něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 21. 10. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

Vydrž chvíli (poezie, Rogo) • Nostalgické chvění (poezie, Rogo) • Zlá malá holka (próza, Rogo) • O veselém metaři (próza, Rogo) • Pojmenované otázky (poezie, Rogo) • Do tiché skrýše (poezie, Rogo) • Tříštivý obzor (poezie, Rogo) • Docela nedávné poznání (poezie, Rogo) • Volání novicky (poezie, Rogo) • Nocí svou (próza, Rogo) • Jen ty (poezie, Rogo) • Cesta zpět (poezie, Rogo) • Pouť maniaků (poezie, rogo) • Pospolu (poezie, Rogo) • Prší (poezie, Rogo) • Krví spojeni (poezie, Rogo) • Denní mizerie (poezie, Rogo) • Pokora (poezie, Rogo) • Nejsvětější nyní (poezie, Rogo) • Potřeba lehkosti (poezie, Rogo) • Hledání rovnováhy (poezie, Rogo) • Upalte blázna (poezie, Rogo) • Po vůli (poezie, Rogo) • Upocený vánoce (poezie, Rogo) • Pojmy (poezie, Rogo) • Tomu všemu mé díky (poezie, Rogo) • Jednou (poezie, Rogo) • Destruktivní (poezie, Rogo) • Jeden den pompézních idiotů (próza, Rogo) • Lidští červi (úvaha, Rogo) • Noční přemítání (poezie, Rogo) • Pohádkový příběh (próza, Rogo) • Pouhé prožívání (poezie, Rogo) • Pár pohledů (poezie, Rogo) • Dítě pod noční oblohou (poezie, Rogo) • Spasitel (poezie, Rogo) • Nová smlouva blouznivců (poezie, Rogo) • Zjevování ženské (poezie, Rogo) • Důvěrné absolutno (poezie, Rogo) • Po rozbřesku (poezie, Rogo) • Anna dcera hrobníkova (poezie, Rogo) • Předčasný odchod Alberta Juliána (próza, Rogo) • Musíme alespoň nyní zapomenout (poezie, Rogo) • Cesta blízko cíle (próza, Rogo) • Ve strachu (poezie, Rogo) • Půl třetí šestého máje (poezie, Rogo) • Syn rodu prostého (poezie, Rogo) • Znásilněná (poezie, Rogo) • Dneska už to vědí všichni (poezie, Rogo) • Divá žena (poezie, Rogo) • Pohádková víla z lesů (poezie, Rogo) • Domov (próza, Rogo) • Ó Matko (poezie, Rogo) • Noci v písních (poezie, Rogo) • Krása volnosti (poezie, Rogo) • Radost stvoření (poezie, Rogo) • Navrácení se (poezie, Rogo) • Nejlepší učitel (poezie, Rogo) • Probouzení míru (poezie, Rogo) • Spojení (poezie, Rogo) • Budiž světlo (próza, Rogo) • Tvůj obraz v dešti (poezie, Rogo) • Život ve smutku se nevyplácí (poezie, Rogo) • Státi se vším (poezie, Rogo) • Místo klidu (poezie, Rogo) • Zastavení v mokrém domě (poezie, Rogo) • 4. (Rogo) • Svět za oknem (poezie, Rogo) • ... (poezie, Rogo) • Ten, který se zastavil (poezie, Rogo) • Připraven (poezie, Rogo) • Putování (poezie, Rogo)

3.10.2024
Putování

I.

 

Zářný zářijový den

se soumrakem

slábne třpyt nad obzorem

večer se mi vkrádá

pod šaty

a veškeré naděje

uplynulého dne

se stávají

odrazem neexistence.

 

Vlak veze houfy lidí

do jiného města

každé město

má svá osobitá tajemství

která se právě s večerem

nejvíce rozevírají.

 

Každý člověk

má svůj vlastní příběh

všechny ty

originální příběhy

se na konci našich cest

střetnou

a odpoví

na nekonečnou otázku

bytí.

 

Snažím se pochopit

svůj vlastní příběh

snažím se

rozklíčovat různé detaily

a pochopit tak

samotného tvůrce

autora toho všeho.

 

Zeleň stromů

pomalu přechází

k prvním

odkrytým tvářím velkoměsta

sbíhající cesty

se rozšiřují

vytvářejí ulice

které se snaží kopírovat

jakýsi řád.

 

 

 

 

Nebude to trvat dlouho

a rozsvítí se

první světla

pouličních lamp

probudí se i

do nich narážející

noční motýli

mystika noci

předkládá první inspirace.

