, snad zůstane čas na svém místě a vráska nad rty obnoví bouři. |
|
|
Všechno to začalo velkým pohlavním červem, který přerušil můj klidný spánek. Bylo to děsivé, až neuvěřitelně skutečné. S obavami o své mužství jsem se probral a šel do koupelny prozkoumat skutečnost. Při setkání svého zraku se zrcadlem jsem se k smrti vyděsil. ,,Jsem červem, hnusným velkým lidským červem.“ Všichni ti vědátoři nám lhali, Země není kulatá, je to ve skutečnosti obří falus plující vesmírem a my jsme červi způsobující obrovské pohlavní bolesti.
|
|
|
Když se vám konečník změní v druhou močovou trubici, je to vždy potíž. Proudí z vás neskutečné množství tekutin a ani náhodou to nedokážete zastavit. Tak jsem také strávil většinu dnešního dne. Začalo to hned ráno při štípání dříví. Už to skoro vypadalo, že ten tlak vydržím a dílo dokončím, neměl jsem ale sebemenší šanci. Teď tu sedím, kotel je beznadějně vyhaslý a kolem domu obcházejí ďáblové. Nemohu jim udělat pražádnou radost, tak rádi by mě vylekali, ale dovnitř ke mně do líhně všech sajrajtů se neodváží ani ten nejděsivější satan. Sedím, vypouštím kapaliny v různých intervalech a snažím se soustředit, alespoň na nějakou myšlenku. Nic! Žádný výsledek, nedokážu být vzrušený, ani zoufalý, mohu jen odevzdaně sedět a čekat, až to skončí. Ve své podstatě je to docela zajímavé, nepříjemné to oproti běžnému očekávání není. Přede mnou na nezapojené pračce leží svazek básní od Allena Ginsberga, beru ji do rukou a snažím se přečíst alespoň jednu báseň. Je to můj oblíbený teplouš, ale jeho básně jsou příliš dlouhé, pokaždé, když už to vypadá, že dočtu nějakou zvolenou báseň, začne to znovu. Stěny kolem mě šednou čím dál tím víc a nedotažený kohoutek pouští po malých nepříjemných kapičkách vodu do malé vaničky. Nepříjemné zvuky dopadu nehodlají přestat, ani s tím nemohu nic dělat, znamenalo by to vstát a to mi mé otvory nedovolí. Nikoho jsem nepozval, proto si celý tento mejdan musím užít sám. Vypadá to na dočasný konec, vstávám a utahuji kohoutek, voda přestává kapat. Zaháním ďábly a opět se snažím dokončit práci kolem dřeva, abych mohl zapálit a naplnit kotel. Vím, že než půjdu spát, začne to nanovo. V podstatě se na to už neuvěřitelně těším. Nenechávám nic náhodě a dávám na záchod krátké Bondyho básně. Myslím, že dneska v noci bude neuvěřitelná legrace. Bojím se jen, že zítra to nadobro skončí a budu muset psát o nějakých vážných nudných věcech. Ovšem co bude zítra, je věcí budoucnosti, a tím bych se neměl zbytečně zatěžovat, už se to blíží, cítím to ve střevech, přichází můj další triumfální návrat.
|
|
|
|
|
|
Soumrak se již nedal zastavit a zoufalství vnikalo stále hlouběji do mého těla. Poté, co jsem prožil divokou noc v Lounech, jsem se po pár hodinách spánku s velkými obtížemi dokázal vzbudit a v poměrně pozdním odpoledni stanout na místě, kde se dá chytnout nějaký stop. Zpočátku jsem měl štěstí a mladík, který mi z neznámého důvodu vykal, zastavil již po pár minutách. Muzika v autě byla příjemná, lepší bych si snad ani přát nemohl. Ukazoval mi fotku své nastávající, což byla k mému pobavení jedna z dívek, jež jsem tak lačně prozkoumával právě předešlé noci v Lounech. Nechtěl jsem způsobovat nikomu žádné zlo, proto jsem tuto skutečnost zamlčel a byl rád, že mě onen mladý muž odvezl ještě o město dál, než kam měl původně namířeno. ,,Hodně štěstí, snad něco chytnete." Popřál mi, já mu úklonem poděkoval, načež se vůz opět otočil a zmizel v dálce. Po rychlém startu jsem ovšem na tomto prokletém místě, kde všichni jezdili jako by vezli mrtvolu, strávil skoro dvě hodiny. Právě ve chvíli, kdy slunce skoro úplně zmizelo, zastavil u krajnice kamion vezoucí přikrývky do babyboxů. Vystoupal jsem do kabiny, kde mě přivítal nevábně působící pětašedesátník, v celé kabině vládl nasládlý puch, který byl dost možná způsoben jeho bezzubým úsměvem. ,,Kam to bude, mladej? Tady bys chcípnul." Otázal se mě stařec sípavým hlasem. ,,Do Kraslic, ale postačí i kousek." Odvětil jsem mu na to a stařec spustil svůj monolog. ,,No já jedu jenom do Varů, ale to nějak vymyslíme, zkusím vysílačkou oslovit ostatní. A co že ty tu tak sám, já bych píchal, kdybych moh, ale znám spíš díry v silnici než tu svý starý." Následně se zakuckal,vtiskl si do úst cigaretu, zapálil a otázal se. ,,Kouříš." ,,No spíš jenom když piju, jinak málo." „To nevadí, tady vedle tebe je lednice a v ní si vem pivo, pak si můžeš i zakouřit." Poděkoval jsem, vytáhl plechovku piva a automaticky ji otevřel. ,,To je z Lidlu, stojí dvanáct korun a je to třináctka, jo a tady k tomu máš to cigáro." Ochutnal jsem a musel to pivo ocenit. ,,Ty jo, neni vůbec špatný, tim se budu muset taky někdy předzásobit." Mezitím po několika minutách neúspěšného volání do vysílačky se ozval kamion za námi, že jede přes Sokolov a že nevidí problém mě vzít. Na benzince jsem se tedy rozloučil s dobrotivým starcem, který během loučení dostal další záchvat kašle, a vystoupal jsem do kabiny kamionu za námi. Tam seděl o něco mladší řidič tak po čtyřicítce a já věděl, že bude mít nádhernou dceru. ,,Kam cestuješ?" Zeptal se mě hned na úvod. ,,Do Kraslic, rád bych se tam sblížil s jednou roztomilou barmankou a navíc pak nedaleko bydlím, čili to chci spojit všechno při jednom." Chlapík se usmál a řek jen. ,,Tomu rozumím, to mě čeká ještě dlouhá cesta přes Německo, ale taky bych se raději podíval nějaké do klína." Cesta z Varů rychle ubíhala a zanedlouho jsme již stavili u sjezdu do Sokolova. ,,Tak jí dej pořádně do těla." Křičel za mnou ještě místo rozloučení. Prošel jsem celým Sokolovem a myslel na všechny ty víly, které nepotkám. Takto zadumán jsem došel až k nádraží a nasedl do nejbližšího vlaku. Byl všední den a vlak byl tedy na opilce chudý. Po půl hodině jsem mohl konečně úspěšně stanout v Kraslicích. Té noci se děly různé zvrhlé věci, nejvíce mi utkvělo v paměti mé zvlčelé semeno dopadající na brýle s černými obroučkami, zdobící tu rozněžnělou tvář Pavlínky i na nějaké to pivo vybyl čas. Spal jsem u ní, nedaleko náměstí, a ráno, když ještě spala, jsem se opět vrátil do své lesní chýše.
