|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
Vydrž chvíli (poezie, Rogo) • Nostalgické chvění (poezie, Rogo) • Zlá malá holka (próza, Rogo) • O veselém metaři (próza, Rogo) • Pojmenované otázky (poezie, Rogo) • Do tiché skrýše (poezie, Rogo) • Tříštivý obzor (poezie, Rogo) • Docela nedávné poznání (poezie, Rogo) • Volání novicky (poezie, Rogo) • Nocí svou (próza, Rogo) • Jen ty (poezie, Rogo) • Cesta zpět (poezie, Rogo) • Pouť maniaků (poezie, rogo) • Pospolu (poezie, Rogo) • Prší (poezie, Rogo) • Krví spojeni (poezie, Rogo) • Denní mizerie (poezie, Rogo) • Pokora (poezie, Rogo) • Nejsvětější nyní (poezie, Rogo) • Potřeba lehkosti (poezie, Rogo) • Hledání rovnováhy (poezie, Rogo) • Upalte blázna (poezie, Rogo) • Po vůli (poezie, Rogo) • Upocený vánoce (poezie, Rogo) • Pojmy (poezie, Rogo) • Tomu všemu mé díky (poezie, Rogo) • Jednou (poezie, Rogo) • Destruktivní (poezie, Rogo) • Jeden den pompézních idiotů (próza, Rogo) • Lidští červi (úvaha, Rogo) • Noční přemítání (poezie, Rogo) • Pohádkový příběh (próza, Rogo) • Pouhé prožívání (poezie, Rogo) • Pár pohledů (poezie, Rogo) • Dítě pod noční oblohou (poezie, Rogo) • Spasitel (poezie, Rogo) • Nová smlouva blouznivců (poezie, Rogo) • Zjevování ženské (poezie, Rogo) • Důvěrné absolutno (poezie, Rogo) • Po rozbřesku (poezie, Rogo) • Anna dcera hrobníkova (poezie, Rogo) • Předčasný odchod Alberta Juliána (próza, Rogo) • Musíme alespoň nyní zapomenout (poezie, Rogo) • Cesta blízko cíle (próza, Rogo) • Ve strachu (poezie, Rogo) • Půl třetí šestého máje (poezie, Rogo) • Syn rodu prostého (poezie, Rogo) • Znásilněná (poezie, Rogo) • Dneska už to vědí všichni (poezie, Rogo) • Divá žena (poezie, Rogo) • Pohádková víla z lesů (poezie, Rogo) • Domov (próza, Rogo) • Ó Matko (poezie, Rogo) • Noci v písních (poezie, Rogo) • Krása volnosti (poezie, Rogo) • Radost stvoření (poezie, Rogo) • Navrácení se (poezie, Rogo) • Nejlepší učitel (poezie, Rogo) • Probouzení míru (poezie, Rogo) • Spojení (poezie, Rogo) • Budiž světlo (próza, Rogo) • Tvůj obraz v dešti (poezie, Rogo) • Život ve smutku se nevyplácí (poezie, Rogo) • Státi se vším (poezie, Rogo) • Místo klidu (poezie, Rogo) • Zastavení v mokrém domě (poezie, Rogo) • 4. (Rogo) • Svět za oknem (poezie, Rogo) • ... (poezie, Rogo) • Ten, který se zastavil (poezie, Rogo) • Připraven (poezie, Rogo) • Putování (poezie, Rogo) | |
|
I.
Zářný zářijový den se soumrakem slábne třpyt nad obzorem večer se mi vkrádá pod šaty a veškeré naděje uplynulého dne se stávají odrazem neexistence.
Vlak veze houfy lidí do jiného města každé město má svá osobitá tajemství která se právě s večerem nejvíce rozevírají.
Každý člověk má svůj vlastní příběh všechny ty originální příběhy se na konci našich cest střetnou a odpoví na nekonečnou otázku bytí.
Snažím se pochopit svůj vlastní příběh snažím se rozklíčovat různé detaily a pochopit tak samotného tvůrce autora toho všeho.
Zeleň stromů pomalu přechází k prvním odkrytým tvářím velkoměsta sbíhající cesty se rozšiřují vytvářejí ulice které se snaží kopírovat jakýsi řád.
Nebude to trvat dlouho a rozsvítí se první světla pouličních lamp probudí se i do nich narážející noční motýli mystika noci předkládá první inspirace.
Vlak se konečně zastavuje vystupuji na dlouhý perón vnitřně tak trochu vzdálen ruchu nevnímám hudbu hlasy lidí ani jejich kroky cítím naplnění milosrdnou prázdnotou.
Všechno se to sneslo na ty co zůstali beze spánku na tuláky noci na vyvolené i na ty zatracené každá role má svůj smysl jen cesty k pochopení mají různou četnost klikatění.
Co by se stalo s lidskými smysli kdyby se snesla taková tma až by se město celé ztratilo co by se stalo kdyby ticho protkalo úplně vše až by sluch nedokázal zachytit vůbec nic?
II.
Noc pohltila i poslední siluety lidí příběh opouští město světy za okny zůstanou neodkryty scéna se postupně vrací ke zdroji.
Uvnitř těla vlaku opět procitám snažím se pochopit co mi město přineslo nevyslovené otázky se pomalu rozplynuli cesta odkryla jasné vnitřní plody.
Prořídlá jsou místa při cestě na zpět zbytky lidí mlčí do rána zbývá ještě mnoho času ticho ovšem prozrazuje absenci opilosti hravost klidu nezná hranic.
Zažehnal jsem svou únavu vnitřní polemikou o smyslu slova domov nutnost vracet se fyzicky je malicherná nutnost uvědomit si všudypřítomnost je plná naděje.
Na prázdném papíře neviditelné krajiny se krásně popisuje prázdno stačí jen zastavit sebe nechat to být vše samo postupně vzniká.
Viděl jsem bezdomovce narkomany nad rozžhavenou lžící a starého muže který měl sílu anděla a laskavost pro všechny takto se tvoří Boží svět.
Vyvanutí vše jsou jen krásné dechberoucí kulisy stačí si je uvědomit kdo se na to vše dívá kdo je kdo? Vždyť není žádný druhý.
Zpáteční vlak se pomalu blíží k půlnoci umírá den pro zrod nového žádný strach není patrný obava nikdy nevzniká z přítomnosti.
Cítím se totožný s každým prožitým časem mohu usnout s dobrým pocitem že mě již nebude potřeba mohu již navěky odejít.
Vše si sebe již navždy uvědomuje veškerý zvuk je dechem Absolutna Nepojmenovatelné stále obsahuje vše vše stále obsahuje Nepojmenovatelné.
Tato hra nebude nikdy dohrána nesnažím se to pochopit neřeším kolikrát jsem byl na tahu hráč a hrací pole klidná hladina se vždy o slovo přihlásí nekonečný zdroj světla nekonečný zdroj všeho i sebe sama.
(Napsáno během dvou cest vlakem, nejprve z Tábora do Prahy a o několik dní později z Prahy do Tábora). Září 2024. |
|
|
Alespoň na chvíli, malinko probudit v sobě miminko,
podrobit se milostivé péči té krásné blahodárné, co léčí,
naplno probudit důvěru miluji, nikdy se neperu,
probuzené srdce, světlo ve tmě teď jsem již připraven, Mistře veď mě. |
|
|
Na piáno hrál a ve známost vstoupil díky své rychlé a divoké hře.Byl miláčkem nočních barů a miláčkem žen. Mnoho mužů mu závidělo, mnoho mužů chtělo být mezi jeho práteli. Jeho hbité prsty uváděli každý večer návštěvníky v úžas. Domů neodcházel nikdy sám, jeho život byl neuvěřitelný kolotoč. Jednoho dne se ovšem zamiloval do nádherného přízraku. Bylo právě pravé poledne a on se rychlým krokem procházel podél řeky ve svém milovaném městě. Byla-li ta žena skutečná, netušil. Scela jistě se ale tato bytost, snad z jiného světa, na něho usmála a to ho po dlouhých letech donutilo, zastavit se. Jako kdosi úplně jiný vstoupil večer do naplněného klubu, kde všichni očekávali, již takřka tradiční vlnu divokosti. On usedl, klidný jako nikdy, za piáno a jeho dlouhé snědé prsty pohladili klapky s něhou romantického milence. Po sále se počala šířit harmonická melodie až osazenstvo klubu strnulo. Zprvu ho chtěli mnozí zastavit, ale ve chvíli, kdy začal se slzami Lásky zpívat své vyznání krásné neznámé, cosi se v lidech zlomilo a rozruch poraněných duší utichl. Hrál a zpíval celý večer improvizované skladby otevřeného srdce. Hrál a zpíval, každý střípek života byl toho součástí. Hrál a zpíval a ona tam byla. Snad byla i skutečná.
24.6.2023 Tábor |
|
|
Dotknout se nohou sklonit hlavu nebýt osobností jen Láska věčná smí být vnímána aby chvíle tato zůstala čistá.
17.3.2023 Varanasi - Indie |
|
|
Trvalo to dlouho a zdálo se to nekonečné. Nutno přiznat, že jsem se bál toho neznámého, do kterého jsem měl právě vstoupit. Parapet byl již dávno prázdný a to jediné co na něm ještě stále spočívalo byla má ustrašená tělesná schránka. Duch ten neustále poletoval kolem a snažil se zhmotnit ono obávané ,, teď“! Jak přimět ducha, aby se opět spojil s tělem? Nebo snad má onen dosti zmatený duch hledat jiného převozníka své stále rostoucí touhy udělat to? Duch, jakési individuální já, ztratil náhle veškeré zábrany a bez toho, aby se s čímkoliv, či s kýmkoliv vědomě spojil, vyrazil do akce. Klička okenního rámu se otočila díky nevyslovenému přání a staré, krásné, lehce zpuchřelé a časem zašlé okno se dokořán otevřelo. Vyletěl jsem ven dokonale šťastný, ovšem slova, kterými bych onu prožitou nádheru mohl detailně popsat a podělit se o ní, jsem zanechal kdesi v hlubinách závislé mysli. Snad mi to alespoň tělo, zanechané za oknem odpustí.
15.5.2023 Tábor |
|
Jsem vždy připraventě přijmoutjsem veškerý čas ty se jistě brzy staneš mnou brzy budeš připravený pak poznáš že mnou jsi byl vždy.
|
|
|
V mokrém domě náhle cesta zastavena proudy deště jsou táhlé zmokla i má žena,
v šeru a v temnotě kde ze stropu kape voda sedíme tiše nehnutě věříme, že se to poddá,
raději i stan v tom domě máme obklopený kalužemi i ty těžké chvíle jsou staré známé požehnané mezi všemi,
po noci však přijde den absolutnem vykouzlen my půjdeme s písní dál tou jež nám osud daroval,
tou písní radosti necháme se vésti nic jiného neexistuje než tato přesvatá melodie,
tma nad domem a snad i hvězdy přinejmenším tušené Láska nad námi, ta je navždy vše špatné se přežene,
tvrdé jsou někdy zkoušky života často ovšem nutné pak odejde i tupá dřímota a jako když utne.
17.1.2022 La Gomera - v mokrém domě |
|
|
Putování nekonečnem poselství zdánlivě nevysloveno tak kampak se dále pohnem? kde je mé vlastní nebe a kde je dno?
Kanárské ostrovy, Anglie, Polsko návrat do temné Czechie začíná mi býti tak trochu ouzko co když tam nikdo nežije?