 

Vlak se konečně zastavuje

vystupuji na dlouhý perón

vnitřně tak trochu

vzdálen ruchu

nevnímám hudbu

hlasy lidí

ani jejich kroky

cítím naplnění

milosrdnou prázdnotou.

 

Všechno se to sneslo

na ty

co zůstali beze spánku

na tuláky noci

na vyvolené

i na ty zatracené

každá role

má svůj smysl

jen cesty k pochopení

mají různou

četnost klikatění.

 

Co by se stalo

s lidskými smysli

kdyby se snesla

taková tma

až by se město

celé ztratilo

co by se stalo

kdyby ticho

protkalo úplně vše

až by sluch

nedokázal zachytit

vůbec nic?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

II.

 

Noc pohltila

i poslední siluety lidí

příběh opouští město

světy za okny

zůstanou neodkryty

scéna se postupně

vrací ke zdroji.

 

Uvnitř těla vlaku

opět procitám

snažím se pochopit

co mi město přineslo

nevyslovené otázky

se pomalu rozplynuli

cesta odkryla

jasné vnitřní plody.

 

Prořídlá jsou místa

při cestě na zpět

zbytky lidí mlčí

do rána zbývá

ještě mnoho času

ticho ovšem prozrazuje

absenci opilosti

hravost klidu

nezná hranic.

 

Zažehnal jsem

svou únavu

vnitřní polemikou

o smyslu slova domov

nutnost vracet se fyzicky

je malicherná

nutnost uvědomit si

všudypřítomnost

je plná naděje.

 

Na prázdném papíře

neviditelné krajiny

se krásně popisuje prázdno

stačí jen

zastavit sebe

nechat to být

vše samo

postupně vzniká.

 

 

 

 

Viděl jsem bezdomovce

narkomany

nad rozžhavenou lžící

a starého muže

který měl sílu anděla

a laskavost pro všechny

takto se tvoří

Boží svět.

 

Vyvanutí

vše jsou jen krásné

dechberoucí kulisy

stačí si je uvědomit

kdo se na to vše dívá

kdo je kdo?

Vždyť není žádný druhý.

 

Zpáteční vlak

se pomalu blíží

k půlnoci

umírá den

pro zrod nového

žádný strach

není patrný

obava nikdy nevzniká

z přítomnosti.

 

Cítím se totožný

s každým prožitým časem

mohu usnout

s dobrým pocitem

že mě již

nebude potřeba

mohu již navěky

odejít.

 

Vše si sebe

již navždy uvědomuje

veškerý zvuk

je dechem Absolutna

Nepojmenovatelné

stále obsahuje vše

vše stále obsahuje

Nepojmenovatelné.

 

 

 

 

 

 

 

 

Tato hra nebude

nikdy dohrána

nesnažím se to pochopit

neřeším kolikrát

jsem byl na tahu

hráč a hrací pole

klidná hladina

se vždy o slovo přihlásí

nekonečný zdroj světla

nekonečný zdroj všeho

i sebe sama.

 

(Napsáno během dvou cest vlakem,

nejprve z Tábora do Prahy

a o několik dní později

z Prahy do Tábora).

Září 2024.

16.10.2023
Připraven

Alespoň na chvíli, malinko

probudit v sobě miminko,

 

podrobit se milostivé péči

té krásné blahodárné, co léčí,

 

naplno probudit důvěru

miluji, nikdy se neperu,

 

probuzené srdce, světlo ve tmě

teď jsem již připraven, Mistře veď mě.

24.6.2023
Ten, který se zastavil

 

Na piáno hrál a ve známost vstoupil díky své rychlé a divoké hře.Byl miláčkem nočních barů a miláčkem žen. Mnoho mužů mu závidělo, mnoho mužů chtělo být mezi jeho práteli. Jeho hbité prsty uváděli každý večer návštěvníky v úžas. Domů neodcházel nikdy sám, jeho život byl neuvěřitelný kolotoč.

Jednoho dne se ovšem zamiloval do nádherného přízraku. Bylo právě pravé poledne a on se rychlým krokem procházel podél řeky ve svém milovaném městě. Byla-li ta žena skutečná, netušil. Scela jistě se ale tato bytost, snad z jiného světa, na něho usmála a to ho po dlouhých letech donutilo, zastavit se.