|
|
|
Ve vzteku, |
|
|
Až mi jednou bude sto let |
|
|
První šátek a poslední vydechnutí, Není příliš slušné o tom mluvit, ovšem jen tak spočívat je snad ještě daleko horší. Nesvlékám šat při každém setkání a ani v nejmenší nehodlám na svých zvyklostech cokoliv měnit. Stanout pod cizím oknem a to své stále míjet. Co z toho všeho může tak vzejít? První dopad nedosušené slzy byl vždy jen pár kroků od nás. Nikdo nebyl schopen vstát a otevřít ty zatracené dveře. Miliony pohlavních aktů pro ničemnou skutečnost. Tam, kde jiní zanechávají odpočívat své kadeře, zanechám rozum. Který jen vzpomíná, nevytváří. Namaluj mi na tvář znamení hanby, vydám se sám položit kámen mudrců tam, kde ho již nikdo nenajde a nepochopí tak nekonečnou zákonitost omylů. První šátek se ve větru vlní a mně není vůbec trapné o tom mluvit. Je lepší se celé noci převalovat a nikdy nedosáhnout spánku, než se jen spokojeně kolíbat na arše nevědomosti. Mohl jsem si zvolit zcela odlišný scénář, bez zbytečných překážek, bez slastí trhajících údy u samých kořenů. Tolik již bylo polibků, keců a zpocených tváří. Je možná na čase vše ukončit, vykřičet se do větru a usnout v tvém náručí bez možnosti odvolání. Čekal jsem dlouho na vás všechny, ale sám sebe jsem se nedočkal. Odpusťte, mé veškeré múzy, že jsem špatně naslouchal a vyslovoval pokaždé cizí jméno. Nejsem ten, za kterého jste mě snad mohli mít. Jsem křivka na čáře života, jsem dárce se špatnou krví. Vyleťte, ptáci, z mých dlaní a konečně dokonejte své dílo. Kdo má vydržet to nekončící čekání? Žádný hrdina není skutečný a slova lásky jsou dost možná podvrh. Pokud se i tentokrát mýlím, je to jasné znamení toho, že oči nevládnou pouze svým barevným odstínem. Jako odraz hluchavky se snažím ukrýt před skutečným činem. Nevládnu potřebnou mocí, musím jen stát a nechat na své tělo dopadat nikdy nekončící sílu naděje. Právě pro ten pocit odloučení, který znám z dětství a nikdy mě ani na chvíli neopustil. Dost možná se jednou přeci jen ukloním a stanu se živou sochou. Než se ovšem něco takového stane, budu doufat, že ještě jednou, naposledy, dostanu možnost za to všechno poděkovat. 13.2.2014 Domek-Mlýnská (uprostřed noci) |
|
Pojmy popsané lidmi pomalu mizí,to jen jako následek,nikoliv příčina.Tentokrát postačí jen otočit se a jít.Tak dlouho se mluvilo o změnách, až nás přeci jen přesvědčily o své nevyhnutelnosti.Není potřeba nic jiného než zavřít oči a jít.Poznávám vytoužené přání již několik nocí,to proto se cítím tak slabý,to proto nedokáži zastavit třes.Pokračuji dál,víčka již dávno nenesou temnotu a nohy si nedokáží uvědomit únavu.Šum potoka odnáší zbytečnosti do severních zemí v místa uskladnění a spánku.Ponaučen touhou pokládám své tělo na hladinu,proud jistě dobrou práci vykoná.Je zima,mráza já jsem tolik šťastný.Kouzelný zvonek mě konejší,jen díky němu vím,že je ten pravý čas vytvořit nové pojmy.
14.1.2014 v domku Mlýnská
|
|
|
Jsou vánoce a neustále mi lámají nohy. Nestačí jen do noci burácet, řvát z okna, zvracet do mezipatra. Za tím vším pohrdáním mi je jasné, že to budu muset řešit. Nastražím pasti a budu čekat, třeba se alespoň malé zakvílení ozve. Je klid až podezřele dokonalý. Ticho poráží šelest v uších hluchnoucího hudebníka a ze sklepa je cítit zatuchlina. Otec má kocovinu a mně dochází tráva. Tohle přece nemůže trvat věčně! Naposledy splachuji výkaly starého milování. Přerušuji klid úderem o zem. Dejte jim zbraně, ať dají konečně klid. Svrhněte vládu, strhněte záclony a zdrhněte, ať vás nevidim. Naposledy si sahám do rozkroku a nalézám stále to samé. Upocený konec bez melodie..... ......a kapra toho žrát nebudu. |
|
|
Již nikdo nemává mé postavě, nikdo mě nepoznává. Město má výraz nepodobný ničemu známému, obloha se zalévá poledními pohledy a náhodný chodec do mě vráží se zjevným pohrdáním. Již dávno nebudím rozruch ze spánku, jsem jen stínem. Lidé mě obcházejí a vrhají nepřející posunky. Město se chvěje pod tlakem průmyslových novinek, vystrašená obloha mizí v nenávratnu. Přecházím na druhou stranu a snažím se vzpomenout, jaké jméno se právě sluší vyslovit. Nic mě nenapadá, hlava klesá dolů, nohy se samovolně dávají do pohybu, odnáším poslední možnost návratu hluboko do lesa. Již dávno mě nikdo nehledá, pověz mi, matko, opravdu jsi to tak chtěla? 21.10.2013 |
|
|
V ulicích roztočení po první lahvi zvedám se pro druhou. A lampy ještě nesvítí, nikdo se na ně nevěsí. Dobíhej svou tramvaj, dost možná ti stačím zamávat těsně vedle místa, kde se lidé shlukují. Obracím hrdlo k ústům svým a v podstatě doufám, že se nemine účinkem. Jestli pak ráno půjdeme spolu, budeš ráda, že veškeré ulice bez možnosti svědectví spokojeně spaly. 14.7.2013 Mezi pitím kousek od míst, kde jsem poštu kdysi roznášel... |
|
|
|
|
V rozpětí sil ztrácím svou rovnováhu bratra podprahového vnímání.Nečekám na milost od božích nápadníků, jen čekám na záchvěv vznešených slov přikovaných k divokosti života.V průvodu duchovních nauk se snažím najít alespoň část starého světa.Jsi krásná při dobývání slov.Proud pouze stojí , nevysychá.
5.10. Holešovice |
|
|
Tiché zaklepání rozléhá se na duši ,první dopady prstů jsou zdá se nepatrné.Lehký třestěžko tvé lůžko snáší.Pár vyslovených slov mizí bez zachycení.Milenci bez těla,bez bouře,tajně v nocispojí se v časných kapkáchpodzimního deště.