Iluze vetkaná do mé paměti projekce vzdáleného filmu a poté detailní záběr na děti u kterého se snadno dojmu.
Mé vlastní dětství to bylo co zanechalo strachu stopy vše je umělecké dílo hromady sněhu nebo tropy,
Kde je to pravé místo klidu? netřeba ničím pohrdat Já sám k sobě jednou přijdu a bude to již napořád.
15.5.2022 Brzeznica - Polska
|
|
|
Jen ticho a prázdno a přesto je vše obsaženo žádná slova a přesto je vše vyřčeno jakmile se zastaví vše teprve pak to bude vším až přežijeme všechny naše tragédie a neštěstí až přežijeme všechny naše radosti a šťastné chvíle až opustíme úplně vše teprve pak se staneme vším jen ticho a prázdno a přesto tak plné že zmizí jakakoliv potřeba cokoliv vyjádřit.
25.3.2022 Pod horou Mantana de la Fuente,Gran Canaria
|
|
Voda plná kachenměsto ztišené podzimemmlčí život všechenztišit se též jsem povinnen,na nebi se třepetají ptáciživot ve smutku se nevyplácí,je třeba otevřít srdce svojea začít zpívat veselepřeci jinak láska nevyhrajea zmizí nám i přátelé,na nebi se třepetají ptáciživot ve smutku se nevyplácí,není důvod k pláčii když se někdy nedařížalem se oči smáčíjindy zas štěstím rozzáří,na nebi se třepetají ptáciživot ve smutku se nevyplácí,jednou jistě přijdeštěstí trvalétady a ne jindetady a bez ale,na nebi se třepetají ptáciživot ve smutku se nevyplácí.13.11.2021Tábor- Jordán
|
|
|
Svět za oknem před ním za ním i v něm surealismus rozteklé barvy vycházející z čistého impresionismu realita jako odraz snu Já svět svět Já Bůh.
Otevřel jsem okno a stal jsem se Jím za oknem vše moklo za tím si stojím,
vždyť i déšť je mnou pozvu ho do srdce žaly pominou svatá eminence,
pak venku budu čekat na hvězdy, Boží oči vím, že nic není jen tak ty oči žaly léčí,
samo sebe kouzlo zdraví není větší magie každý den čas na oslavy Světlo, Láska ožije,
vše vlastně tu vždy bylo nepřichází, neodchází já vzývám tě ó Sílo my jsme tebou, navždy nazí,
až všechny barvy světa opět se slijí v jedinou zůstane pak jen silueta tvořena tou krásnou krajinou.
12.4. 2021 Praha-Podbaba
|
|
|
Slunce se ztratilo za horami a já jako každý večer usedl ve své jeskyni, v níž jsem si dopřával měsíční azyl. Nejprve jsem se nosem několikrát nadechl a vydechl, zavřel oči a snažil se koncentrovat na „Já“, snad jsem měl v sobě i položenou otázku „kdo jsem já?“. V tomto rozpoložení jsem se udržel sotva pár minut. Vše se náhle na okamžik přetrhalo, cítil jsem slabost a uvědomoval si své chyby, závislosti a nedostatky. Bál jsem se, že to nezvládnu, že selžu, že nebudu mít dostatek síly, že sestoupím z cesty a snad i toho, že jsem úplně sám. Ruce se bez pokynu mé mysli pomalu sepjaly v prosbě před hrudí. Začal jsem pomalu šeptat slova „prosím dej mi sílu, abych vydržel, abych byl lepší…“. Těch slov bylo více a plynula v kajícném tónu. Pocítil jsem naprostou oddanost a dojetí. Mé oči se smáčely drobnými slzami. Miloval jsem a byl jsem milován, věděl jsem, že nejsem sám. Snad k žádné ženě jsem necítil tak silnou Lásku jako k Tomu, co bylo všude kolem mě i ve mně. Jeskyně se stala chrámem, celý svět byl chrámem a mé srdce bylo ohněm v onom chrámu. Nebylo nic než To, žádná jiná myšlenka, žádná jiná touha, než být s Tím. Život je tak nádherné místo, co bych mohl chtít víc? Nebyl žádný jiný čas než „Teď“ a „Teď“ bylo plné blaha. Věděl jsem, že s „Tím“ se mi nemůže nic stát, že jsem konečně opět malé oddané dítě v milující náruči matky. Otevřel jsem oči, které byly stále ještě vlhké a věděl, že je. Nepřemýšlel jsem o jméně či tvaru. Nepotřeboval jsem žádné jiné důkazy. Vědomí je jedno jediné, vše je tím Vědomím a Láska je jejím nádherným projevem. Život se nestal jiným, stal se jen více vědomým. Vím, že to je jen počátek, jen znamení, které jsem dostal, abych setrval, abych již nikdy neměl potřebu vrátit se do tmy. Budiž světlo.
29.09.2020 Tiché údolí
|
|
|
Chvíle okamžik osamocený čas Bůh je v nás i kolem nás a když se v nás s tím kolem spojí svět chutnat bude radostněji
(16.11.2019,Praha- ostrov Štvanice) |
|
|
Stav klidu mír se probouzí nekonečné světlo souznění s tichem souznění s harmoniemi pohyb utvářený putováním mraků ve větru. (2.4.2018-barranco Gugui-Gran Canaria) |
|
V každém z nás sídlí láskaje hluboko zakořeněná a nelze se jí zbavit můžeme jí zaházet kamením můžeme o ní pomlčet popřít její existenci ale nikdy jí nemůžeme uhasit či snad dokonce zabít i člověk jež vykoná popravu na nevinných obětech jí v sobě má i člověk nečistých mravů sprostá poběhlice či namyšlený vládce vytvořili jsme si ega aby jsme ze strachu popřeli svou božskou podstatu bojíme se že když budeme dobří někdo nás zneužije a zničí je však nutné vědět že i onen zloduch jí v sobě má nebrante lásce aby se rozevřela to ona je tím božstvím nade všechny chrámy nade všechny modly odhrnte nánosy pod které jste se ji snažili ukrýt a učte se od ní je tím nejlepším učitelem pro návrat do pozemského ráje jednoduchá cesta probuzení království nebeské je ve vás.
22.4.2019(La Isleta-ostrov Gran Canaria)
|
|
|
Nejsme nic jen vybělené kosti na slunci nejsou žádné hranice žádný majetek nikoho a pro nikoho žádné o pane o paní nic z toho není skutečné nejsou jména ani radost v předmětech vše jsme si vytvořili jen v naší pošetilé iluzi stavíme domy stavíme města celé státy aby se vše nakonec zbortilo pozbylo smyslu který tu ovšem nebyl ani předtím hledáme útěchu ve své výjimečnosti a tím ještě více propadáme do ničeho lásku jsme pokřivili potřebou vlastnit a vyzdvihli tak bolest nad čistotu nicméně až se rozptýlí naše mysl odpadne všechno maso z kostí a nad katastrofou ega vysvitne světlo božského Já vrátíme se k podstatě k nekonečnému absolutnu k nekonečnému bytí ke skutečné lásky plnosti.
20.1.2019 Makutra city(Gran Canaria)
|
|
|
Zelená hlubokost pevných a přitom jemných listů růžová rozkošnost květů zbavující svět veškeré tvrdosti zlaté paprsky dobrotivého slunce Rozzáří den nepopsatelnou něhou vzduch dokáže tak krásně pohladit naše dlaně svět se pomalu odevzdává lásce uvolněně bez přítomnosti stresu veškeré bytí dnes zpívá o radosti stvoření.
8.8.2018 (Essaouira, Marocco) |
|
Samota, krásaštěstí a láskaduše mezi kterýmiproplouvá oceánsvobodana vrcholu každé horyv údolí panuje napětíjež vytváří dokonalé souzněnív údolí panuje napětíjež vytváří harmoniia trvale se rodící mír.23.4.2017La Aldea de San Nicolas (Gran Canaria) |
|
|
Bez exhibice v nerušeném klidu vracím se noc co noc s novou písní jež kráčí společně s mými kroky jež se zastavují aby se nadechly póry mého těla aby se rozletěli po krajině ptáci mojí duše.
14.5.2017 San Andres (Tenerife) |
|
|
Zachovej naše šílenství v něžném oparu. Dovol, abychom prošli městem a nikdo nás o duši nepřipravil- - nechceme přeci nic jiného, než dál součástí tvého těla být, nechceme přeci nic jiného, než se rozechvět a naplnit tak tvou vůli- - zachovej naše hlasy odvážných havraních lidí, dovol, abychom mohli navěky spojovat životy láskou a vzájemnou pokorou, dovol, abychom ti mohli naslouchat, abychom byli dobrými dětmi, abychom byli dobrým obrazem tvým, dovol, abychom byli. Ó Matko! 8. 9. 2016 Litoměřice |
|
|
Na kopci uprostřed bezlidnaté krajiny seděl malý chlapec, rozhlížel se po okolí a chvílemi hrál na dřevěnou flétnu, kterou si sám vyřezal. Jakmile mě spatřil, mě po světě kráčejícího tuláka, ustal ve své hře a hlasem větrným ke mně promluvil. - Vezmi mě s sebou, jsem tu již dlouhé věky a budu tu muset být i nadále, pokud mě někdo, snad světa znalý, odtud neodvede.- Přistoupil jsem tedy k němu a podal mu svou ruku. Chlapec ji pevně stiskl, vstal a vydal se krajem společně se mnou. V tu chvíli ovšem nabralo okolí chmurného charakteru a přihnala se mocná bouře. Déšť zaplavoval vše zničujícími proudy vody, blesky zapalovaly stromy a vichr je vyvracel z kořenů. Chlapec se mě silně držel a my dál pokračovali vstříc veškerému nečasu ve směru nejbližší vesnice. Vesnici jsme ovšem nalezli v troskách a docela vylidněnou. - Čeká snad lepší svět za dalším vrchem?- proběhla mi hlavou otázka a v tu samou chvíli na mě chlapec pohlédl. - Neboj se tuláku, když vydržíš a půjdeme dál, potkáme velkou horu a před ní mou matku, která nám vrátí slunce.- Chlapcova slova mi opět dodala odvahu i sílu a vydali jsme se tedy společně dál skrze nehostinnou krajinu. A skutečně jsme, již na kost promoklí, dorazili k veliké skále, před níž stála žena, jež zářila obdivuhodným klidem. - Věděla jsem, že přijdete, děkuji ti poutníče za záchranu mého syna, čekám na něho již právě sto let.- Chlapec se mě pustil a běžel do obětí své matky. V tu chvíli naposledy zahřmělo, déšť rázem ustal, mraky se rozeběhly v neznámé směry a slunce opět rozzářilo nádherný den. Žena mi pokynula, abych přistoupil blíž a políbila mě na čelo. - Když půjdeš dál směrem, kterým jsi i před tím šel, mineš hluboký les a otevře se ti zelené údolí pokryté kopretinami. Na konci toho údolí je tůňka a u té tůňky potkáš mou dceru, jak pere prádlo. Přistup k ní, ničeho se neboj a polib ji zpříma na rty. Pospěš, již na tebe čeká celé věky.- Poslechl jsem tu ženu a vydal se za jasným cílem. Opravdu jsem po pár hodinách minul les, nalezl louku i tůňku a u ní nádhernou mladou dívku, jak pere prádlo. Beze slov jsem k ní přistoupil a pln odhodlání jí políbil na rty. A rty se rozechvěly a celý svět se rozechvěl. Já náhle pocítil, že nemusím jít dál, že kdekoliv, kde bude ona dívka, najdu domov a lásku, kvůli které jsem se vlastně celé roky toulal. 17.9.2016 Tobiášův vrch |
|
|
Pohádková víla z lesů
Stal jsem semalým nenápadným človíčkem a náhle se ocitl ve zdánlivě nekonečném lese zpěv ptáků utichával a koncertního dění se zhostili cvrčkové šum potoka a zívání starých stromů a koncertní dění mělo tendenci gradace otáčel jsem se nelevo napravo dozadu i dopředu a koncertní dění s příchodem luny opět utichlo zastavil jsem se já malý nenápadný človíček čekal a docela se obával. vlny proudící poezie větru nastolili novou vůni nová slova a ta slova začala zpívat. poraněná na pařezu u pěšinky zjevila se malá víla skoro tak malá jako já jsem byl to z jejích úst se linul zpěv to její zpěv způsoboval mou opilost a má opilost byla značná pohupoval jsem se zasněně uchvácen naprosto pohupoval jsem se směrem k ní a čekal co se stane. Duch lesa se otcovsky usmál a jeho dcera pohádková víla z lesů vstala kulhavým krokem dotančila k mé maličkosti a políbila mě na špičku nosu byl jsem snad ještě menší než doposud vzala mě do svých opatrných dlaní a lehkým dechem sfoukla z mé truchlivosti veškeré nečistoty veškeré bolesti pozemského bytí...