Jako kdosi úplně jiný vstoupil večer do naplněného klubu, kde všichni očekávali, již takřka tradiční vlnu divokosti. On usedl, klidný jako nikdy, za piáno a jeho dlouhé snědé prsty pohladili klapky s něhou romantického milence. Po sále se počala šířit harmonická melodie až osazenstvo klubu strnulo. Zprvu ho chtěli mnozí zastavit, ale ve chvíli, kdy začal se slzami Lásky zpívat své vyznání krásné neznámé, cosi se v lidech zlomilo a rozruch poraněných duší utichl.

Hrál a zpíval celý večer improvizované skladby otevřeného srdce.

Hrál a zpíval, každý střípek života byl toho součástí.

Hrál a zpíval a ona tam byla.

Snad byla i skutečná.

 

24.6.2023

Tábor

27.5.2023
...

Dotknout se nohou

sklonit hlavu

nebýt osobností

jen Láska věčná

smí být vnímána

aby chvíle tato

zůstala čistá.

 

17.3.2023

Varanasi - Indie

15.5.2023
Svět za oknem

Trvalo to dlouho a zdálo se to nekonečné. Nutno přiznat, že jsem se bál toho neznámého, do kterého jsem měl právě vstoupit. Parapet byl již dávno prázdný a to jediné co na něm ještě stále spočívalo byla má ustrašená tělesná schránka. Duch ten neustále poletoval kolem a snažil se zhmotnit ono obávané ,, teď“!

Jak přimět ducha, aby se opět spojil s tělem? Nebo snad má onen dosti zmatený duch hledat jiného převozníka své stále rostoucí touhy udělat to?

Duch, jakési individuální já, ztratil náhle veškeré zábrany a bez toho, aby se s čímkoliv, či s kýmkoliv vědomě spojil, vyrazil do akce. Klička okenního rámu se otočila díky nevyslovenému přání a staré, krásné, lehce zpuchřelé a časem zašlé okno se dokořán otevřelo.

Vyletěl jsem ven dokonale šťastný, ovšem slova, kterými bych onu prožitou nádheru mohl detailně popsat a podělit se o ní, jsem zanechal kdesi v hlubinách závislé mysli.

Snad mi to alespoň tělo, zanechané za oknem odpustí.

 

15.5.2023

Tábor

25.2.2023
4.

Jsem vždy připraven

tě přijmout 

jsem veškerý čas

ty se jistě

brzy staneš mnou

brzy budeš připravený

pak poznáš

že mnou

jsi byl vždy.

 

 

 

 

4.8.2022
Zastavení v mokrém domě

V mokrém domě náhle

cesta zastavena

proudy deště jsou táhlé

zmokla i má žena,

 

v šeru a v temnotě

kde ze stropu kape voda

sedíme tiše nehnutě

věříme, že se to poddá,

 

raději i stan v tom domě máme

obklopený kalužemi

i ty těžké chvíle jsou staré známé

požehnané mezi všemi,

 

po noci však přijde den

absolutnem vykouzlen

my půjdeme s písní dál

tou jež nám osud daroval,

 

tou písní radosti

necháme se vésti

nic jiného neexistuje

než tato přesvatá melodie,

 

tma nad domem a snad i hvězdy

přinejmenším tušené

Láska nad námi, ta je navždy

vše špatné se přežene,

 

tvrdé jsou někdy zkoušky života

často ovšem nutné

pak odejde i tupá dřímota

a jako když utne.

 

17.1.2022

La Gomera - v mokrém domě

22.5.2022
Místo klidu

Putování nekonečnem

poselství zdánlivě nevysloveno

tak kampak se dále pohnem?

kde je mé vlastní nebe a kde je dno?

 

Kanárské ostrovy, Anglie, Polsko

návrat do temné Czechie 

začíná mi býti tak trochu ouzko 

co když tam nikdo nežije?

 

Iluze vetkaná do mé paměti 

projekce vzdáleného filmu 

a poté detailní záběr na děti

u kterého se snadno dojmu.

 

Mé vlastní dětství to bylo 

co zanechalo strachu stopy 

vše je umělecké dílo

hromady sněhu nebo tropy,

 

Kde je to pravé místo klidu?

netřeba ničím pohrdat

Já sám k sobě jednou přijdu

a bude to již napořád.

 

15.5.2022

Brzeznica - Polska

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3.4.2022
Státi se vším

Jen ticho a prázdno

a přesto je vše obsaženo

žádná slova

a přesto je vše vyřčeno

jakmile se zastaví vše

teprve pak to bude vším

až přežijeme všechny

naše tragédie a neštěstí

až přežijeme všechny

naše radosti a šťastné chvíle

až opustíme úplně vše

teprve pak se staneme vším

jen ticho a prázdno

a přesto tak plné

že zmizí jakakoliv potřeba

cokoliv vyjádřit.