17.9.2013 Cestou přes letnou....
|
|
|
Jsem již několik dní zavřený ve svém pokoji a chuť vyjít ven na denní světlo se stále nedostavuje. Po posledním výletu do společnosti jakoby ze mě vyprchala veškerá energie. Při letmém poholhledu z okna mě sužuje rozmrzelost. Představa, že bych měl vyjít z pokoje, z bytu, sejít těch pár mizerných schodů, otevřít dveře domu a vyjít do světa, opět na mé obvyklé cesty se stává příčinou mých depresí. Telefon jsem musel vypnout, stále mi někdo volal, psal a snažil se mi poradit, jak naložit se životem. Nenávidím lidi. Jsem zavřený v malé místnosti, kde se kupí nepořádek. Mám tu též spoustu knih, ale netoužím ani po jedné. Myslel jsem, že využiju své samoty k nějaké tvorbě, avšak cokoliv, co napíšu, musím hned zničit, slova, která volím, nestojí za nic. Voda stále teče, ještě minimálně měsíc půjde i proud, a tak alespoň poslouchám své oblíbené desky vážné hudby, populární hudbou opovrhuji. Bez jídla vydržím, myslím, ještě docela dlouho, představa, že bych měl do svých úst vložit nějakou odpornou hmotu, vyvolává časté zvracení. Někdo zvoní u dveří, mám to vnímat? Nakonec přeci jen vstanu ze své stabilizované polohy a kráčím ke dveřím, otevírám a zdravím sousedku. Je to čiperná důchodkyně dávno po osmdesátce. ,,Pane Koš, já jsem se jen přišla zeptat, jestli je u vás vše v pořádku, lidé z domu o vás mají starost.“,,Nemusíte mít starost, hůř mi snad ani být nemůže, ale zatím jsem bohužel naživu, až zemřu, dám vám vědět.“Načež sousedce zavírám dveře před obličejem. Nikdy jsem v domě nikoho nezajímal a najednou tolik starosti. Nejspíše by se sem chtěl nějaký známý či příbuzný kohosi z domu nastěhovat a jen s napětím očekávají mou smrt. Neodpustil bych si, kdybych někoho potěšil svou předčasnou smrtí. Budu muset ještě nějaký čas vydržet. Nebo se tu ještě nabízí možnost vyhořet, měli by s tím bytem alespoň zbytečnou práci a já bych se snad konečně objevil v novinách. Sice by to nebyl můj vytoužený článek ,,Roman Koš, slavný spisovatel, opět křtí novou knihu, která je už celé měsíce s napětím očekávaná.“,ale na druhou stranu ,,Podivín uhořel ve svém bytě v Pražských Holešovicích“ nezní též zle. Vracím se zpět do pokoje ponořen do chmurných myšlenek a nevšímám si postavy na své posteli. Sedám si ke stolu a sesypávám zbytky tabáku do papírku. ,,Kdybych měl alespoň peníze na drogy, svět by byl trochu zábavný. Utahuji papírek a zapaluji narychlo zhotovenou cigaretu. Postava na posteli mě se zájmem pozoruje, já o její přítomnosti stále nevím. Stihla mě vzácná chvíle, v hlavě se mi uspořádalo několik dle mého názoru zajímavých myšlenek, které by stálo za to zaznamenat. Opět tedy vstávám ze židle a snažím se najít kousek čistého papíru. V tu chvíli si povšimnu postavy na své posteli. Jen lehce zaskočen zamířím k ní a sedám si po jejím boku. Postava se usměje a vstane. Z mé skříně vytahuje oblečení a já si všímám, že mi je velmi povědomá. Sedím na posteli jako přikovaný, nezmohu se ani na slovo. Mlčky pozoruji, jak postava odchází z bytu. Slyším ještě, jak na chodbě zdraví sousedku a píská si známou melodii. Já nemám přátele, ale tato postava jich bude mít jistě mnoho. |
|
|
Je čas vyběhnout ven a počít konat teď.
Je čas prožívat, nevzpomínat, neplánovat, alespoň na chvilku být šťastný z přítomna.
Je čas vynést odpadky, vyčistit mysl, dokázat pochopit kouzlo okamžiku, kouzlo ticha a klidu.
Je čas onoho rytmu, jenž tanec provází celým životem kousek po kousku, chvíli co chvíli.
Je čas neříkat vůbec nic a setrvat v tom prožitku.
Je čas zachytit tmu, coby nejvážnější krásu.
Je čas pochopit sebe a otevřít tak bránu dál.
Je čas pro těch pár kroků bez dlouhého plánování, bez jasného cíle.
Je čas začít žít pro naše nejsvětější nyní.
11.7.2013 |
|
|
Kdo odejme boty z nohou a udělá první krok? Mosty spojující starý svět se pomalu hroutí, již smyslu svého pozbyly. Poslední naivní zástupy využívají závěrečné chvíle pro nostalgické pokochání. Na pozdrav mávám z druhého břehu a tuším závan samoty. Hlubina polapila padající kusy společně s pošetilci nedbajícími dramatické změny v okolním cyklu, po kterém se melodie rozbouří ve vášnivém přednesu nového světa ve světlu duše. Je třeba modernizovat spojnice, nedá se spoléhat na pevnou zem. Ticho se stalo klíčem pro ty pozorné, bez úpadku není možné vzlétnout. Jako ptáci na nebi se usazují slova povstávající z předešlého prázdna, pro něž bylo nutné mnohé obětovat. Člověk poznal ticho a teprve teď je skutečně schopen tvořit částečky průlomu z předchozího prachu. Ruce stoupají v majestátním duchu pozvolna vzhůru a dotýkají se perutí. Malý člověk čeká na návrat donekonečna přehrávaných motivů a zbůhdarma pláče před vlastní omezeností. Světlo, tma. Polední vánek po dlouhém oddaném čekání naplnil mou víru a vpustil k mé existenci nové nalezence. Kdo z nich najde svou skutečnou odvahu pro nutné odhození role pozemšťana? Kdo odejme boty z nohou a udělá první krok? 28.6.2013 |
|
|
I. Za tváří mou stíny proudí, za tím oknem nedovřeným. Schyluje se k bouři přes zdánlivý klid zbraní. K uzoufání bývá den, kdy samy jen tak z okna padají nepotřebné obrazy. Silné jsou melodie pádu a podmanivé zpěvy náhodných. V mých očích se cosi rozlévá a vdechuje poklidnosti dramatický ráz. Ve své svatyni hledám alespoň jedno skryté místo, kam nedopadá paprsek světla žádný. Místo, kde mohu naplno projevit žal. V krytu a v pokoře snášet bolest vyvolenou. Na konci té chvilkové slabosti naučeně vstávám a zapaluji svíce pro uctění jakékoliv duchovnosti. Jméno není vždy tak důležité. II. Za tváří mou stíny proudí, za tím oknem nedovřeným. Zem je plná dešťových kapek a z mraků dopadá vnitřní stesk. Rozpouští se má osobní malichernost a s každou další kapkou procitá i naděje. Smutek ve zkušební lhůtě naivně podlamuje odhodlanost, pro niž je připraven zcela jiný osud. Vstávám od stolu, opouštím zamlžené okno, vstupuji do osobnějších komnat mého zjizveného bytí. V místnosti zůstal již jen poslední obraz. Stačí jen pár odhodlaných kroků a mohu vstoupit dál až do samého nitra zasvěcení. Zde stojí strom i se svým mladším bratrem. Zde roste tráva ve spojenectví s královstvím květin. Les na dohled ztvrzuje náhlé vyklidnění duše. Vracím se zpět k oknu, otevírám ho a vyskakuji na provlhlý balkón. III. Stojím za oknem nedovřeným, pravidelně dýchám, prožívám extázi. Pohlazení šatů se dá provést i pouhým vánkem. Vstupuji na samý okraj balkónu. Ruce roztažené na samou hranici snesitelnosti přijímají kapky deště. Sestupuji zpět, vstupuji do svého pokoje, usedám a směji se. Zavírám okno, dopíjím kávu. V tomto čase je potřeba ještě mnoho vykonat. Myšlenky směřují k líbeznosti a vím, že den byl dobrý. IV. Zakončuji den posledním pohledem směrem k oknu. Jako by tam stála, celá nahá a andělská. Na stěnách visí opět nové obrazy. Dominantou většiny z nich jsou dva stromy a někde je i dům... 24.6.2013 Za deště při poslechu Johanna Sebastiana Bacha |