,,Nemůžeš být se mnou nemůžeš jen krásou štěstím a radostí se můžeš pár dní opíjet poté se vše rozplyne zmizí i ty zmizíš nikdy jsi nebyl jsem tvou iluzí tvým snem a ty jsi jen obrazem lidového vyprávění."
Plakal jsem jak dítě kterému se rozplynula pohádka plakal jsem jak malý kluk kteremu dospěli všechny princezny a stali se spořádanými ženami.
Jednoho dne v jisté době bez důkazů jsem se ocitl poprvé v životě na břehu oceánu na břehu který dýchal stal jsem se opět tím malým nenápadným človíčkem opět mě zachvátil dávný pocit zdánlivě nekonečného lesa tím lesem byli její vlasy břeh byl jemnou pokožkou a každý záchvěv vracející se krásy polibkem vzpoměl jsem si na její oči na krásné modré oči z lehkým nádechem šedých oceánských dálek.
V jedné staré lidové písní jež zavání pohádkou jsou tato slova:
,,Skočil malý človíček do očí krásné víly a ty oči spanilé ho ihned nezabili.
skočil malý človíček do hlubin oceánu a ty oči spanilé zmizeli hned k ránu.
skončil malý človíček na břehu nové země a ta země zasela v něj lásky nové sémě."
Ovšem poslední slova které ještě slyšel on sám za dobu své nedlouhé existence byla jak mantra pomalu se do skáli vytesávající.
,,Chtěla bych se s tebou milovat za světla abych na tebe viděla chtěla bych se s tebou milovat za světla abych na tebe viděla."
24.8.2016 Švihov - nedaleko vodního hradu |
|
|
(pro Lucii Šímu Šimerovou)
Ten den ten večer ta noc snad vše je tak šíleně vzdálené.
Měsíc na nebi mě spoutával svou nevýslovnou přízní a já hledal stále mezi obrysy stromů a keřů cosi vzdáleného cosi co nedalo mi klidu v žádné chvíli.
Dokola po místnosti po pokoji ve zběsilosti své kroužil jsem bez ustání a křečovitě se smál všem těm ženám těm nápaditým krasavicím jež se postupně potupně proplétaly mým životem šťastně i nešťastně.
Cítil jsem se pánem situace pánem veškerého dění těžko bylo dotknout se monumentu mého těla a jakkoliv ho pošpinit umazat.
Jak naivní bylo Myslet si Že jsem zhrzen Raněn A pln bolesti Pro jednu další pitomou Již jsem mohl svírat A naplno pronikat Do tajů tělesných klenotů.
Vše bylo tak snadné do prvního úderu prvního záchvěvu tabulky skla a mého prvního opravdového běsu při záblesku spatření někoho dalšího za oknem.
Byla to žena přízrak krásná žena nebylo pochyby přitisklý na sklo byl jsem celou noc přerývavě dýchal a slyšel vlastní srdce něco se stalo vymklo cítil jsem pád dolů tak nesnesitelně rychlý tak těžko zachytitelný.
Den druhý
Nespal jsem a únavu nepotkal prchám ze svého domu cítím nutkání potřebu prohledat třeba celý vesmír pro jediný pohled domnělé skutečnosti.
Podzim 25. říjen
zouvám si boty neptejte se mě na nic bosé nohy drtí uschlé listí a rozmazává přítomné tlení neptejte se mě na nic nevím to.
V tom okamžiku pociťuji ruce ve svých vlasech na svém hrdle a v okamžiku malém doteky svírají mé vlastní dlaně.
,,Stůj!“ Snažím se křičet a dívka což je zjevné se směje dětskou radostí a proplétavým letem mizí v hloubi keřů.
Stojím bosý zkroušený a nechávám na své nic netušící tělo dopadat barevné listí až do chvíle kdy mě má ukázková tragika samotného přiměje k smíchu.
Domů se ženu nevnímám cesty rozrážím větve pitvořím se na ptáky a s pobavením plaším srnu vbíhám do domu zamykám silně dýchám padám na podlahu a určitou chvíli opovrhuji bděním.
Noc
Ťuk ťuk oči spatří jen díky záři hvězd a luny zvenčí nádhernou členitost dřevěné podlahy.
Ťuk ťuk pomalu se zvedám a hledám po stěnách spouštěč světla ve své potácivé nemotornosti.
Ťuk ťuk světlo zaplavuje místnost příliš neoplývající pořádkem začínám být zpět mezi bdícími.
Ťuk ťuk pomalu se blížím k místu opakovaného zvuku k oknu na samém konci mnou obývané místnosti.
Buch buch stojím před oknem a její ruce bledé jak zimní krajina spočívají přitisklé na skle tvář se odkrývá konečně! přikládám své ruce na její a dělí nás jen necelý milimetr skla.
Snažím se zachytit její pohled který ve zběsilém tempu těká po mně celém jako by mě měřila hodnotila snad později odsoudila snad přijala v místa která nikdo běžně pro svět vpravený nezná.
Divoká tráva jejích vlasů prozrazuje přítomnost větru.
Ruce držíme při sobě zbytečná překážka zbytečný dům a věčnost pro smrtelníky nepatrná.
Ústa lehce zkřivená pošklebkem šílím naprosto a odevzdaně šílím naznačí polibek opět zazáří svým úsměvem otočí se Přízrak! Krasavice!
Tentokrát padám opět dolů A spím Spím dlouho
A raději nemám Jiné sny Než ty O její tváři Než ty Jež mou sebedůvěru ničí.
Den třetí
Lásko! můj anděli! mou jedinou nadějí jsi! chtělo by se mi křičet do ničemného rána.
Sápu se po kalhotách vplouvám do košile vplouvám do svetru ozbrojuji se kabátem a boty tentokrát mé nohy přijímají.
Opouštím naprosto vyklidněn místa svého pobývání zdravím těch pár lidí jež zde žije jež potkávám v blízkosti své.
Jdu za ní za přízrakem za krásnou ženou za andělem mého okna za prsty jež se mě tak krásně dotýkaly ty které jsem ve své pomalosti nedokázal zachytit.
,,Jsi hloupý jsi ztracený nechoď dál nemohu tě přijmout tak jako ty přijímáš zahyneš blázne zahyneš!“
Slyším zpívat koruny stromů slyším zpívat les poblázněn opět v kroužení uvězněn opět v naprostém odtržení od světa který jsem ještě nedávno dokázal zčásti vnímat.
Vše co jsem žil je k smrti je k smíchu věrně stvořené kde nastane vzpoura exploze minulého nevědomí tam nemohu být déle než nezbytnou chvíli.
Stojí přede mnou jak z roztrhaných cárů je krásná a těžko tu krásu předat vyslovit popsat všem těm chtivým jež mají o můj život až podezřelý zájem.
Bojím se zmizení přistupuji opatrně jak k vánku jejž nechci rozvířit jako k vášni jež nechci zbrklostí uhasit.
Přistupuji blíž a vědomě se zbavuji všeho co jsem měl přistupuji blíž a vím jistě že ji líbám.
Noc
Kdyby tak hlavu mou nesl někdo jiný kdyby tak tělo moje mohl někdo popravit a zbavit tak pozemské tíže.
Zmizela skutečně zmizela zanechala vůni pocit doteku chuť v ústech a touhu nesmyslného hledání dosud nepojmenované hvězdy.
Ťuk ťuk prosím otevřete mi ťuk ťuk snad jsem ještě člověkem.
Ťuk ťuk nemyslím na tu krásu chci jen pomoc drobnou jednou se odměním.
Ťuk ťuk nelze žít klidně v plném vědomí nelze to zabít přehlížet vymýtit.
Ťuk ťuk jako by stromy a keře zpívaly.
Ťuk ťuk snad zůstalo alespoň slovo otisk skla políbení.
Ťuk ťuk Ťuk ťuk Buch buch.
25. 10. 2015 Praha-Lochkov |
|
Zaplul jsem do jemného obrysu
|
|
|
Plazí se nekonečná skupina nevděčně hledící k lůnu
|
|
|
Na samý vrchol hory vydal se syn rodu prostého hledat útěchu a porozumění domnělých bohů.
Netušil nástrah, života neznaje, zvolil za průvodce lidskou zrůdu, v okolí známého Matěje podvodníčka.
Syn rodu prostého se Matyáš jmenoval, tak jak mu s láskou rodiče zvolili.
Syn rodu prostého svou naivní představou o běhu světa se lichváři upsal hned zkraje.
Naštěstí bohové dobře ho znali a lepší svět mimo svět byl pro něj přichystán.
Podvodníček Matěj, stále ještě za dobrého pokládán, spřádal ve své zkaženosti důkladnost nového hříchu.
,,Nespěchej na vrchol, Matyáši rodu prostého, vždyť zde jen v polovině hory nalezneš lásky a vše, co k ní patří."
Uvěřil Matyáš syn rodu prostého a nechal se zlákat do příbytku zločinných spojenců Matějových.
,,Žádná krása, žádné lásky, jen hnusní tvorové sápou se ke mně. Světe, hnuse, což nikdy neuslyším varovné volání?"
Ožebračen, zbit a vyhozen na horskou pěšinu sbíral svou sílu ještě pár chvil.
,,Mí drazí bohové, sám k vám dojdu, ač vědom jsem si, že poslední mé kroky mohou to být."
Konečně vrcholu samého dosáhl Matyáš, syn rodu prostého, a mohl naplno vychutnat půvab, který je přichystán jen pro kroky obětné.
Pohled dolů, do údolí, do vesnic i hlubokých lesů uchvátil jeho představivost až do horečného blouznění.
,,Jsem syn rodu prostého jsem vlastně hoden vysněné přízně bohů?"
Toho dne se stal kamenem bez pocitu bolesti v plném uvědomění si strastiplnosti života člověka. Cesta zpět mezi milované již nebyla možná.
Jistota, že návrat bude opěvovat život, není jistá.