 

25.3.2022

Pod horou Mantana de la Fuente,Gran Canaria

 

 

13.11.2021
Život ve smutku se nevyplácí

Voda plná kachen

město ztišené podzimem

mlčí život všechen

ztišit se též jsem povinnen,

 

na nebi se třepetají ptáci

život ve smutku se nevyplácí,

 

je třeba otevřít srdce svoje

a začít zpívat vesele

přeci jinak láska nevyhraje

a zmizí nám i přátelé,

 

na nebi se třepetají ptáci

život ve smutku se nevyplácí,

 

není důvod k pláči

i když se někdy nedaří

žalem se oči smáčí

jindy zas štěstím rozzáří,

 

na nebi se třepetají ptáci

život ve smutku se nevyplácí,

 

jednou jistě přijde

štěstí trvalé

tady a ne jinde

tady a bez ale,

 

na nebi se třepetají ptáci

život ve smutku se nevyplácí.

 

13.11.2021

Tábor- Jordán

 

 

6.5.2021
Tvůj obraz v dešti

Svět za oknem

před ním

za ním

i v něm

surealismus

rozteklé barvy

vycházející z čistého 

impresionismu

realita jako odraz snu

Já svět 

svět Já 

Bůh. 

 

Otevřel jsem okno

a stal jsem se Jím 

za oknem vše moklo 

za tím si stojím, 

 

vždyť i déšť je mnou

pozvu ho do srdce

žaly pominou

svatá eminence, 

 

pak venku budu čekat 

na hvězdy, Boží oči 

vím, že nic není jen tak

ty oči žaly léčí, 

 

samo sebe kouzlo zdraví 

není větší magie

každý den čas na oslavy

Světlo, Láska ožije, 

 

vše vlastně tu vždy bylo

nepřichází, neodchází 

já vzývám tě ó Sílo

my jsme tebou, navždy nazí, 

 

až všechny barvy světa 

opět se slijí v jedinou

zůstane pak jen silueta 

tvořena tou krásnou krajinou. 

 

12.4. 2021

Praha-Podbaba

 

 

 

 

 

22.12.2020
Budiž světlo

Slunce se ztratilo za horami a já jako každý večer usedl ve své jeskyni, v níž jsem si dopřával měsíční azyl. Nejprve jsem se nosem několikrát nadechl a vydechl, zavřel oči a snažil se koncentrovat na „Já“, snad jsem měl v sobě i položenou otázku „kdo jsem já?“. V tomto rozpoložení jsem se udržel sotva pár minut. Vše se náhle na okamžik přetrhalo, cítil jsem slabost a uvědomoval si své chyby, závislosti a nedostatky. Bál jsem se, že to nezvládnu, že selžu, že nebudu mít dostatek síly, že sestoupím z cesty a snad i toho, že jsem úplně sám. Ruce se bez pokynu mé mysli pomalu sepjaly v prosbě před hrudí. Začal jsem pomalu šeptat slova „prosím dej mi sílu, abych vydržel, abych byl lepší…“. Těch slov bylo více a plynula v kajícném tónu. Pocítil jsem naprostou oddanost a dojetí. Mé oči se smáčely drobnými slzami. Miloval jsem a byl jsem milován, věděl jsem, že nejsem sám. Snad k žádné ženě jsem necítil tak silnou Lásku jako k Tomu, co bylo všude kolem mě i ve mně. Jeskyně se stala chrámem, celý svět byl chrámem a mé srdce bylo ohněm v onom chrámu. Nebylo nic než To, žádná jiná myšlenka, žádná jiná touha, než být s Tím. Život je tak nádherné místo, co bych mohl chtít víc? Nebyl žádný jiný čas než „Teď“ a „Teď“ bylo plné blaha. Věděl jsem, že s „Tím“ se mi nemůže nic stát, že jsem konečně opět malé oddané dítě v milující náruči matky. Otevřel jsem oči, které byly stále ještě vlhké a věděl, že je. Nepřemýšlel jsem o jméně či tvaru. Nepotřeboval jsem žádné jiné důkazy. Vědomí je jedno jediné, vše je tím Vědomím a Láska je jejím nádherným projevem. Život se nestal jiným, stal se jen více vědomým. Vím, že to je jen počátek, jen znamení, které jsem dostal, abych setrval, abych již nikdy neměl potřebu vrátit se do tmy. Budiž světlo. 