|
|
Mizerným dnem proplouvám v kapičkách, pln očekávání a podivného smutku. Děsím se každého slova za zády a raději hledím vzhůru k sněhobílým obláčkům. Zahlédnu snad kousek tebe v posledním zbytku poklidného větru. Poslední doteky bodců se úzkostlivě skrývají mezi prsty mého rozbouřeného libida. Rozpouštím se v myšlenkách nahoty a květiny trhám s přirozenou elegancí. Trhavými pohyby se vytěsňuji z davu, ty jsi mě viděla a nedala nic znát. Sestro, lehni si, zavři oči a stále dokola šeptej slova, která tě v noci navštívila. Poslední slovo rušené mým se stane symbolem. Poslední slovo rušené mým setrvá. 22.6.2013 |
|
|
Jeden proud do nebes vyslaný za noci šíleného prožívání vzájemné duchovnosti. Palčivá bolest, slzy, láska. Pevný stisk rukou, dlouhý, nekonečný dopřává našim pohledům poslední možné požehnání. Jedna krev, utrpení a věčné spojení osudem si pohrává ve větru uplynulého večera, jenž se naplnil až po samý okraj možností ženy a muže v novém světě naší zodpovědnosti. Palčivá bolest, slzy, láska. Nelze zastavit to, co je dané, nelze se odpoutat, zbaběle prchnout, jsme zodpovědní za každé další slovo, za každou další větu, za každý další čin, před kterým se svět neschová. Rány se otevírají, krev líbá krev, nahota střídá nahotu a slunce stvrzuje veškeré smlouvy vyvolených poetů. Palčivá bolest, slzy, láska. Peřina rudá, gejzír osvětluje putování ptáků mezi paprsky světla, záře ocele místo kněze protíná minulé životy. Hrají nám v prokletí ti nejlepší pánové tónů, hrají nám vesele, my s hlavou vzhůru již bez bázně vstupujeme do míst, kde nás očekávají duchové nevyhnutelného. Palčivá bolest, slzy, láska. Políčky, rány a kopance jako odměna, jako jediná výplata za naše činy, za naše oběti. S pevným stiskem stoupáme dál, neseme si své kříže a zbývá čas i pro lehký úsměv. Teď! Je naší povinností! Palčivá bolest, slzy, láska.
11.6.2013 po zasnoubení... |
|
|
Opět mezi kapkami stvořen pro zalíbení slunce. Pro zalíbení nebes a zaslíbení hvězd. Už zase skáču přes kaluže a pramen trýzně pomalu vysychá. Už zase skáču, létám a přistávací rampa zeje prázdnotou. Kdo se najde tentokrát, kdo poslouží ďáblům a zbaví mě křídel. Přijď, již na tebe čekám, co se má stát, nechť se stane. Mezi kapkami je cítit světlo oznamující naději pro věčně zbloudilé. Kapka za kapkou stéká po rozpálených rtech a šílenství nové hnízdo nehledá. Svítí lampy a můra přistála na mém parapetu. Otevírám jí a pouštím dovnitř, dlouho do noci jí vyprávím o svém životě. Trpělivě poslouchá a chápavě mává křídly. Již nikdy sám! Již nikdy sám! Již nikdy sám!
3.6.2013 |
|
|
Dům hlav plný v přítmí vyhaslého plamene spouští pohotovost extáze. Kruh je úplný, slovo se stává andělem. Slova v dýmu, jasná tvář procitnutí, za nímž se otáčí pokora zhovadilce. Usedavý rituál tím dýmem dokazuje propojenost s vesmírem a milující zemí. 25.5.2013 mlýn Noutonice... |
|
|
Společně toužíme, společně uleháme, cítíme chvění těly oddělené. Jsme ránem i nocí, duší hřejivou, cítíme chvění blízkostí oddělené. Závislost na vzduchu, na vzdálené něze, jsme krásní ptáci, tělo se chvěje. Za kousek pohybu vděčíme větru, polibek na slzách, tělesné plameny. Hoříme v touze nad dalším světem, který se zbláznil v patrném odlesku dešťových kapek. Padáme do hlubin propasti lidské, nahota, veřejná vzpoura i vášeň. Těla se blíží bosými kroky, andělé chlubí se novými jmény, které jsme předali bohu i stromům. Na větvi, na nebi, v hluboké zemi chvějí se duše těly oddělené. 23.5.2013 Duchovní rozměr překonávající běžný prostor po procitnutí a urychleném opouštění lůžka. |
|
|
Maniakální pouť melancholických klubíček, choulí se tajně mimo střed zájmu. V peřinách neznámí v propasti stále, choulí se klubíčka za svitu lamp. Mizerní slídilové, fízlové myšlenek, hlídají zájmy veřejných snů. Veřejná veřejnost k zblití a k zbití, schoulená klubíčka stírají slzy. Po troše vína výpověď pánů, lehají do trávy zbytky všech snů. Klubíčka smějí se zatrpklým pokynům, kde šílí počestní, kde roste tráva. Ze země zvedají poslední příkazy, do cely zavřeli dluh státní moci. Choulí se klubíčka, nelze je zastavit, při každém kroku jsou pány svými.
17.5.2013 večery poetických kroků
|
|
|
Po prachu cest vrávoravě, s výrazem obelhaného děcka vracím se dnes za tebou, prolhaná matko vší hrůzy. Tví ulhaní synové podepisují další smlouvy pro otroky vlastního rodu. Tvé vykutálené dcery se prodávají za stále výhodnějších podmínek. Po prachu cest vrávoravě, po nedělním obědě pozbyl jsem soudnosti a vrátil se k tobě. Za doprovodu trávy a ptačího zpěvu, spatřil jsem hrůzu tvých vrcholných skvostů. Ó matko hrůz, tvé dlaně jsou zašlé prachem mrtvých duší. Tvá hlava je snem pro nezaplacené životy, pro zbité děti revolty. Matko lživá, nejsem tvým synem, tvým produktem, tvou loutkou v šumu magazínů. Matko zaprodaná nevydařeným pokusům, nelítostným obchodům. Tebe zavrhuji, po tobě plivu s klidným svědomím člověka naplněného. Můj návrat, ó matko, je poslední plivnutí do tvé pobledlé tváře. Pánové mamonu si hladí břicha, líbají své dokonalé ženy, přejíždějí po hlavě ukřičené budoucí dovednosti ratolestí bez názoru. Matko hrůz, vracím se ke stromům, vracím se k pravé rodičce mé existence. Po prachu cest vrávoravě, nikdy zpět a vždy s hlavou zpěvnou vracím se k tobě, matko, matko hvězd a hlíny. Vracím se, zapadám na samý počátek kroků. Chci být dobrým synem. Chci jen s tebou se milovat a pro tebe plodit děti. Ó matko, jen s tebou, tvým věčným objetím lze ještě na čas zastavit a zhluboka dýchat prach, který zbytečně nevíří.