Přízeň bohů se naplno projevila daleko později, kdy zem byla pouhou pustinou a nejblíže k dokonalosti měl kámen. Ten, jenž svým klidem byl jediným naplnitelem pokory.
11. 5. 2015 Praha-Olšanské hřbitovy (hrob Schubert von Soldern) |
|
|
V místnosti bylo ticho, jen oči do sebe v slabých třepetancích narážely. Za okny bylo jaro a také nutnost pomalu se rozloučit. Zámek dveří zapadl s odříkavou ozvěnou. Kroky směřující za dalšími okamžiky se naposledy proplétaly. Rozum zůstal stát, aby do něj mohly postupně narážet všechny známky prostopášnosti. Bylo půl třetí odpoledne šestého máje a určité stupně lásky prožívaly svou malou smrt. 6. 5. 2015 Praha-Letná |
|
|
Bojím se lidí protože vypadají jako ty těžko chodit ven a zvedat ustrašené oči těžko promluvit usmát se poslouchat těžko jen tak odejít psát dopisy dožadovat se krve tvého těla a růžového klína tribuna bouří hlasem nadčlověka oni jsou vyvolení pro vykonání soudu nad šílenstvím těžko se ukrýt před kopanci a plyváním podrobit se podrobit klanět se a olizovat boty bojím se lidí protože jsou jako ty.
9.2.2015 Praha-tramvaj |
|
|
Sešli se na lavičce na Šibeničním vrchu přesně tak, jak to dělali každého večera již půl roku. Ona byla drobná hnědovláska v barevných šatech a on též hnědovlasý a jak se patří dlouhovlasý, jen oblečení postrádal. Přesněji on ho ani v nejmenším nepostrádal, jen společnost měla již po staletí tu nesmyslnou touhu každého oblékat. Pokud se někdo lišil a chtěl zůstat ve své nahotě, byl označen minimálně za blázna. Adam, jak se mladík jmenoval, se odhodlal k tomuto životu blázna zhruba před rokem, jen v zimě se kvůli pohodlí balí do vlněné deky. Ukrývá se zatím relativně úspěšně v Šumavských lesích. Relativně proto, že ho tu a tam někdo spatřil a dal tím vzniknout některým za vlasy přitaženým legendám o šílenci z lesů. Eva ho potkala jednoho jarního odpoledne, když procházela lesem a snažila se navázat intimnější vztah s přírodou. Zprvu byla vyděšena z pohledu na nahého mladého muže opírajícího se o strom. Ovšem energie obou těchto mladých lidí byla natolik silná, že láska zaplála nevídaným žárem v několika málo vteřinách. Domluvili si místo nedaleko města Kašperské Hory, aby to měl Adam z lesa a hlavně do lesa blízko. Seděli dnes vedle sebe a ve vzduchu bylo něco silného a nezastavitelného. Ticho prolomila Eva. ,,Lidi jsou slepí, vůbec netuší, jak velkou pravdu máš. Už to nemohu odkládat, musím to udělat, tentokrát si jsem jistá." Adam na ni se zájmem pohlédl a pro utvrzení toho všeho se jí zeptal. ,,Opravdu?" ,,Opravdu!" Odpověděla Eva rozhodně a na důkaz svých slov se svlékla do naha a nechala své šaty i se všemi doklady a jinými osobními věcmi ležet na lavičce. Oba teď stáli naproti sobě nazí a hleděli si upřeně do očí. ,,Tak tedy jsi se mnou připravená jít cestou nelehkou, ovšem cestou, která je návratem k počátku, návratem do ráje?" Zeptal se Adam naposledy. ,,Ano, jsem naprosto." Odpověděla Eva a uchopila Adama za ruku. ,,Tak tedy jdeme." Rozhodl Adam nakonec. Otočili se směrem k lesu a zmizeli v hustém porostu. Legenda se změnila na dva blázny v lesích a spořádaní občané trvali na zničení života těchto dvou mladých milenců. Nejvíce povyku natropili rodiče Evy, nikdo v rodině prý nikdy neměl problémy s návykovými látkami a šílenec se v rodě též nevyskytoval. Po několika dnech odchytli Adama i Evu ležící pod planou jabloní. Převezli je do psychiatrické léčebny a nasadili klepky. Ve stejný den a vlastně i ve stejnou hodinu zároveň nalezli oba ve svých celách mrtvé, oběsili se na prostěradle. Cesta zpět nebyla již nikdy tak blízko cíle.
22.1.2015 Tiché údolí
|
|
|
Noc neklidná a drobounké tóny zničujících prstů mě škrtí s nevýslovnou jemností.
Musíme alespoň nyní zapomenout.
Tlak přirozeného splývání nad hlavami spících jsme jen titěrnou součástí pro základ potraceného početí.
Musíme alespoň nyní zapomenout.
Nejsou žádná světla žádné nože pro odkrytí stébélka neobroušených nehtů vytrhávají z kůže veškerá znamení pro ukrytí zhoubného zmrtvýchvstání jsi pannou v mém pornografickém orloji nedá se dále dýchat.
Musíme alespoň nyní zapomenout.
29.1.2015 Domek-Mlýnská |
|
|
Když se toho rána nebohý Albert Julián probudil a vstal, pocítil ostrou bolest na hrudníku. Bylo to, jako by místo plic ukrýval sadu kuchyňských nožů. Bylo mu hned jasné, že nejpozději zítra zemře. Muži jeho rodu odcházeli se strojovou pravidelností v třiceti pěti letech a příznaky byly vždy stejné. Ostrá bolest v oblasti hrudníku hned po ránu a nejpozději kolem poledne následujícího dne smrt. Albert Julián byl na tuto děsivou skutečnost připravován již od útlého dětství, a tak neviděl žádný důvod k tomu, aby přišel o svůj klid. Rozvážným krokem přešel do své pracovny a pod oknem uvolnil nejtmavší parketu, zpod které vylovil obálku ukrývající nemalý finanční obnos. Obálku strčil do kapsy, vrátil parketu na své místo a s lhostejnou tváří se přesunul do kuchyně, kde jeho žena seděla za stolem a kojila jejich půlroční dceru. ,,Dobré ráno, moje milované holky." Řekl Albert Julián s nehranou vlídností. ,,Dobré ráno, tatínku." Řekla jeho krásná žena s lehce strhanými rysy šťastné matky. Albert Julián přistoupil blíž, políbil svou ženu na rty a svou malou dcerku na jemné vlásky. ,,Strašně moc vás obě miluju a nikdy to nebude jiné." Řekl přeci jen s drobným pohnutím v hlase. ,,Však mi tebe taky, ty náš blázínku." Odpověděla mu na to žena a opět si ho přitáhla k polibku. Albert Julián si začal obouvat u dveří boty a oblékat teplou bundu. ,,Musím jít, miluju vás." Nečekal na odpověď a vyrazil ven. Sehnat narkotika nebyl až takový problém. Utratil veškeré peníze a krom drog si koupil ten nejdražší doutník, jenž byl k dostání. Přejel autobusem celé město a vypravil se na nedaleký kopec s nádherným výhledem na krajinu. Posadil se a čekal na západ slunce. Proseděl takto několik hodin a takřka se nehýbal. Těch pár kolem procházejících lidí slušně pozdravil a popřál jim krásný a šťastný život. To bylo vlastně jediné, co ho alespoň na chvíli dokázalo vytrhnout z hlubokých úvah. Mezitím začalo slunce pomalu zapadat za obzor. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s několika dávkami drogy, dostatek na to, aby se až do poledne následujícího dne udržel mimo realitu. Poté vytáhl z peněženky fotku své ženy a dcerky. Po tváři mu stekla takřka nepatrná slza. Vzdychl a opět se ozvala příšerná bolest v hrudníku. Položil peněženku i fotku na zem, stáhl si ruku připraveným páskem, přidržel ho zuby a volnou rukou uchopil první dávku v injekční stříkačce. Jehla pomalu pronikala do žíly a kapalina začala proudit do těla. ,,A teď můžeš přijít, ty svině!" Řekl Albert Julián a připálil si tlustý doutník. Poslední dvojitou dávku si dal v jedenáct hodin dopoledne, ve dvanáct hodin a šest minut vydechl naposledy. Žádný z lidí, kdo neznal rodové prokletí, si to nedokázal vysvětlit. ,,Takový slušný člověk." |
|
|
Anna dcera hrobníkova
Hrubé ruce plné mozolů dojaté slzy vzdálené tvrdosti oči na světle nového života tak chutná radost právě započatá.
Otcovská láska naplno probuzená překrývá náhle ten zápach přítomný stále blízké smrti.
První kroky u kolumbaria již navždy vetkané do mysli muže jindy tak chmurného první žvatlání prosycuje krásou dech nízkých jehličnanů.
Klenot procházející se mezi jednotlivými náhrobními kameny poskakuje a zamilovaně sleduje bující květiny něčí úcty a posmrtné pokory.
Anna dcera hrobníkova nic temného nezastíní pronikavý pohled čiperné mladé panenky která v sobě nachází ženu.
Otec ve výkopu poctivý zná cenu svého jména z povzdálí bdí jak anděl nejniternější ochrany.
Anna s čistotou až nadpozemsky skutečnou nyní již v žádostivém věku dosáhla první zkušenosti při doteku šíje.
Poblázněný jsem a musím často pít neb odvaha mému duchu není příliš dána říci první slovo za hřbitovní zdí zdá se takřka nemožné.
Vracím se domů bez síly bez života jsem přikován myšlenkou milostného vzplanutí jsem nucen k pochmurnosti a prchlavá mám gesta svět kolem se vytrácí a žal ten snídá sám.
Roh hojnosti se ve snu zjevil nedaleko louky rozptylu jedl jsem z rukou zralá jablka a společně s andělem srdečně se smál.
Druhého dne časně jsem za Annou tou spěchal snad nyní život naplním a uchlácholím chvění.
U hrobky krásné rodinné se závoj poodkrývá a panenka z retuše stírá dlaní prach jsem kamenem a v hrdle žádný zpěv pár kroků zpět zaváhám jak činit a neztratit tužbu.
,, Otec není doma neboj se a pojď kameny tě nespálí jsme jací jsme a mladí oba především.“
Jsem ztracen v ní a líbám osobitý sen již nikdy nechci jinam jít jsem zvolen pro péči pro jemné projíždění prsty všemy úžasnými směry jsem zachován jen proto abych žil v neodbytném pulzování buněčné stěny zavržené rozkoše.
Je živá jsem si jistý a půvab je mi důkazem jsme v odpuštění světa jsme vyvolení osudem jsme a ruce naše jsou tím nejpevnějším možným.
Otec se navrátil a ocenil mou pevnost rozhodný jak nikdy a přátelský a družný a matka žena mnohých příběhů se z povzdálí dívá je němá krásná jako Anna a taktéž k smrti mírná.
Nemohu se navrátit za vámi mí drazí vždyť hluk a davy v obdivu se nikdy netknou vášně snad přátelé mi odpustí a rodina se zmírní s Annou jako andělem je svět krásnější a zvláštní.
Jsme v počátečním období kdy živí tvoří mrtvé kdy se spojí nebeské kdy tlejí těla v růžích jsme vyvolení v novém světě kde vládne pochopení nechci pohřeb bez vášně a život bez panny Anny.