 

29.09.2020

Tiché údolí

 

17.2.2020  (upr. 21.2.2020)
Spojení

Chvíle

okamžik

osamocený čas

Bůh je v nás

i kolem nás

a když se v nás

s tím kolem spojí

svět chutnat bude

radostněji

 

(16.11.2019,Praha- ostrov Štvanice)

8.10.2019
Probouzení míru

Stav klidu

mír se probouzí

nekonečné světlo

souznění s tichem

souznění s harmoniemi

pohyb utvářený

putováním mraků

ve větru.

(2.4.2018-barranco Gugui-Gran Canaria)

21.5.2019
Nejlepší učitel
V každém z nás sídlí láska 

je hluboko zakořeněná 

a nelze se jí zbavit

můžeme jí zaházet kamením 

můžeme o ní pomlčet 

popřít její existenci

ale nikdy jí nemůžeme uhasit 

či snad dokonce zabít 

i člověk 

jež vykoná popravu

na nevinných obětech 

jí v sobě má 

i člověk nečistých mravů 

sprostá poběhlice 

či namyšlený vládce 

vytvořili jsme si ega

aby jsme ze strachu popřeli 

svou božskou podstatu

bojíme se

že když budeme dobří 

někdo nás zneužije 

a zničí

je však  nutné vědět 

že i onen zloduch

jí v sobě má 

nebrante lásce 

aby se rozevřela

to ona je tím božstvím 

nade všechny chrámy 

nade všechny modly

odhrnte nánosy 

pod které 

jste se ji snažili ukrýt 

a učte se od ní 

je tím nejlepším učitelem 

pro návrat do pozemského ráje 

jednoduchá cesta probuzení 

království nebeské 

je ve vás. 

 

22.4.2019(La Isleta-ostrov Gran Canaria) 

 

24.1.2019  (upr. 28.1.2019)
Navrácení se

Nejsme nic

jen vybělené kosti na slunci

nejsou žádné hranice

žádný majetek nikoho

a pro nikoho

žádné 

o pane

o paní

nic z toho není skutečné 

nejsou jména

ani radost v předmětech

vše jsme si vytvořili

jen v naší pošetilé iluzi 

stavíme domy

stavíme města

celé státy

aby se vše nakonec zbortilo

pozbylo smyslu

který tu ovšem 

nebyl ani předtím

hledáme útěchu

ve své výjimečnosti 

a tím ještě více 

propadáme do ničeho

lásku jsme pokřivili

potřebou vlastnit

a vyzdvihli tak bolest

nad čistotu 

nicméně až se rozptýlí 

naše mysl

odpadne všechno maso z kostí 

a nad katastrofou ega

vysvitne světlo božského Já 

vrátíme se k podstatě 

k nekonečnému absolutnu

k nekonečnému bytí

ke skutečné lásky plnosti. 

 

20.1.2019

Makutra city(Gran Canaria) 

 

 

11.1.2019
Radost stvoření

Zelená hlubokost

pevných 

a přitom jemných listů 

růžová rozkošnost květů 

zbavující svět 

veškeré tvrdosti

zlaté paprsky 

dobrotivého slunce

Rozzáří den

nepopsatelnou něhou 

vzduch dokáže tak krásně 

pohladit naše dlaně 

svět se pomalu

odevzdává lásce 

uvolněně 

bez přítomnosti stresu

veškeré bytí 

dnes zpívá 

o radosti stvoření. 

 

8.8.2018 (Essaouira, Marocco) 

19.10.2017
Krása volnosti



Samota, krása

štěstí a láska

duše mezi kterými

proplouvá oceán

svoboda

na vrcholu každé hory

v údolí panuje napětí

jež vytváří dokonalé souznění

v údolí panuje napětí

jež vytváří harmonii

a trvale se rodící mír.


23.4.2017

La Aldea de San Nicolas  (Gran Canaria)

17.10.2017
Noci v písních

 

 

Bez exhibice

v nerušeném klidu

vracím se

noc co noc

s novou písní

jež kráčí

společně s mými kroky

jež se zastavují

aby se nadechly

póry mého těla

aby se rozletěli po krajině

ptáci mojí duše.

 

14.5.2017

San Andres (Tenerife)

22.11.2016
Ó Matko

Zachovej naše šílenství v něžném oparu.