5. 5. 2013
|
|
|
Jen ty se otáčej jen ty za mnou za sluncem za láskou. Jen ty zůstaň tam kde jsi beze změny bez zbytečného bádání. 15.4.2013 Společně na zastávce... |
|
|
Vrací se móda kostěných obrouček a slečny jsou podezřele milé. Vrací se myšlení zbitých elegánů vrací se slečny jinotajů. 15.4.2013 |
|
|
Ve zběsilém tempu jsem vyběhl ven na ulici. Byla již tma a na mé tváři ještě stále spočíval polibek. Vrátila se, věděl jsem to jistě. Vrátila se a svůj návrat oznámila podivným pocitem v mé hlavě. Byl jsem si víc než jistý, že to není jen další šílenství v dlouhé samotě truchlícího jedince. V mém pokoji se s velkou pravděpodobností odehrával docela jiný příběh. Příběh to byl velice půvabný, opilý a tulivý. Příběh měl jméno Kamila, měla o básnících zbytečně romantické představy. Byl jsem jen dalším hajzlem v jejím mladém životě. V tuto chvíli ovšem spokojeně spala přikryta mou peřinou a neměla sebemenší potuchu o tom, že já tam již dávno nejsem. Měl jsem právě jiné touhy než zabývat se krásnou Kamilou a jejím polibkem. Byl jsem poblázněn tím hlasem z duše, který mi jasně naznačoval, že víla večerů je zpět. Místo setkání bylo stejné jako tehdy, o tom jsem neměl sebemenších pochyb. Bezmyšlenkovitě jsem tedy nasedl do právě přijíždějící linky tramvaje a usedl za spící ženu v pokročilém věku. U zadního okna postával mladý pár, pro nějž v tuto chvíli existoval jen jeden svět, a tím byl ten jejich. Ulice rychle míjely a zastávky jsem prakticky nevnímal. Měl jsem trochu obavu z toho, že mě někdo osloví a bude chtít slyšet má slova. Ta jsem v tuto chvíli nemohl poskytnout nikomu. Jen jí a ona byla ještě stále dosti daleko. Mladý páreček mezitím vystoupil a já zůstal ve voze jen s onou spící ženou, nikdo další nenastoupil. Můj cíl se nezadržitelně blížil a s ním i moje napětí, jež bylo lehce rozeznatelné třasem rukou a těkavým pohledem. Konečně konečná! Vyplul jsem ze dveří se zjevnou samozřejmostí. Spící žena v tramvaji pokračovala ve své činnosti a řidič tramvaje, výjimečný muž, jí nevěnoval pražádnou pozornost. Železniční most byl od zastávky nedaleko a přesto se mi ta cesta nejednou zdála až nekonečná. Město prožívalo poměrně klidný večer a já se za světla lamp stále více přibližoval ke svému vysněnému cíli. Kamila se mezitím probudila a začala plakat. Uvědomila si, že zas narazila na dalšího magora se zjevným psychickým problémem. Nicméně se z pohodlnosti a zoufalství otočila na bok a snažila opět proniknout do již započatého spánku. Snad i doufala, že se ten blázen vrátí a všechno jí vysvětlí. „Roman Koš je idiot,“ znělo jí v hlavě a pláč střídal občasný smích nad absurditou situace. Znovu a znovu nalítává užvaněným psychotikům. Velice zvláštní koníček jejího srdce. Já jsem se mezitím již dostal pod samotný železniční most, má radost nabírala neuvěřitelných rozměrů. Věděl jsem moc dobře, že ona už tam čeká a tedy se bude moci brzy začít. Stačilo jen vystoupat nahoru. Po trochu prudším srázu dál za snem. V každém mém kroku bylo náboženství. Každý můj nádech byl samostatnou motlitbou. Měsíc připomínal tureckou šavli a jeho ostří půlilo mraky v nelítostném pokušení. Již jen pár metrů, pár sesuvů drobných kamenů po srázu dolů a opravdu již budeme moci začít. Kamile se podařilo usnout a do rána neměla potřebu plakat ani se pokoušet opustit byt. V tuto chvíli byla v relativně psychicky bezpečném prostředí. Sny se jí zdály růžové a probudilo to v ní skoro zapomenutou holčičku. Byl jsem nahoře a ihned jsem ji spatřil. Stála tam v mírném větru a vypadala přesně jako kdysi. Přistoupila ke mně a podala mi velkou litrovou láhev rumu. „Můžeme pomalu začít.“ Víc nebylo třeba slyšet, rychle jsem odšrouboval víčko a hodil ho dolů na cestu. Dnes nás již nic nezastaví, můžeme zůstat spolu, opilí a bezstarostní. Můžeme se milovat, počítat hvězdy a vzájemně si držet vlasy během zvracení. To vše spolu můžeme opět prožít. Tentokrát ale naposledy, naše životy se změnily a ani jeden s tím již nedokáže nic dělat. Je čas dopít poslední kapku a s úsměvem na rtech zkrátka zapomenout. A ráno? Ráno třeba ještě dostaneme šanci vrátit se ke svým dalším životům. Každý sám.
|
|
|
Zaslechl volání mladé novicky se hříchem na jazyku a rukou v klíně. Odpověděl přízní a lehce tajemným povzdechem naučeným z knih. 11.2.2013 |
|
|
Po nedávném roztávání ledovců se globální oteplování polobuzerantů stalo součástí takřka každé politické diskuze. 12.2.2013 |
|
|
Není to tak dávno, co jsem poprvé pohladil svou obnaženou lebku připomínající důkladný průzkum mraveniště. Jsem dávno mrtvý, a přesto bych se rád podělil o nový nález lidského lejna velice zajímavého tvaru. 2.2.2013 |
|
|
Rozbouřené okamžiky, kdy slitování nebe nečeká na člověka na břehu věčnosti. Kouzelný anděl sfouknutý z dlaně lehkého odlesku matoucí vášně po dlouhém dramatu obrázků samoty. Vyšplhá na vrchol výčitka čekání na kousek provazu pověsí minulost, která se rozpláče, zahyne v bahně, usne a navěky roztříští obzor pro záblesk z hvězd. 1.2.2013 |
|
|
Do tiché skrýše Údery srdce jak tříštivý porcelán, upadám do mdlob, kde lépe odolám. Svět je bez studu skryji se v kapradí, najdou mě, doufám, tvé ruce, co pohladí. Tajemství života tvá ústa sladká, pojď blíž a ukryj se, než bude válka. 8.1.2013 Myšlenky o ní... |
|
|
Pojmenované otázky Pojmenované otázky ještě vůbec nemusí dosáhnout odpovědi. Vyřčená přání směrem k nebi se ještě vůbec nemusí dotknout hvězd. A co teprve naděje, co ta dokáže s člověkem udělat. 28.1.2013 |
|
|
Tajemství předešlé noci Bílé jak ruce nočního pohlazení, pravda skrytá ve svetru ve znamení ženy. Pot z čela putuje k milostným hrám, procitání dechu, lepší svět nepoznám. 15.1.2013 |
|
|
Motivován poflakováním
a zbytečným žvástem na jazyku
otevírám knihu a vstupuji do nového dějství.
Propůjčili mi život od Číňana z holešovické tržnice.
Prchám co nejdál od vymahačů splátek.
Nechci číst své jméno v ranních novinách a zodpovídat se před pány z poštovních známek.
Přijíždějící tramvaj otevírá svá pozlátka pro děti zesnulého revizora, kterému museli přečíst zjednodušenou smuteční řeč.
Motivován večerem,
nevěděl jsem, v kolik začnou informovat veřejnost o mém útěku před povinnostmi spořádaného občana.
Propůjčili mi život a dali tvář,
čekali pokoru, kterou jsem jim nedal.