Anna dcera hrobníkova řemeslo zná sdílí ohromuje povznese ve smutné chvíli štěstím ukotví naděje v lehkosti pochválí bláznivý počin povstane odhodí vážnost čela a jako nejúžasnější víla z lesů kde pohádky vznikají přistane poblíž polibku a naprosto ztracená náhlou vážností spojí se s mým ostychem jen pro ten okamžik vzájemného zpívání kde zapomínají se noty pohřebních pochodů se náhle ocitá společně se mnou v nekonečné pasti rozkoše prožívaného aktu.
Vlasy plné kaštanů se zrakem propojené dotýkají se krvavých skvrn rtů a bělostné kůže není mrtvá jen vášnivě o tom všem mně zblázněnému až do smrti zpívá.
20.12.2014 Domek-Mlýnská
|
|
|
Přes most bez zvuku tramvají s deštěm ve vlasech tak jsem byl toho dne uveden ospalé vzpomínky na lesklé dlaně pot evokující užívání a hrdý výraz tak vzdálený skutečnosti nemohu se ohlédnout mám strach z toho co neuvidím proto se lepím svým povrchním pohledem na stěny přemalovaných umělců proto jsem náhle tak malý prach se dusí společně s mými posledními zpěvy těsně pod hradbami vzhlédnu vzhůru jako bych očekával duhu černobílý svět se nedá oklamat ani vášní ani časem od kterého jsme se dobrovolně odloučili. 2.12.2014 Praha- když tramvaje stojí... |
|
|
Na tiché hlídce Mezi starými zkušenostmi Jen malý chlapec Projeví ten správný stisk Výtok spermatu - k pomilování Jen kdyby tak Někdo dokázal věřit V návrat Důvěrného absolutna 27.8.2014 praha-Petřín |
|
|
|
|
|
Jak dlouhá může být cesta do rajského dvora a kde pro tebe fontány zpívají? kolik je potřeba skoků k zdolání všech pražských příkopů a kde se otevírají mříže vstupních bran?
jak snadno se člověk ztratí na starém městě bez dobré bytosti jež by snad ráda poskytla svou usedlost pro dny vzájemné tichosti
nikdy před tím nebyl tak blízko Golemovi a celé židovské obci nikdy se neztratil v uličkách tak jako nyní v období bláznivé slepoty
klaním se a pro většinu očí nemám boha, pláču a vlastně nevím jestli si to mohu dovolit
stojíš na všech terasách a maluješ postupně zátiší listů a přezrálých plodů míjíš můj dech pod kterým se jen zlehka zachvějí snad všechny štětiny právě namočeného štětce
kuličky papírů se rozpustile prohánějí po nádvoří slova do nich vepsaná mají jasnou budoucnost v nekonečném prachu vzdálené sténání ztrácí majitele kroky ve své rychlosti jsou takřka nepatrné
může být čas stejný když náměstí spí a nezastaví se někdy? zaznamená vlastně běžný chodec ten pocit kdy zanikne volání chrličů?
nad židovskou obcí hřmí jak v období náletů slepý člověk tu dále stojí bojí se ale neodchází jsi Ráchel Ester a máš též takový strach? pocity přestali znát slova slepý člověk odchází a přidržuje se ze zvyku stěn
nejkrásnější zahrady jsou tak blízko stačí jen vejít není nutné se dotknout nebo snad cokoliv očekávat
za oknem se zrcadlí spousta možností jak překonat dopad svátečních chvalozpěvů snažím se alespoň část zachytit svým nedokonalým sluchem a zastavit tak možnost špatných výkladů
v hudebním pavilonu vyrostly nové sochy aby tak uctily památku padlých blouznivců není třeba žádného duchovního veškerou úctu zde nejlépe projeví hudba
již mnoho bylo zvoleno sadů pro vysedávání v trávě popíjení vína a dokonalou lyriku frází mladých nápadníků těsně před útokem opřený o kůru nedaleké lípy zůstává nevyslovený kousek zapomenutý po nedávném klekání hlas šeptání stále neutichá
slyším tvé cupitání pečlivě dopadající na každý jednotlivý schod právě nalezeného schodiště jsi stále tak mladá nemáš tušení že za nejbližší stěnou právě ustupuje má hraná nadnesenost alkoholovému deliriu
jsou nás tam desítky takřka shodné příběhy shodné stavy rozmrzelosti a tak trochu opožděné lásky je často složité přistát a uvědomit si potřeby života který se tak sebejistě hlásí
je třeba oživit zástupy blouznivců a vlít do jejich chřadnoucích žil potřebnou dávku imaginace zastaralé obleky se mohou přilepit na napnutá těla vyjít ven a vystavit pompézní bystu zapomenutého ideálu
v období, kdy andělé z nějakého důvodu protahují svá křídla dolehnou i k tobě důsledky snové mašinérie a světla z nedaleké kavárny prozradí napětí dcero Davidova budeš dost silná vstoupíš a přisedneš ke stolu?
ráno tentokrát vítá paprsky Petřína rosa skličuje opozdilé milence a blouznivci podepisují novou smlouvu s časem školy otevírají brány své diktatury a v novém programu poklidných se dají tušit šedé skvrny
popelavý nádech dnešní melancholie se instinktivně zastavuje u záhonu růží trny pozvolna procházejí povadlými konečky prstů jsem sám a opatrně se připravuji na roli večerního kavalíra
svět je veden dirigentem nové doby v podstatě nikdo nezná noty a melodie budou nejspíš nahodilé může se ovšem jednat jen o další renesanci nečeho starého kdy srdce životních poutníků zaplesají
všichni se scházejí v zahradách černých obelisků a smuteční řeč nebere nikdo vážně dorazili i blouznivci předepsaní lidé si je prohlížejí a vyměňují vzájemné pohledy stojím mezi svými a naplno prožívám palčivou bolest trnů
pozvednu hlavu a snažím se být pevný v kontaktu nohy mám obepnuté břečťanem jako bych dostal jasné znamení spočinout v ten okamžik uchopím růži ještě pevněji a odhodlaně jí vymrštím před sebe celému městu se zatají dech ticho je v tuto chvíli nedotknutelné
teprve nyní mohu vstoupit do rajského dvora slyším zpěv fontán a od rozvlněné hladiny se odráží tolik opěvovaná luna znáš dobře ta slova tak jako všichni tak jako já v nich dávno ztracený.
13.-17.8.2014 domek Mlýnská,konečné úpravy praha
|
|
|
Být tou vlnou, tím neustálým pohybem vlastního proudu, mohylou postavenou před vybydleným domem. Stát před těmi životy, které mají nekonečnou potřebu následovat někoho jiného. Jak zvládnout svou roli, jak zachovat to správné chování hodné hrdinů? A co když poznají, že jsem idiot, že jsem se narodil proto, abych se choval jako prase ve zlatém kabátě? V tom případě je nutné mít v rukávu ještě několik náhradních životů a alespoň jeden z nich by neměl obsahovat slovo spasitel. 18.6.2014 Praha-Holešovice před výstavištěm |
|
|
V záplavě nebeského prachu,ve vzdálenosti vášně nedotčené,vzhlédl jsem vzhůrua nekonečně čekal na poslední stání.Snad voda,která dopadne na zpocené tváře nezpůsobí nevolnosta divokost bude vystřídána střídmostí.Jen v nenápadném odívání se dokáži opět narovnata skutečně vzplanout pro maličkou kometu.Jako malé dítě pod hvězdami budu mávata se slzami v očích snít o nesmrtelnosti.Ten žár,to oslepující třepetání nikdy nekončícího konce,to vše bude důkazem krásy věčného konání.10.6.2014Mlýnská-noc samoty zničující
|
|
|
Dívám se do údolí cizíma očima a pátrám po své skutečnosti. Sám sobě v zádech a s tebou před sebou, ty jedna holko bláznivá, co v kapsách je ukryto? Jen další doušky pro čmeláčky a včelky. Ach, jak by mohl býti sladký ten další pohled do dálky. 8.5.2014 Na Louce na Mlýnský |
|
|
Rozevři se, spanilá, ve své neskutečné pohostinnosti a dovol, abych se na tebe mohl dívat. Nedovol zánik spojených pórů, pro které tato chvíle znamená vytržení z předepsaných schémat. Jen takové prožití vesmírného daru může navodit pocit rozechvělosti a neustálého počítání dopadů slunečních paprsků, skrze okno odpoledních klimat. 30.4.2014 Praha-Letná v Aspiku |
|
|
Mohl bych začít jako všichni ti parchanti přede mnou. Pojmout život jako zběsilou jízdu a pomalu se deformovat, projít obdobím geniality až do samého zničení. Kdo pozná dno na samém počátku, je vyvolený. Mohu hrát hru již předem odsouzenou všemi těmi prodejnými pisálky a kritiky z laciných nalíváren. Pokud nemám co jíst, nemám práci, nejsem zajištěný a vlastně jen tak bloumám životem, je to jasná známka břídilství. Umělec? Vyloučeno. Jen žvanil, který našel líbivou výmluvu. Kdo by mě četl, snad jen totální kretén tvářící se jako znalec umění. Ano, budu psát, zdechnu hlady a studenti literárního gymnázia po mně budou plivat. Ale i kdyby tohle všechno mělo být pravdou, už se to nedá zastavit, jsem loutkou svého vlastního pošetilého výmyslu. Podobné úvahy mě často vyhánějí ven a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Potřeboval jsem za každou cenu něco prožít, i kdyby to mělo znamenat zahození mého nadějného života. Ale jakápak naděje může vzniknout bez rizika. Každý den jsme jako na bitevním poli a já se do toho boje zcela vědomě pouštím. Toho večera pršelo a mně se to vlastně líbilo, moknul jsem jak slepice na extázi. Původně jsem ani neměl cíl, ale nakonec se opět projevila má vášeň pro pití. Koupil jsem si láhev bílého vína a šel na autobusové nádraží vyhlížet opuštěné slečny. Cestou jsem potkal kálejícího bezdomovce opřeného zády o zeď, vyluzoval opravdu nechutné zvuky, což ve mně vyvolávalo návaly žaludečních šťáv. Došel jsem na nádraží, které bylo ovšem zavřené, déšť bičoval mé tělo a celé šaty jsem měl promočené, pokračoval jsem tedy dál v naději nějakého šťastnějšího vyústění toho všeho. Putoval jsem deštěm a uvědomil si, jak je ten svět krásný, především v noci. Veškerá tato krása byla ovšem ve velice krátkém okamžiku přerušena křikem, který se rozléhal celou ulicí. Viděl jsem dva mladíky, jak kopou do špinavého starce. ,,Chcípni, ty zasraná hnído." Zařval na svou oběť jeden z frajerských hrdinů noci. Stařec se svíjel a jenom sípal, pomalu se snažil vymanit z kopanců, ale neměl sebemenší šanci. Než jsem stačil jakkoliv zasáhnout, mladíci mě spatřili a raději utekli někam do hlubin. Pomohl jsem starci na nohy a nabídnul mu nedopitou láhev vína. ,,Vemte si to, pane, ať se vám alespoň trochu uleví." Spatřil jsem jeho vděčné, uslzené pronikavě modré oči. ,,Děkuju ti, zachránil si mě, za to ti splním jakékoliv přání." Zaváhal jsem nad nečekanou nabídkou a na chvíli upadl do hlubokých úvah. Opět vyhrály mé nízké samčí pudy. ,,Chtěl bych dnes potkat nádhernou dívku a strávit s ní noc.,, Není nic snazšího, jen tu chvilku počkej." Odpověděl mi stařík a odešel směrem k nedalekému náměstí. Připadal jsem si jako v pochybné verzi pohádkového příběhu a netušil, že jako taková pohádka to bude pokračovat i nadále. Stál jsem na místě a hleděl ve směru, kde onen kouzelný stařeček zmizel. Zanedlouho se vrátil a vedl s sebou velice mladou dívku. ,,Jestli chceš, je na celou noc tvoje a zcela grátis." Dívka byla celá roztřesená a její tvář prozrazovala známky zděšení. Nabídl jsem dívce rámě a vydal se společně s ní dále nocí. Déšť pomalu ustával a já se cítil zamilovaný. Prožili jsme spolu velice důvěrnou a vášnivou noc. Nikdy víc jsem ji už nespatřil, ani onoho starce. Jedno jsem si ovšem z té noci do života odnesl. Má určitě cenu se považovat za umělce a dělat pošetilé věci, či dokonce dobré skutky. Teď o tom všem píšu a v mém srdci ještě stále převažuje láska k drobné dívence, které jsem zachránil dědečka nebo to snad nebyl dědeček? Myslím, že nemá smysl o tom bádat, stalo se jen to, co se stát mělo, alespoň na jednu noc jsem mohl býti šťastný. 28.2.2014 |
|
|
beze spánku, energie na pokraji zhroucení, jaro pomátlo veškeré smysly, do hor daleko, k nápravě ještě dál a veškeré požehnání se převaluje v opilosti. Dveře vytržené z pantů již nic dalšího neskryjí, pokora, vzdálená sestra zhovadilosti, si střádá na lepší život, snad zůstane čas na svém místě a vráska nad rty obnoví bouři. |
|
|
Všechno to začalo velkým pohlavním červem, který přerušil můj klidný spánek. Bylo to děsivé, až neuvěřitelně skutečné. S obavami o své mužství jsem se probral a šel do koupelny prozkoumat skutečnost. Při setkání svého zraku se zrcadlem jsem se k smrti vyděsil. ,,Jsem červem, hnusným velkým lidským červem.“ Všichni ti vědátoři nám lhali, Země není kulatá, je to ve skutečnosti obří falus plující vesmírem a my jsme červi způsobující obrovské pohlavní bolesti.