Dovol, abychom prošli městem

a nikdo nás o duši nepřipravil-

- nechceme přeci nic jiného,

než dál součástí tvého těla být,

nechceme přeci nic jiného,

než se rozechvět

a naplnit tak tvou vůli-

- zachovej naše hlasy

odvážných havraních lidí,

dovol, abychom mohli navěky spojovat životy láskou

a vzájemnou pokorou,

dovol, abychom ti mohli naslouchat,

abychom byli dobrými dětmi,

abychom byli dobrým obrazem tvým,

dovol, abychom byli.

Ó Matko!


8. 9. 2016

Litoměřice

31.10.2016
Domov

Na kopci uprostřed bezlidnaté krajiny seděl malý chlapec, rozhlížel se po okolí a chvílemi hrál na dřevěnou flétnu, kterou si sám vyřezal. Jakmile mě spatřil, mě po světě kráčejícího tuláka, ustal ve své hře a hlasem větrným ke mně promluvil.

- Vezmi mě s sebou, jsem tu již dlouhé věky a budu tu muset být i nadále, pokud mě někdo, snad světa znalý, odtud neodvede.-

Přistoupil jsem tedy k němu a podal mu svou ruku. Chlapec ji pevně stiskl, vstal a vydal se krajem společně se mnou. V tu chvíli ovšem nabralo okolí chmurného charakteru a přihnala se mocná bouře. Déšť zaplavoval vše zničujícími proudy vody, blesky zapalovaly stromy a vichr je vyvracel z kořenů. Chlapec se mě silně držel a my dál pokračovali vstříc veškerému nečasu ve směru nejbližší vesnice. Vesnici jsme ovšem nalezli v troskách a docela vylidněnou.

- Čeká snad lepší svět za dalším vrchem?-

proběhla mi hlavou otázka a v tu samou chvíli na mě chlapec pohlédl.

- Neboj se tuláku, když vydržíš a půjdeme dál, potkáme velkou horu a před ní mou matku, která nám vrátí slunce.-

Chlapcova slova mi opět dodala odvahu i sílu a vydali jsme se tedy společně dál skrze nehostinnou krajinu. A skutečně jsme, již na kost promoklí, dorazili k veliké skále, před níž stála žena, jež zářila obdivuhodným klidem.

- Věděla jsem, že přijdete, děkuji ti poutníče za záchranu mého syna, čekám na něho již právě sto let.-

Chlapec se mě pustil a běžel do obětí své matky. V tu chvíli naposledy zahřmělo, déšť rázem ustal, mraky se rozeběhly v neznámé směry a slunce opět rozzářilo nádherný den. Žena mi pokynula, abych přistoupil blíž a políbila mě na čelo.

- Když půjdeš dál směrem, kterým jsi i před tím šel, mineš hluboký les a otevře se ti zelené údolí pokryté kopretinami. Na konci toho údolí je tůňka a u té tůňky potkáš mou dceru, jak pere prádlo. Přistup k ní, ničeho se neboj a polib ji zpříma na rty. Pospěš, již na tebe čeká celé věky.-

Poslechl jsem tu ženu a vydal se za jasným cílem. Opravdu jsem po pár hodinách minul les, nalezl louku i tůňku a u ní nádhernou mladou dívku, jak pere prádlo. Beze slov jsem k ní přistoupil a pln odhodlání jí políbil na rty.

A rty se rozechvěly a celý svět se rozechvěl. Já náhle pocítil, že nemusím jít dál, že kdekoliv, kde bude ona dívka, najdu domov a lásku, kvůli které jsem se vlastně celé roky toulal.


17.9.2016

Tobiášův vrch

31.8.2016
Pohádková víla z lesů

Pohádková víla z lesů

 

Stal jsem semalým nenápadným človíčkem

a náhle se ocitl

ve zdánlivě nekonečném lese

zpěv ptáků utichával

a koncertního dění se zhostili cvrčkové

šum potoka

a zívání starých stromů

a koncertní dění mělo tendenci gradace

otáčel jsem se

nelevo

napravo

dozadu 

i dopředu

a koncertní dění

s příchodem luny

opět utichlo

zastavil jsem se

já malý nenápadný človíček

čekal

a docela se obával.

vlny proudící poezie větru

nastolili novou vůni

nová slova

a ta slova začala zpívat.

poraněná na pařezu u pěšinky

zjevila se malá víla

skoro tak malá

jako já jsem byl

to z jejích úst

se linul zpěv

to její zpěv

způsoboval mou opilost

a má opilost byla značná

pohupoval jsem se zasněně

uchvácen naprosto

pohupoval jsem se směrem k ní

a čekal co se stane.