Prchám již v podstatě bez motivu a neznám ani cestu. Pro pár drobných jsem se stal svůdným a ženy za mě platily. Byl čas rozkvětu.
Nechtěl jsem čekat na výběrčí povinností. Utekl jsem dál, kam světla města nesvítí a svlékl nejbližšího kazatele, pro kterého jsem znamenal šanci. Pohladil mě po hlavě a políbil jitřenku.
Stal jsem se požehnaným hajzlem a drze jsem se vrátil do města.
Motivován požehnáním jsem zažehnal strach a rozmnožil řady sběračů odpadů.
Být králem chce znát cenu zodpovědnosti. Být kurvou znamená znát cenu alespoň svojí.
Po tomto dějství se můžeme v klidu chytnout za ruce a vytvořit energii davu. Jsme zapůjčené děti z tržnice a hospodářství nás nemůže zachránit.
V tuto chvíli se ovšem ani nemůžeme vrátit do skořápek nadpozemské podstaty, jsme příliš malí a hvězdy by se nám smály.
Jsme příliš malí a nemůžeme platit za zločiny uměle vytvořeného motivu.
Hezký večer jako stvořený pro lásku si žádá více pořádku od podřadných bytostí.
Je třeba se propůjčit, nechat se najmout a vyniknout nad ostatním pohybem v galaktických dálkách, je čas sociálních dávek pro kosmické důchodce.
Je čas nemilovat,
je čas zůstat skořápkou a duchu se smát. Je čas zdrhnout a na vše zapomenout.
Usmívám se ještě dlouho po míjení konce.
Je třeba zavřít knihu a stát se krásným ve světě vynucených iluzí.
Je nutné zemřít pro příznivý motiv. |
|
|
Již od samého rána tušil, že tento den bude jiný, než na jaké byl zvyklý v těch několika posledních, které trávil v opojení koštěte a lopaty. I tento den dával tušit, že v oblasti náplně práce se žádná významná změna konat nebude. Což se ovšem nedalo říci o jeho vnitřním rozpoložení. Probudil se ihned po prvním zazvonění budíku a na tváři mu zářil úsměv. Vstal a stihl si dokonce uvařit čaj a připravit drobnou snídani. Do toho všeho si zpíval veselou jarní píseň, kterou zaslechl na sobotním koncertě kapely Kočkolit. ,,Ty jóó, už je jaróó, ty jóó!“ Vyběhl ven na ulici a chtělo se mu tančit. Do jara zbývalo ještě několik dní a nebe bylo ještě stále zahalené do přikrývek noci. On skoro běžel směrem k metru. Ve chvíli, kdy míjel klub Cross, se ze zajetí domu vypotácela dosti použitá dívka. Usmál se na ni, dal jí pusu na tvář a řekl: ,,Věřím, že se nevidíme naposled.“ Dívka znejistěla a nuceně se usmála. Dnešního rána nebude moci dlouho usnout, ten veselý mládenec se jí očividně zavrtal do hlavy jako kvalitní nášleh. Hrdina čisté Prahy se mezitím vnořil do prostorů metra a rozzářil se přes celé nástupiště. Netrvalo dlouho a přijela ona souprava, jež ho ještě více přiblíží v místa, kde své pro dnešek milované nářadí obdrží. Bylo to poprvé, kdy do firmy Čisté město dorazil jako první. V místnosti shromažďovací tedy důkladně zametl a nábytek porovnal. Po dokončení této činnosti se usadil na jednu z židlí, vytáhl si knihu „Miluji život“ a pustil se do čtení. Po dobré půlhodině čtení se teprve začali objevovat další vyslanci čistého města. ,,Ty vole co tady děláš, to jdeš rovnou z bááru, že jsi tu tak brzo,“ zazněl jeden z komentářů na adresu jeho podezřele časného příchodu do práce. ,,Ale né, já jsem dnes jen šťastný a pro samé štěstí nemohu ani spát.“ Odvětil on hlasem spokojeného pracanta. ,,Ty vole, tomu hrabe.“ Byla jedna z dalších přiblblých reakcí. Dorazil mistr a divil se, že tu je pan Roman Koš tak brzy. Uklizené místnosti si nikdo nevšiml. Po sčítání všech vážených pracovníků a milovaných brigádníků byli všichni rozvezeni na místa svých pracovišť. K Romanově velkému potěšení na něj zbyl čarokrásný Karlín a co více, okolí metra Florenc. V jeho skupině se nacházeli čtyři lidé, ale jen on cítil tu nezměrnou radost ze života tak silně. Ano, i ostatní se občas pousmáli, přihodili k dobru veselou historku, co však nedokázali, bylo skutečně prožít štěstí. Romanovi se to dnes dařilo tak jako nikdy v životě. Zatímco ostatní pomalými pohyby zametali, co na zemi spatřili, on poletoval, tančil a nepořádek nosil po kilech. Během toho stačil několika cizincům popsat cestu k autobusovému nádraží a převést slepce přes cestu. Velitel metařské čety se v jednu chvíli otočil a posměšně se ho zeptal: ,,Ty sis něco dal, že je to tak, nějaký jointy.“ Roman se doširoka usmál a řekl jen: ,,Ne, já konečně pochopil smysl života.“ Byl po zásluze obdarován nechápavými pohledy, lidstvo přeci není připraveno na takovou hlubokou pravdu. Roman přeci nemohl čekat nic jiného, než že bude opět považován za blázna chyceného do pasti svých představ. Jeden z metařů začal vyprávět o invazi židů, což zastavil až na kole projíždějící Milan Knížák a slovy ,,no to je úroveň“ tento monolog utnul. Do konce pracovní směny se právě Milan Knížák stal tématem hovorů. Roman mezitím nacvičoval labutí jezero uprostřed černé skládky, která se tradičně utvářela za místním supermarketem. Během tance stačil posbírat a roztřídit veškeré použitelné potraviny, zabalit a poslat je na charitu. Blížil se čas konce pracovní doby. V tvářích metařů byla snadno rozpoznatelná natěšenost. Kromě Romana všichni do jednoho počali práci flákat. Nejmladší ze skupiny nalezl v úctyhodné hromádce vajglů konopný nedopalek, ta hromada obsahovala jen konopné nedopalky. Mladík náhle dostal geniální nápad. Jak smyslu zbavený začal pobíhat v nepravidelném kruhu a vykřikovat: ,,Jedy za dvě stě, jedy za dvě stě!“ Než stačil kdokoliv jakkoliv zareagovat, již tu byli posluhovači zákona a mladíka deportovali kamsi na Pankrác. Události dramatické ovšem neměly pražádný vliv na Romanovo dnešní rozpoložení. Pracovní doba vyprchala jak bombička naládovaná rajským plynem a Roman vypadal na příčinu jejího vyprázdnění. ,,Sundejte si vesty a můžete domů,“ zavelel mezitím dorazivší mistr, který při pohledu na nejveselejšího metaře na chvíli zapomněl rodný jazyk. Roman všem podal ruku a na mistra se usmál co možná nejsrdečněji. „Kdybyste věděli to, co já, také byste se smáli.“ Načež se ladně otočil, vyskočil a vzlétnul do oblak za svou milou vyvolenou, která mezitím zemřela, a on cítil, že by měl konečně naplno projevit své city k ní.