|
|
|
|
|
|
Ve vzteku, |
|
|
Až mi jednou bude sto let |
|
|
První šátek a poslední vydechnutí, Není příliš slušné o tom mluvit, ovšem jen tak spočívat je snad ještě daleko horší. Nesvlékám šat při každém setkání a ani v nejmenší nehodlám na svých zvyklostech cokoliv měnit. Stanout pod cizím oknem a to své stále míjet. Co z toho všeho může tak vzejít? První dopad nedosušené slzy byl vždy jen pár kroků od nás. Nikdo nebyl schopen vstát a otevřít ty zatracené dveře. Miliony pohlavních aktů pro ničemnou skutečnost. Tam, kde jiní zanechávají odpočívat své kadeře, zanechám rozum. Který jen vzpomíná, nevytváří. Namaluj mi na tvář znamení hanby, vydám se sám položit kámen mudrců tam, kde ho již nikdo nenajde a nepochopí tak nekonečnou zákonitost omylů. První šátek se ve větru vlní a mně není vůbec trapné o tom mluvit. Je lepší se celé noci převalovat a nikdy nedosáhnout spánku, než se jen spokojeně kolíbat na arše nevědomosti. Mohl jsem si zvolit zcela odlišný scénář, bez zbytečných překážek, bez slastí trhajících údy u samých kořenů. Tolik již bylo polibků, keců a zpocených tváří. Je možná na čase vše ukončit, vykřičet se do větru a usnout v tvém náručí bez možnosti odvolání. Čekal jsem dlouho na vás všechny, ale sám sebe jsem se nedočkal. Odpusťte, mé veškeré múzy, že jsem špatně naslouchal a vyslovoval pokaždé cizí jméno. Nejsem ten, za kterého jste mě snad mohli mít. Jsem křivka na čáře života, jsem dárce se špatnou krví. Vyleťte, ptáci, z mých dlaní a konečně dokonejte své dílo. Kdo má vydržet to nekončící čekání? Žádný hrdina není skutečný a slova lásky jsou dost možná podvrh. Pokud se i tentokrát mýlím, je to jasné znamení toho, že oči nevládnou pouze svým barevným odstínem. Jako odraz hluchavky se snažím ukrýt před skutečným činem. Nevládnu potřebnou mocí, musím jen stát a nechat na své tělo dopadat nikdy nekončící sílu naděje. Právě pro ten pocit odloučení, který znám z dětství a nikdy mě ani na chvíli neopustil. Dost možná se jednou přeci jen ukloním a stanu se živou sochou. Než se ovšem něco takového stane, budu doufat, že ještě jednou, naposledy, dostanu možnost za to všechno poděkovat. 13.2.2014 Domek-Mlýnská (uprostřed noci) |
|
Pojmy popsané lidmi pomalu mizí,to jen jako následek,nikoliv příčina.Tentokrát postačí jen otočit se a jít.Tak dlouho se mluvilo o změnách, až nás přeci jen přesvědčily o své nevyhnutelnosti.Není potřeba nic jiného než zavřít oči a jít.Poznávám vytoužené přání již několik nocí,to proto se cítím tak slabý,to proto nedokáži zastavit třes.Pokračuji dál,víčka již dávno nenesou temnotu a nohy si nedokáží uvědomit únavu.Šum potoka odnáší zbytečnosti do severních zemí v místa uskladnění a spánku.Ponaučen touhou pokládám své tělo na hladinu,proud jistě dobrou práci vykoná.Je zima,mráza já jsem tolik šťastný.Kouzelný zvonek mě konejší,jen díky němu vím,že je ten pravý čas vytvořit nové pojmy.
14.1.2014 v domku Mlýnská
|
|
|
Jsou vánoce a neustále mi lámají nohy. Nestačí jen do noci burácet, řvát z okna, zvracet do mezipatra. Za tím vším pohrdáním mi je jasné, že to budu muset řešit. Nastražím pasti a budu čekat, třeba se alespoň malé zakvílení ozve. Je klid až podezřele dokonalý. Ticho poráží šelest v uších hluchnoucího hudebníka a ze sklepa je cítit zatuchlina. Otec má kocovinu a mně dochází tráva. Tohle přece nemůže trvat věčně! Naposledy splachuji výkaly starého milování. Přerušuji klid úderem o zem. Dejte jim zbraně, ať dají konečně klid. Svrhněte vládu, strhněte záclony a zdrhněte, ať vás nevidim. Naposledy si sahám do rozkroku a nalézám stále to samé. Upocený konec bez melodie..... ......a kapra toho žrát nebudu. |
|
|
Již nikdo nemává mé postavě, nikdo mě nepoznává. Město má výraz nepodobný ničemu známému, obloha se zalévá poledními pohledy a náhodný chodec do mě vráží se zjevným pohrdáním. Již dávno nebudím rozruch ze spánku, jsem jen stínem. Lidé mě obcházejí a vrhají nepřející posunky. Město se chvěje pod tlakem průmyslových novinek, vystrašená obloha mizí v nenávratnu. Přecházím na druhou stranu a snažím se vzpomenout, jaké jméno se právě sluší vyslovit. Nic mě nenapadá, hlava klesá dolů, nohy se samovolně dávají do pohybu, odnáším poslední možnost návratu hluboko do lesa. Již dávno mě nikdo nehledá, pověz mi, matko, opravdu jsi to tak chtěla? 21.10.2013 |
|
|
|
|
V rozpětí sil ztrácím svou rovnováhu bratra podprahového vnímání.Nečekám na milost od božích nápadníků, jen čekám na záchvěv vznešených slov přikovaných k divokosti života.V průvodu duchovních nauk se snažím najít alespoň část starého světa.Jsi krásná při dobývání slov.Proud pouze stojí , nevysychá.
5.10. Holešovice |
|
|
Tiché zaklepání rozléhá se na duši ,první dopady prstů jsou zdá se nepatrné.Lehký třestěžko tvé lůžko snáší.Pár vyslovených slov mizí bez zachycení.Milenci bez těla,bez bouře,tajně v nocispojí se v časných kapkáchpodzimního deště.
17.9.2013 Cestou přes letnou....
|
|
|
Je čas vyběhnout ven a počít konat teď.
Je čas prožívat, nevzpomínat, neplánovat, alespoň na chvilku být šťastný z přítomna.
Je čas vynést odpadky, vyčistit mysl, dokázat pochopit kouzlo okamžiku, kouzlo ticha a klidu.
Je čas onoho rytmu, jenž tanec provází celým životem kousek po kousku, chvíli co chvíli.
Je čas neříkat vůbec nic a setrvat v tom prožitku.
Je čas zachytit tmu, coby nejvážnější krásu.
Je čas pochopit sebe a otevřít tak bránu dál.
Je čas pro těch pár kroků bez dlouhého plánování, bez jasného cíle.
Je čas začít žít pro naše nejsvětější nyní.
11.7.2013 |
|
|
I. Za tváří mou stíny proudí, za tím oknem nedovřeným. Schyluje se k bouři přes zdánlivý klid zbraní. K uzoufání bývá den, kdy samy jen tak z okna padají nepotřebné obrazy. Silné jsou melodie pádu a podmanivé zpěvy náhodných. V mých očích se cosi rozlévá a vdechuje poklidnosti dramatický ráz. Ve své svatyni hledám alespoň jedno skryté místo, kam nedopadá paprsek světla žádný. Místo, kde mohu naplno projevit žal. V krytu a v pokoře snášet bolest vyvolenou. Na konci té chvilkové slabosti naučeně vstávám a zapaluji svíce pro uctění jakékoliv duchovnosti. Jméno není vždy tak důležité. II. Za tváří mou stíny proudí, za tím oknem nedovřeným. Zem je plná dešťových kapek a z mraků dopadá vnitřní stesk. Rozpouští se má osobní malichernost a s každou další kapkou procitá i naděje. Smutek ve zkušební lhůtě naivně podlamuje odhodlanost, pro niž je připraven zcela jiný osud. Vstávám od stolu, opouštím zamlžené okno, vstupuji do osobnějších komnat mého zjizveného bytí. V místnosti zůstal již jen poslední obraz. Stačí jen pár odhodlaných kroků a mohu vstoupit dál až do samého nitra zasvěcení. Zde stojí strom i se svým mladším bratrem. Zde roste tráva ve spojenectví s královstvím květin. Les na dohled ztvrzuje náhlé vyklidnění duše. Vracím se zpět k oknu, otevírám ho a vyskakuji na provlhlý balkón. III. Stojím za oknem nedovřeným, pravidelně dýchám, prožívám extázi. Pohlazení šatů se dá provést i pouhým vánkem. Vstupuji na samý okraj balkónu. Ruce roztažené na samou hranici snesitelnosti přijímají kapky deště. Sestupuji zpět, vstupuji do svého pokoje, usedám a směji se. Zavírám okno, dopíjím kávu. V tomto čase je potřeba ještě mnoho vykonat. Myšlenky směřují k líbeznosti a vím, že den byl dobrý. IV. Zakončuji den posledním pohledem směrem k oknu. Jako by tam stála, celá nahá a andělská. Na stěnách visí opět nové obrazy. Dominantou většiny z nich jsou dva stromy a někde je i dům... 24.6.2013 Za deště při poslechu Johanna Sebastiana Bacha |
|
|
Mizerným dnem proplouvám v kapičkách, pln očekávání a podivného smutku. Děsím se každého slova za zády a raději hledím vzhůru k sněhobílým obláčkům. Zahlédnu snad kousek tebe v posledním zbytku poklidného větru. Poslední doteky bodců se úzkostlivě skrývají mezi prsty mého rozbouřeného libida. Rozpouštím se v myšlenkách nahoty a květiny trhám s přirozenou elegancí. Trhavými pohyby se vytěsňuji z davu, ty jsi mě viděla a nedala nic znát. Sestro, lehni si, zavři oči a stále dokola šeptej slova, která tě v noci navštívila. Poslední slovo rušené mým se stane symbolem. Poslední slovo rušené mým setrvá. 22.6.2013 |
|
|
Jeden proud do nebes vyslaný za noci šíleného prožívání vzájemné duchovnosti. Palčivá bolest, slzy, láska. Pevný stisk rukou, dlouhý, nekonečný dopřává našim pohledům poslední možné požehnání. Jedna krev, utrpení a věčné spojení osudem si pohrává ve větru uplynulého večera, jenž se naplnil až po samý okraj možností ženy a muže v novém světě naší zodpovědnosti. Palčivá bolest, slzy, láska. Nelze zastavit to, co je dané, nelze se odpoutat, zbaběle prchnout, jsme zodpovědní za každé další slovo, za každou další větu, za každý další čin, před kterým se svět neschová. Rány se otevírají, krev líbá krev, nahota střídá nahotu a slunce stvrzuje veškeré smlouvy vyvolených poetů. Palčivá bolest, slzy, láska. Peřina rudá, gejzír osvětluje putování ptáků mezi paprsky světla, záře ocele místo kněze protíná minulé životy. Hrají nám v prokletí ti nejlepší pánové tónů, hrají nám vesele, my s hlavou vzhůru již bez bázně vstupujeme do míst, kde nás očekávají duchové nevyhnutelného. Palčivá bolest, slzy, láska. Políčky, rány a kopance jako odměna, jako jediná výplata za naše činy, za naše oběti. S pevným stiskem stoupáme dál, neseme si své kříže a zbývá čas i pro lehký úsměv. Teď! Je naší povinností! Palčivá bolest, slzy, láska.