Duch lesa se otcovsky usmál

a jeho dcera

pohádková víla z lesů

vstala

kulhavým krokem

dotančila k mé maličkosti

a políbila mě na špičku nosu

byl jsem snad ještě menší než doposud

vzala mě do svých opatrných dlaní

a lehkým dechem

sfoukla z mé truchlivosti veškeré nečistoty

veškeré bolesti pozemského bytí...

 

,,Nemůžeš být se mnou

nemůžeš

jen krásou

štěstím

a radostí

se můžeš pár dní opíjet

poté se vše rozplyne

zmizí

i ty zmizíš

nikdy jsi nebyl

jsem tvou iluzí

tvým snem

a ty jsi jen obrazem lidového vyprávění."

 

Plakal jsem jak dítě

kterému se rozplynula pohádka

plakal jsem jak malý kluk

kteremu dospěli všechny princezny

a stali se spořádanými ženami.

 

Jednoho dne

v jisté době

bez důkazů

jsem se ocitl

poprvé v životě

na břehu oceánu

na břehu 

který dýchal

stal jsem se opět

tím malým nenápadným človíčkem

opět mě zachvátil dávný pocit

zdánlivě nekonečného lesa

tím lesem

byli její vlasy

břeh byl jemnou pokožkou

a každý záchvěv vracející se krásy

polibkem

vzpoměl jsem si

na její oči

na krásné modré oči

z lehkým nádechem

šedých oceánských dálek.

 

V jedné staré

lidové písní

jež zavání pohádkou

jsou tato slova:

 

,,Skočil malý človíček

do očí krásné víly

a ty oči spanilé

ho ihned nezabili.

 

skočil malý človíček

do hlubin oceánu

a ty oči spanilé

zmizeli hned k ránu.

 

skončil malý človíček

na břehu nové země

a ta země zasela v něj

lásky nové sémě."

 

Ovšem poslední slova

které ještě slyšel on sám

za dobu své nedlouhé existence

byla jak mantra

pomalu se do skáli vytesávající.

 

,,Chtěla bych se s tebou milovat za světla

abych na tebe viděla

chtěla bych se s tebou milovat za světla

abych na tebe viděla."

 

24.8.2016

Švihov - nedaleko vodního hradu


8.2.2016
Divá žena

 

(pro Lucii Šímu Šimerovou)

 

Ten den

ten večer

ta noc

snad vše je

tak šíleně vzdálené.

 

Měsíc na nebi mě spoutával

svou nevýslovnou přízní

a já hledal stále

mezi obrysy stromů a keřů

cosi vzdáleného

cosi

co nedalo mi klidu v žádné chvíli.

 

Dokola po místnosti

po pokoji

ve zběsilosti své

kroužil jsem bez ustání

a křečovitě se smál

všem těm ženám

těm nápaditým krasavicím

jež se postupně

potupně

proplétaly mým životem

šťastně i nešťastně.

 

Cítil jsem se pánem situace

pánem veškerého dění

těžko bylo

dotknout se monumentu mého těla

a jakkoliv ho pošpinit

umazat.

 

Jak naivní bylo

Myslet si

Že jsem zhrzen

Raněn

A pln bolesti

Pro jednu další pitomou

Již jsem mohl svírat

A naplno pronikat

Do tajů tělesných klenotů.

 

Vše bylo tak snadné

do prvního úderu

prvního záchvěvu

tabulky skla

a mého prvního

opravdového běsu

při záblesku spatření

někoho dalšího za oknem.

 

Byla to žena

přízrak

krásná žena

nebylo pochyby

přitisklý na sklo byl jsem celou noc

přerývavě dýchal

a slyšel vlastní srdce

něco se stalo

vymklo

cítil jsem pád dolů

tak nesnesitelně rychlý

tak těžko zachytitelný.

 

Den druhý

 

Nespal jsem

a únavu nepotkal

prchám ze svého domu

cítím nutkání

potřebu

prohledat třeba celý vesmír

pro jediný pohled

domnělé skutečnosti.

 

 

Podzim

25. říjen

 

zouvám si boty

neptejte se mě na nic

bosé nohy drtí uschlé listí

a rozmazává přítomné tlení

neptejte se mě na nic

nevím to.

 

V tom okamžiku

pociťuji ruce

ve svých vlasech

na svém hrdle

a v okamžiku malém

doteky svírají mé vlastní dlaně.

 

,,Stůj!“

Snažím se křičet

a dívka

což je zjevné

se směje dětskou radostí

a proplétavým letem

mizí v hloubi keřů.