|
|
|
Únava z dlouhé cesty mě již dosti zmáhala, rozhodl jsem se tedy někde rozbít tábor. Byl jsem sám v hlubokém lese. Snažil jsem se najít nějaký pěkný palouček,kde bych mohl rozdělat oheň a před spaním něco málo pojíst.Nejedl jsem již několik hodin. Navíc na paloučcích většinou nebývá jako podestýlka povedená bandička škodolibých větví. Po několika minutách jsem skutečně vysněný palouček nalezl. A byl to pohled neskutečný, daleko překonávající mou skromnou touhu. Nejenže se mi pod nohama rozprostíral koberec z toho nejjemnějšího materiálu, ale byly tu i vjemy, které příjemným způsobem naplňovaly mé zvídavé oči. Všude kolem tohoto prostoru se tyčily košaté stromy a pod nimi neméně působivé keře a keříky. Palouček nemohl být víc než padesát metrů dlouhý každým směrem, tvořil až překvapivě pravidelný kruh. Uvnitř tohoto prostoru se sem tam potuloval zatoulaný keř či malý stromek. Květin tu bylo jen pár, ovšem i v tomto počtu se jim bez velkých problémů podařilo zasáhnout mé srdce. Bylo tu též značné množství kamenů, z nichž některé utvářely velké hromady. Při bližším prozkoumání jsem si uvědomil, že ty kameny netvoří jen tak obyčejné hromady, ale ve skutečnosti to všechno jsou zbytky stěn, dnes již takřka úplně pohlcených časem. Dál jsem již nezkoumal strukturu kamenů a raději se vrátil do lesa pro trochu dřeva a následně zhruba vprostřed paloučku jsem rozdělal oheň. Plameny dobyvačně požíraly svou potravu a já nad nimi v kotlíku vařil rýži s houbami, které jsem nalezl v lese. Netrvalo dlouho a můj žaludek dostal, po čem tolik prahnul. Po posledním močení toho dne jsem ulehl do svého připraveného spacáku, zavřel oči a čekal na příchod spánku.
Malá holčička s děsivě pokřiveným výrazem ke mně přistoupila a natáhla bledou kostnatou ručku. Neměl jsem jí co nabídnout, tak jsem jen výmluvně pokrčil rameny. V tu chvíli se z jejího hrdla vydral neskutečně hlasitý křik mající v sobě ty nejvybranější prvky hrůzy. Stál jsem na místě jako přikovaný a čekal, co se bude dít dál. Holčička přestala křičet, šibalsky se usmála a řekla:,,Chtěl jsi to.“ Načež naprosto nečekaně zmizela. V tu samou chvíli se ale stalo něco jiného. Kolem mě se objevily kamenné domy zachvácené plameny, celé to bylo podkresleno šíleným voláním o pomoc. Nevěděl jsem, co se děje ani co mám dělat. Má ztuhlost ovšem zmizela. Začal jsem zmateně pobíhat a hledat nějaký zdroj vody. Křik z domů byl nesnesitelný. Snažil jsem se i otevřít některé dveře, ale žádné nechtěly povolit, okna nešla rozbít. Otočil jsem se právě v okamžiku, kdy ke mně opět přistoupila. ,,Bavíš se dobře?“řekla, jako by jí to přišlo jako nejzábavnější na světě. Než jsem stačil zareagovat, byla opět pryč. Nakonec jsem ji zahlédl, jak na samotném konci paloučku cosi zahrabává. Domy stále hořely a já byl bezmocný.
Tento sen mě nejenom probudil, ale díky hrůze, kterou jsem pociťoval, se spánek již nenavrátil, byť jsem narychlo opustil louku a zkusil štěstí pod statným dubem. Palouček jsem již nikdy nenavštívil, ovšem ten děsivý obličej malé holčičky je do mě vrytý navždy. Jednou jsem někde zaslechl, že se k tomu místu váže jistá pověst. Nevěnoval jsem tomu raději příliš pozornosti, vím jen, že tam bylo něco o zlé holčičce, obírání chudých a jakémsi pokladu, který nikdo nenašel.
|
|
|
Sraní Přikrčen v podřepu leze to ven, tohle je sraní to není sen. Pro trocha úlevy vytlačím fůru, ráno to nešlo hned, když jsem byl vzhůru. 15.1.2013 |
|
|
Záchvěvy minulosti |
|
|
(navazuje na Útěk rozmrzelého jedince) Procitl a chvíli se jen tak rozhlížel po kraji. Jeho pátravý pohled byl nakonec zaujat malou, docela nenápadnou pěšinkou, jež se klikatila směrem k poměrně vzdálenému lesu. V rozvážném klidu si sbalil těch pár věcí, co měl, do svého nevelkého lodního pytle. Vstal a zahleděl se do pohasínajícího světla na obloze. Byl tak vyčerpaný, že prospal takřka celý den. Nebe se stalo nezapomenutelnou přehlídkou podzimního podnebí. Romanovi se to nesmírně zamlouvalo, odjakživa miloval podzim. Do počínající tmy již začaly probleskovat první paprsky hvězd. Vydal se tedy po zvolené cestě směrem k lesu. Často se zastavoval a takřka nábožně sledoval proměnlivou oblohu. Myšlenky na město a na ostatní členy společnosti byly již dávno ukryty kdesi v hlubinách jeho mozku. Čím blíže byl k lesu, tím více mu okolí dávalo najevo svou účast. Pocítil život okolo sebe. Jako by mu rostliny chtěly něco sdělit. Prozatím nedokázal porozumět. Znovu pohlédl na oblohu a hvězdy jako by byly daleko blíž. Obloha byla neskutečná, krásná a děsivá. V každém případě neznázorňovala noc, jak by se dalo očekávat. Byla plná barev, které se všemožně mísily a pobíhaly mezi občasnými jasně fialovými mraky. „Lásko...Lásko!! Ty jsi tu se mnou. Vím to, víš to...“ Hvězdy se rozzářily ještě jasněji a začaly tichounce zpívat. Roman byl uchvácen, padl na kolena a začal samým štěstím plakat. Rozuměl slovům hvězd a melodie, které tento zpěv doprovázely, byly něčím neočekávaným, vesmírným. Tóny pohltily celé okolí a Roman stále plakal. Nic podobného nikdy ve svém životě neslyšel. Vše mu to dávalo smysl a pokud někdy zapochyboval, v tuto chvíli neměl sebemenší důvod, aby nevěřil. Byl šťastný jako nikdy v životě. Hudba a zpěv hvězd, to vše bylo nyní jeho součástí, nic na světě ho o to již nemohlo připravit. Nikdy! Opět vstal a počal tančit tanec pravěkého rituálu, který jako by znal odjakživa. Znal i slova písní a zpíval společně s hvězdami. Oblohou problesklo mnoho barev, aby to vše opět utichlo a navrátilo se do běžného řádu. Roman se chvíli točil kolem své osy, načež s bujarým smíchem pádil k lesu, který byl takřka na dosah. Objal první strom, na který narazil. „Miláčku! Všichni jste miláčkové! Vracím se k vám, vše bude, jak má být.“ Stromy pokývaly korunami a uvedly ho do dalšího dění. Uvědomil si přítomnost prastarých rytmů. Jeho jistota přerostla únosnou hranici. Právě teď nastal ten okamžik, o kterém snil již od početí. Věděl, že teď, ne dřív, ne později. Strhal ze sebe všechny své věci a posvátně je vztyčoval nad hlavou. Jeho nahota nádherně korespondovala s lesem naplněným prastarým životem. Vše jako by tančilo. Roman proplouval dál po cestě. Zaslechl nedaleko lidské hlasy a jeho nos byl vyrušen kouřem. Chvíli setrval na místě,aby následně zvolal. „Přicházím v dobrém, nebylo by místo u ohně?“ Hovory v dálce utichly. „Pojď, jsi zde již očekáván, budiž ti náš domov i tvým domovem“. Romana toto oslovení ani trochu nezaskočilo a vydal se za hlasy. Kolem ohromného ohně se pohupovalo jakoby v transu několik nahých lidí. Ženy, muži i pár malých dětí. Nejstarší muž k němu přistoupil a podal mu dřevěnou dýmku se zářivým obsahem. „Vítej do svého nového života.“ Roman se srdečně zasmál a veškeré věci, jež stále držel nad svou hlavou, hodil do toho nejkrásnějšího ohně, co kdy lidské oko spatřilo. |