11.6.2013 po zasnoubení... |
|
|
Opět mezi kapkami stvořen pro zalíbení slunce. Pro zalíbení nebes a zaslíbení hvězd. Už zase skáču přes kaluže a pramen trýzně pomalu vysychá. Už zase skáču, létám a přistávací rampa zeje prázdnotou. Kdo se najde tentokrát, kdo poslouží ďáblům a zbaví mě křídel. Přijď, již na tebe čekám, co se má stát, nechť se stane. Mezi kapkami je cítit světlo oznamující naději pro věčně zbloudilé. Kapka za kapkou stéká po rozpálených rtech a šílenství nové hnízdo nehledá. Svítí lampy a můra přistála na mém parapetu. Otevírám jí a pouštím dovnitř, dlouho do noci jí vyprávím o svém životě. Trpělivě poslouchá a chápavě mává křídly. Již nikdy sám! Již nikdy sám! Již nikdy sám!
3.6.2013 |
|
|
Společně toužíme, společně uleháme, cítíme chvění těly oddělené. Jsme ránem i nocí, duší hřejivou, cítíme chvění blízkostí oddělené. Závislost na vzduchu, na vzdálené něze, jsme krásní ptáci, tělo se chvěje. Za kousek pohybu vděčíme větru, polibek na slzách, tělesné plameny. Hoříme v touze nad dalším světem, který se zbláznil v patrném odlesku dešťových kapek. Padáme do hlubin propasti lidské, nahota, veřejná vzpoura i vášeň. Těla se blíží bosými kroky, andělé chlubí se novými jmény, které jsme předali bohu i stromům. Na větvi, na nebi, v hluboké zemi chvějí se duše těly oddělené. 23.5.2013 Duchovní rozměr překonávající běžný prostor po procitnutí a urychleném opouštění lůžka. |
|
|
Maniakální pouť melancholických klubíček, choulí se tajně mimo střed zájmu. V peřinách neznámí v propasti stále, choulí se klubíčka za svitu lamp. Mizerní slídilové, fízlové myšlenek, hlídají zájmy veřejných snů. Veřejná veřejnost k zblití a k zbití, schoulená klubíčka stírají slzy. Po troše vína výpověď pánů, lehají do trávy zbytky všech snů. Klubíčka smějí se zatrpklým pokynům, kde šílí počestní, kde roste tráva. Ze země zvedají poslední příkazy, do cely zavřeli dluh státní moci. Choulí se klubíčka, nelze je zastavit, při každém kroku jsou pány svými.
17.5.2013 večery poetických kroků
|
|
|
Po prachu cest vrávoravě, s výrazem obelhaného děcka vracím se dnes za tebou, prolhaná matko vší hrůzy. Tví ulhaní synové podepisují další smlouvy pro otroky vlastního rodu. Tvé vykutálené dcery se prodávají za stále výhodnějších podmínek. Po prachu cest vrávoravě, po nedělním obědě pozbyl jsem soudnosti a vrátil se k tobě. Za doprovodu trávy a ptačího zpěvu, spatřil jsem hrůzu tvých vrcholných skvostů. Ó matko hrůz, tvé dlaně jsou zašlé prachem mrtvých duší. Tvá hlava je snem pro nezaplacené životy, pro zbité děti revolty. Matko lživá, nejsem tvým synem, tvým produktem, tvou loutkou v šumu magazínů. Matko zaprodaná nevydařeným pokusům, nelítostným obchodům. Tebe zavrhuji, po tobě plivu s klidným svědomím člověka naplněného. Můj návrat, ó matko, je poslední plivnutí do tvé pobledlé tváře. Pánové mamonu si hladí břicha, líbají své dokonalé ženy, přejíždějí po hlavě ukřičené budoucí dovednosti ratolestí bez názoru. Matko hrůz, vracím se ke stromům, vracím se k pravé rodičce mé existence. Po prachu cest vrávoravě, nikdy zpět a vždy s hlavou zpěvnou vracím se k tobě, matko, matko hvězd a hlíny. Vracím se, zapadám na samý počátek kroků. Chci být dobrým synem. Chci jen s tebou se milovat a pro tebe plodit děti. Ó matko, jen s tebou, tvým věčným objetím lze ještě na čas zastavit a zhluboka dýchat prach, který zbytečně nevíří.
5. 5. 2013
|
|
|
Jen ty se otáčej jen ty za mnou za sluncem za láskou. Jen ty zůstaň tam kde jsi beze změny bez zbytečného bádání. 15.4.2013 Společně na zastávce... |
|
|
Ve zběsilém tempu jsem vyběhl ven na ulici. Byla již tma a na mé tváři ještě stále spočíval polibek. Vrátila se, věděl jsem to jistě. Vrátila se a svůj návrat oznámila podivným pocitem v mé hlavě. Byl jsem si víc než jistý, že to není jen další šílenství v dlouhé samotě truchlícího jedince. V mém pokoji se s velkou pravděpodobností odehrával docela jiný příběh. Příběh to byl velice půvabný, opilý a tulivý. Příběh měl jméno Kamila, měla o básnících zbytečně romantické představy. Byl jsem jen dalším hajzlem v jejím mladém životě. V tuto chvíli ovšem spokojeně spala přikryta mou peřinou a neměla sebemenší potuchu o tom, že já tam již dávno nejsem. Měl jsem právě jiné touhy než zabývat se krásnou Kamilou a jejím polibkem. Byl jsem poblázněn tím hlasem z duše, který mi jasně naznačoval, že víla večerů je zpět. Místo setkání bylo stejné jako tehdy, o tom jsem neměl sebemenších pochyb. Bezmyšlenkovitě jsem tedy nasedl do právě přijíždějící linky tramvaje a usedl za spící ženu v pokročilém věku. U zadního okna postával mladý pár, pro nějž v tuto chvíli existoval jen jeden svět, a tím byl ten jejich. Ulice rychle míjely a zastávky jsem prakticky nevnímal. Měl jsem trochu obavu z toho, že mě někdo osloví a bude chtít slyšet má slova. Ta jsem v tuto chvíli nemohl poskytnout nikomu. Jen jí a ona byla ještě stále dosti daleko. Mladý páreček mezitím vystoupil a já zůstal ve voze jen s onou spící ženou, nikdo další nenastoupil. Můj cíl se nezadržitelně blížil a s ním i moje napětí, jež bylo lehce rozeznatelné třasem rukou a těkavým pohledem. Konečně konečná! Vyplul jsem ze dveří se zjevnou samozřejmostí. Spící žena v tramvaji pokračovala ve své činnosti a řidič tramvaje, výjimečný muž, jí nevěnoval pražádnou pozornost. Železniční most byl od zastávky nedaleko a přesto se mi ta cesta nejednou zdála až nekonečná. Město prožívalo poměrně klidný večer a já se za světla lamp stále více přibližoval ke svému vysněnému cíli. Kamila se mezitím probudila a začala plakat. Uvědomila si, že zas narazila na dalšího magora se zjevným psychickým problémem. Nicméně se z pohodlnosti a zoufalství otočila na bok a snažila opět proniknout do již započatého spánku. Snad i doufala, že se ten blázen vrátí a všechno jí vysvětlí. „Roman Koš je idiot,“ znělo jí v hlavě a pláč střídal občasný smích nad absurditou situace. Znovu a znovu nalítává užvaněným psychotikům. Velice zvláštní koníček jejího srdce. Já jsem se mezitím již dostal pod samotný železniční most, má radost nabírala neuvěřitelných rozměrů. Věděl jsem moc dobře, že ona už tam čeká a tedy se bude moci brzy začít. Stačilo jen vystoupat nahoru. Po trochu prudším srázu dál za snem. V každém mém kroku bylo náboženství. Každý můj nádech byl samostatnou motlitbou. Měsíc připomínal tureckou šavli a jeho ostří půlilo mraky v nelítostném pokušení. Již jen pár metrů, pár sesuvů drobných kamenů po srázu dolů a opravdu již budeme moci začít. Kamile se podařilo usnout a do rána neměla potřebu plakat ani se pokoušet opustit byt. V tuto chvíli byla v relativně psychicky bezpečném prostředí. Sny se jí zdály růžové a probudilo to v ní skoro zapomenutou holčičku. Byl jsem nahoře a ihned jsem ji spatřil. Stála tam v mírném větru a vypadala přesně jako kdysi. Přistoupila ke mně a podala mi velkou litrovou láhev rumu. „Můžeme pomalu začít.“ Víc nebylo třeba slyšet, rychle jsem odšrouboval víčko a hodil ho dolů na cestu. Dnes nás již nic nezastaví, můžeme zůstat spolu, opilí a bezstarostní. Můžeme se milovat, počítat hvězdy a vzájemně si držet vlasy během zvracení. To vše spolu můžeme opět prožít. Tentokrát ale naposledy, naše životy se změnily a ani jeden s tím již nedokáže nic dělat. Je čas dopít poslední kapku a s úsměvem na rtech zkrátka zapomenout. A ráno? Ráno třeba ještě dostaneme šanci vrátit se ke svým dalším životům. Každý sám.
|
|
|
Zaslechl volání mladé novicky se hříchem na jazyku a rukou v klíně. Odpověděl přízní a lehce tajemným povzdechem naučeným z knih. 11.2.2013 |
|
|
Není to tak dávno, co jsem poprvé pohladil svou obnaženou lebku připomínající důkladný průzkum mraveniště. Jsem dávno mrtvý, a přesto bych se rád podělil o nový nález lidského lejna velice zajímavého tvaru. 2.2.2013 |
|
|
Rozbouřené okamžiky, kdy slitování nebe nečeká na člověka na břehu věčnosti. Kouzelný anděl sfouknutý z dlaně lehkého odlesku matoucí vášně po dlouhém dramatu obrázků samoty. Vyšplhá na vrchol výčitka čekání na kousek provazu pověsí minulost, která se rozpláče, zahyne v bahně, usne a navěky roztříští obzor pro záblesk z hvězd. 1.2.2013 |
|
|
Do tiché skrýše Údery srdce jak tříštivý porcelán, upadám do mdlob, kde lépe odolám. Svět je bez studu skryji se v kapradí, najdou mě, doufám, tvé ruce, co pohladí. Tajemství života tvá ústa sladká, pojď blíž a ukryj se, než bude válka. 8.1.2013 Myšlenky o ní... |
|
|
Pojmenované otázky Pojmenované otázky ještě vůbec nemusí dosáhnout odpovědi. Vyřčená přání směrem k nebi se ještě vůbec nemusí dotknout hvězd. A co teprve naděje, co ta dokáže s člověkem udělat. 28.1.2013 |
|
|
Již od samého rána tušil, že tento den bude jiný, než na jaké byl zvyklý v těch několika posledních, které trávil v opojení koštěte a lopaty. I tento den dával tušit, že v oblasti náplně práce se žádná významná změna konat nebude. Což se ovšem nedalo říci o jeho vnitřním rozpoložení. Probudil se ihned po prvním zazvonění budíku a na tváři mu zářil úsměv. Vstal a stihl si dokonce uvařit čaj a připravit drobnou snídani. Do toho všeho si zpíval veselou jarní píseň, kterou zaslechl na sobotním koncertě kapely Kočkolit. ,,Ty jóó, už je jaróó, ty jóó!“ Vyběhl ven na ulici a chtělo se mu tančit. Do jara zbývalo ještě několik dní a nebe bylo ještě stále zahalené do přikrývek noci. On skoro běžel směrem k metru. Ve chvíli, kdy míjel klub Cross, se ze zajetí domu vypotácela dosti použitá dívka. Usmál se na ni, dal jí pusu na tvář a řekl: ,,Věřím, že se nevidíme naposled.“ Dívka znejistěla a nuceně se usmála. Dnešního rána nebude moci dlouho usnout, ten veselý mládenec se jí očividně zavrtal do hlavy jako kvalitní nášleh. Hrdina čisté Prahy se mezitím vnořil do prostorů metra a rozzářil se přes celé nástupiště. Netrvalo dlouho a přijela ona souprava, jež ho ještě více přiblíží v místa, kde své pro dnešek milované nářadí obdrží. Bylo to poprvé, kdy do firmy Čisté město dorazil jako první. V místnosti shromažďovací tedy důkladně zametl a nábytek porovnal. Po dokončení této činnosti se usadil na jednu z židlí, vytáhl si knihu „Miluji život“ a pustil se do čtení. Po dobré půlhodině čtení se teprve začali objevovat další vyslanci čistého města. ,,Ty vole co tady děláš, to jdeš rovnou z bááru, že jsi tu tak brzo,“ zazněl jeden z komentářů na adresu jeho podezřele časného příchodu do práce. ,,Ale né, já jsem dnes jen šťastný a pro samé štěstí nemohu ani spát.“ Odvětil on hlasem spokojeného pracanta. ,,Ty vole, tomu hrabe.“ Byla jedna z dalších přiblblých reakcí. Dorazil mistr a divil se, že tu je pan Roman Koš tak brzy. Uklizené místnosti si nikdo nevšiml. Po sčítání všech vážených pracovníků a milovaných brigádníků byli všichni rozvezeni na místa svých pracovišť. K Romanově velkému potěšení na něj zbyl čarokrásný Karlín a co více, okolí metra Florenc. V jeho skupině se nacházeli čtyři lidé, ale jen on cítil tu nezměrnou radost ze života tak silně. Ano, i ostatní se občas pousmáli, přihodili k dobru veselou historku, co však nedokázali, bylo skutečně prožít štěstí. Romanovi se to dnes dařilo tak jako nikdy v životě. Zatímco ostatní pomalými pohyby zametali, co na zemi spatřili, on poletoval, tančil a nepořádek nosil po kilech. Během toho stačil několika cizincům popsat cestu k autobusovému nádraží a převést slepce přes cestu. Velitel metařské čety se v jednu chvíli otočil a posměšně se ho zeptal: ,,Ty sis něco dal, že je to tak, nějaký jointy.“ Roman se doširoka usmál a řekl jen: ,,Ne, já konečně pochopil smysl života.“ Byl po zásluze obdarován nechápavými pohledy, lidstvo přeci není připraveno na takovou hlubokou pravdu. Roman přeci nemohl čekat nic jiného, než že bude opět považován za blázna chyceného do pasti svých představ. Jeden z metařů začal vyprávět o invazi židů, což zastavil až na kole projíždějící Milan Knížák a slovy ,,no to je úroveň“ tento monolog utnul. Do konce pracovní směny se právě Milan Knížák stal tématem hovorů. Roman mezitím nacvičoval labutí jezero uprostřed černé skládky, která se tradičně utvářela za místním supermarketem. Během tance stačil posbírat a roztřídit veškeré použitelné potraviny, zabalit a poslat je na charitu. Blížil se čas konce pracovní doby. V tvářích metařů byla snadno rozpoznatelná natěšenost. Kromě Romana všichni do jednoho počali práci flákat. Nejmladší ze skupiny nalezl v úctyhodné hromádce vajglů konopný nedopalek, ta hromada obsahovala jen konopné nedopalky. Mladík náhle dostal geniální nápad. Jak smyslu zbavený začal pobíhat v nepravidelném kruhu a vykřikovat: ,,Jedy za dvě stě, jedy za dvě stě!“ Než stačil kdokoliv jakkoliv zareagovat, již tu byli posluhovači zákona a mladíka deportovali kamsi na Pankrác. Události dramatické ovšem neměly pražádný vliv na Romanovo dnešní rozpoložení. Pracovní doba vyprchala jak bombička naládovaná rajským plynem a Roman vypadal na příčinu jejího vyprázdnění. ,,Sundejte si vesty a můžete domů,“ zavelel mezitím dorazivší mistr, který při pohledu na nejveselejšího metaře na chvíli zapomněl rodný jazyk. Roman všem podal ruku a na mistra se usmál co možná nejsrdečněji. „Kdybyste věděli to, co já, také byste se smáli.“ Načež se ladně otočil, vyskočil a vzlétnul do oblak za svou milou vyvolenou, která mezitím zemřela, a on cítil, že by měl konečně naplno projevit své city k ní.
|
|
|
Únava z dlouhé cesty mě již dosti zmáhala, rozhodl jsem se tedy někde rozbít tábor. Byl jsem sám v hlubokém lese. Snažil jsem se najít nějaký pěkný palouček,kde bych mohl rozdělat oheň a před spaním něco málo pojíst.Nejedl jsem již několik hodin. Navíc na paloučcích většinou nebývá jako podestýlka povedená bandička škodolibých větví. Po několika minutách jsem skutečně vysněný palouček nalezl. A byl to pohled neskutečný, daleko překonávající mou skromnou touhu. Nejenže se mi pod nohama rozprostíral koberec z toho nejjemnějšího materiálu, ale byly tu i vjemy, které příjemným způsobem naplňovaly mé zvídavé oči. Všude kolem tohoto prostoru se tyčily košaté stromy a pod nimi neméně působivé keře a keříky. Palouček nemohl být víc než padesát metrů dlouhý každým směrem, tvořil až překvapivě pravidelný kruh. Uvnitř tohoto prostoru se sem tam potuloval zatoulaný keř či malý stromek. Květin tu bylo jen pár, ovšem i v tomto počtu se jim bez velkých problémů podařilo zasáhnout mé srdce. Bylo tu též značné množství kamenů, z nichž některé utvářely velké hromady. Při bližším prozkoumání jsem si uvědomil, že ty kameny netvoří jen tak obyčejné hromady, ale ve skutečnosti to všechno jsou zbytky stěn, dnes již takřka úplně pohlcených časem. Dál jsem již nezkoumal strukturu kamenů a raději se vrátil do lesa pro trochu dřeva a následně zhruba vprostřed paloučku jsem rozdělal oheň. Plameny dobyvačně požíraly svou potravu a já nad nimi v kotlíku vařil rýži s houbami, které jsem nalezl v lese. Netrvalo dlouho a můj žaludek dostal, po čem tolik prahnul. Po posledním močení toho dne jsem ulehl do svého připraveného spacáku, zavřel oči a čekal na příchod spánku.
Malá holčička s děsivě pokřiveným výrazem ke mně přistoupila a natáhla bledou kostnatou ručku. Neměl jsem jí co nabídnout, tak jsem jen výmluvně pokrčil rameny. V tu chvíli se z jejího hrdla vydral neskutečně hlasitý křik mající v sobě ty nejvybranější prvky hrůzy. Stál jsem na místě jako přikovaný a čekal, co se bude dít dál. Holčička přestala křičet, šibalsky se usmála a řekla:,,Chtěl jsi to.“ Načež naprosto nečekaně zmizela. V tu samou chvíli se ale stalo něco jiného. Kolem mě se objevily kamenné domy zachvácené plameny, celé to bylo podkresleno šíleným voláním o pomoc. Nevěděl jsem, co se děje ani co mám dělat. Má ztuhlost ovšem zmizela. Začal jsem zmateně pobíhat a hledat nějaký zdroj vody. Křik z domů byl nesnesitelný. Snažil jsem se i otevřít některé dveře, ale žádné nechtěly povolit, okna nešla rozbít. Otočil jsem se právě v okamžiku, kdy ke mně opět přistoupila. ,,Bavíš se dobře?“řekla, jako by jí to přišlo jako nejzábavnější na světě. Než jsem stačil zareagovat, byla opět pryč. Nakonec jsem ji zahlédl, jak na samotném konci paloučku cosi zahrabává. Domy stále hořely a já byl bezmocný.
Tento sen mě nejenom probudil, ale díky hrůze, kterou jsem pociťoval, se spánek již nenavrátil, byť jsem narychlo opustil louku a zkusil štěstí pod statným dubem. Palouček jsem již nikdy nenavštívil, ovšem ten děsivý obličej malé holčičky je do mě vrytý navždy. Jednou jsem někde zaslechl, že se k tomu místu váže jistá pověst. Nevěnoval jsem tomu raději příliš pozornosti, vím jen, že tam bylo něco o zlé holčičce, obírání chudých a jakémsi pokladu, který nikdo nenašel.
|
|
|
Záchvěvy minulosti |
|
|
Vydrž chvíli a vstup do sedmikrásek včelka své smysly napíná, stébla svůj půvab objímají, slova jsou zatím nevinná.
Vydrž chvíli zanedlouho to začíná, na větvi sedí ptáček němý, serenáda pro citlivé, okolí zdá se beze změny.
Vydrž jen chvíli pak rozběhni se do středu, z kterého tě vyhání, prachem se cesta uzavírá, v bouři se ztrácí vyznání. |
|
⇡nahoru⇡ |