|
|
Sobotní ráno zdálo se až podezřele poklidné. Roman se cítil až nebývale životaschopný. Při pohledu z okna, což činil snad každé ráno, pocítil osudovou touhu vyjít ven na světlo boží. Naprosto bezmyšlenkovitě vložil do svého cestovního vaku něco málo potravin. Oblékl volné, lehce potrhané kalhoty a letitou košili, kterou sám spojoval z jistou událostí raného mládí. Skromně posnídal a již ho touha vyhnala na ulici. Kolem proudily automobily rozmanitých barev a po chodnících se hemžili lidé. Měl obrovskou radost z této scenérie, stíhalo ho nesmírné pokušení všechny ty tvory zdravit a snad ještě lépe, objímat. Bylo mu samozřejmě jasné, že takovýmto chováním by na sebe upozornil ne zrovna ideálním způsobem. Tyto choutky tedy bleskurychle zavrhl. To mu ovšem nebránilo na všechny a na všechno házet láskyplné úsměvy. Vydal se náhodným směrem dál do tajů a krás města. „Dobrý den vám přeji. Kdyby mi náhodou něco přišlo, nevěnujte tomu pozornost a rovnou to pošlete zpět, dnešního dne se stěhuji,“oznámil taškařivým hlasem pošťačce, která si automaticky začala poklepávat na čelo dosti monotoním rytmem. Uvědomil si, že vlastně nemá cenu komukoliv cokoliv povídat, nemají šanci porozumět jeho stavu, jeho snům a tomu, co se právě dnes rozhodl udělat. Míjel dál různě rozvrstvené skupinky lidí i poutníky samotáře. Sledoval děti radující se ze své vlastní nevinnosti. Viděl muže, kteří ani sobotního rána neodhodili své umělohmotné obličeje, kufříky a kravaty. Spatřil smějícího se asiata před předraženým minimarketem. Minulo ho též několik nesmírně krásných žen a též ženy krásy nevalné, do jejichž duší naštěstí či naneštěstí neviděl. V parku se jen uculil na skupinku opilých bezdomných, kteří krom značného opotřebení zpackaným životem vyzařovali čistou lhostejnost a prohru lidské bytosti. Potkával milenecké páry v rozkvětu vášně a též manžele s vyčpělými city před rozvodovým řízením na krku. Byli tu nejrůznější typy lidí, někteří více, někteří méně hodni pohledu a zájmu. Procházel středem města, na všechny se neustále usmíval tím nejupřímnějším možným způsobem. Mnohým lidem se na tváři dalo vyčíst, jak se již těší na oběd, či jak mají podělaný život. Roman se zastavil uprostřed rozlehlého náměstí. Jeho rozhodnutí procházelo posledními záchvěvy pochybnosti. Uprostřed náměstí se tyčila neskonale působivá stavba kostela po nedávné rekonstrukci. Rozhodl se vejít dovnitř, aby si ještě jednou naposledy prohlédl nádhernou památku lidské dovednosti, vrcholné architektury, na otázky víry v tomto okamžiku nikterak nepomyslel. Opět se ocitl uprostřed náměstí, tentokrát již zcela bez pochybností. Bylo mu jasné, že to musí udělat právě v tuto chvíli. Naposled se otočil po své ose a pohlédl na život kolem sebe. Začal zhluboka dýchat a zavírat při tom oči. Skrze ně uviděl chápavě kývající se koruny stromů. Opět oči otevřel a usmál se jako nikdy předtím. Sám uprostřed velkoměsta, přesto bylo kolem tolik lidí. Otočil se směrem, kam putovalo slunce, blížilo se k poledni. „Děkuji ti, má lásko,“ řekl šeptem jen tak pro sebe. „Teď!!!“ zařval naopak mocným hlasem, jenž by u něj málokdo čekal. Lidé nacházející se na náměstí a přilehlých uličkách se vyděšeně otočili jeho směrem. Spatřili mladíka utíkat ze zajetí davů rychlostí připomínající záchranu holého života. Pro mnohé byl jen pouhým bláznem, děsícím svou šíleností poklidný chod města. Byli tu ovšem i tací, kteří v tom křiku zaslechli něco jako volání člověka, co nalezl svobodu a nehodlá před nikým ustoupit. Roman běžel rychlostí vyplašeného zvířete, utíkal pryč ze zajetí domů, ze zajetí lidí. Nechával za sebou celou lidskou civilisaci a přišlo mu to jako něco naprosto přirozeného, jako vyvrcholení života. Běžel a síly ho ani v nejmenším neopouštěly. Běžel a vítr mu cuchal husté vlasy. Běžel a nenacházel správné pojmenování pocitu, který právě prožíval. Domy se vpíjely do domů. Lidé se zdáli jen zbloudilými bytostmi bez cíle. Bylo mu jasnější než kdy dřív, že společnost není ničím menším než obludnou chimérou lákající ovečky falešnými pozlátky. Po dlouhém vytrvalém běhu se ocitl na samém okraji města. Na chvíli se zastavil, aby vydechl. Před sebou spatřil rozsáhlá pole do značné míry obývaná chmurnými stavbami skladů. Po celém jeho těle se na malý okamžik začaly prohánět pocity strachu a bezmoci. Pohlédl na nebe a opět se jeho výraz proměnil ve výraz blaženého. „Děkuji ti, lásko,“ prohodil opět jen tak pro sebe. Okamžik tento ovšem trval jen pár pomyslných vteřin. Jeho zrak ještě naposledy sklouzl k industriální kráse města, načež se dal opět do běhu. Asfalt brzy vystřídala hliněná cesta, po které se běželo snad ještě lépe. Nenechal se již ničím rozptýlit, jen běžel a běžel. Stále dál, dokud mu mizející slunce na obloze nenaznačilo potřebu odpočinku a přečkání noci. Zaběhl tedy do nejbližšího lesíku, kde si lehl spokojeně do trávy. Z jeho očí proudily slzy dojetí a stále dokola opakoval: „Děkuji ti, lásko, děkuji.“ Zanedlouho upadl do spánku s jasným vědomím pouhého počátku ještě dosti dlouhé cesty. Jeden z nejdůležitějších činů ovšem již tohoto dne vykonal, pochopil jistý význam lásky. Lásky k životu. |
|
|
Vydrž chvíli a vstup do sedmikrásek včelka své smysly napíná, stébla svůj půvab objímají, slova jsou zatím nevinná.
Vydrž chvíli zanedlouho to začíná, na větvi sedí ptáček němý, serenáda pro citlivé, okolí zdá se beze změny.
Vydrž jen chvíli pak rozběhni se do středu, z kterého tě vyhání, prachem se cesta uzavírá, v bouři se ztrácí vyznání. |
|
⇡nahoru⇡ |