 

Stojím bosý

zkroušený

a nechávám na své

nic netušící tělo

dopadat barevné listí

až do chvíle

kdy mě má ukázková tragika

samotného přiměje k smíchu.

 

Domů se ženu

nevnímám cesty

rozrážím větve

pitvořím se na ptáky

a s pobavením plaším srnu

vbíhám do domu

zamykám

silně dýchám

padám na podlahu

a určitou chvíli

opovrhuji bděním.

 

Noc

 

Ťuk ťuk

oči spatří

jen díky záři

hvězd a luny zvenčí

nádhernou členitost

dřevěné podlahy.

 

Ťuk ťuk

pomalu se zvedám

a hledám po stěnách

spouštěč světla

ve své potácivé nemotornosti.

 

Ťuk ťuk

světlo zaplavuje místnost

příliš neoplývající pořádkem

začínám být zpět

mezi bdícími.

 

Ťuk ťuk

pomalu se blížím k místu

opakovaného zvuku

k oknu na samém konci

mnou obývané místnosti.

 

Buch buch

stojím před oknem

a její ruce

bledé jak zimní krajina

spočívají přitisklé na skle

tvář se odkrývá

konečně!

přikládám své ruce na její

a dělí nás

jen necelý milimetr skla.

 

Snažím se

zachytit její pohled

který ve zběsilém tempu

těká po mně celém

jako by mě měřila

hodnotila

snad později odsoudila

snad přijala

v místa

která nikdo běžně pro svět vpravený nezná.

 

Divoká tráva

jejích vlasů

prozrazuje

přítomnost větru.

 

 

Ruce držíme při sobě

zbytečná překážka

zbytečný dům

a věčnost

pro smrtelníky nepatrná.

 

Ústa lehce zkřivená pošklebkem

šílím

naprosto a odevzdaně

šílím

naznačí polibek

opět zazáří svým úsměvem

otočí se

Přízrak!

Krasavice!

 

Tentokrát padám opět dolů

A spím

Spím dlouho

 

A raději nemám

Jiné sny

Než ty

O její tváři

Než ty

Jež mou sebedůvěru ničí.

 

Den třetí

 

Lásko!

můj anděli!

mou jedinou nadějí jsi!

chtělo by se mi křičet

do ničemného rána.

 

Sápu se po kalhotách

vplouvám do košile

vplouvám do svetru

ozbrojuji se kabátem

a boty tentokrát

mé nohy přijímají.

 

Opouštím

naprosto vyklidněn

místa svého pobývání

zdravím těch pár lidí

jež zde žije

jež potkávám

v blízkosti své.

 

Jdu za ní

za přízrakem

za krásnou ženou

za andělem mého okna

za prsty

jež se mě tak krásně dotýkaly

ty

které jsem ve své pomalosti

nedokázal zachytit.

 

,,Jsi hloupý

jsi ztracený

nechoď dál

nemohu tě přijmout

tak jako ty přijímáš

zahyneš

blázne

zahyneš!“

 

Slyším zpívat koruny stromů

slyším zpívat les

poblázněn opět

v kroužení

uvězněn opět

v naprostém odtržení od světa

který jsem ještě nedávno

dokázal zčásti vnímat.

 

 

 

Vše co jsem žil

je k smrti

je k smíchu

věrně stvořené

kde nastane vzpoura

exploze

minulého nevědomí

tam nemohu být déle

než nezbytnou chvíli.

 

Stojí přede mnou

jak z roztrhaných cárů

je krásná

a těžko tu krásu předat

vyslovit

popsat

všem těm chtivým

jež mají o můj život

až podezřelý zájem.

 

Bojím se zmizení

přistupuji opatrně

jak k vánku

jejž nechci rozvířit

jako k vášni

jež nechci zbrklostí uhasit.

 

Přistupuji blíž

a vědomě se zbavuji

všeho co jsem měl

přistupuji blíž

a vím jistě

že ji líbám.

 

Noc

 

Kdyby tak hlavu mou

nesl někdo jiný

kdyby tak tělo moje

mohl někdo popravit

a zbavit tak pozemské tíže.

 

Zmizela

skutečně zmizela

zanechala vůni

pocit doteku

chuť v ústech

a touhu

nesmyslného hledání

dosud nepojmenované hvězdy.

 

Ťuk ťuk

prosím otevřete mi

ťuk ťuk

snad jsem ještě člověkem.

 

Ťuk ťuk

nemyslím na tu krásu

chci jen pomoc

drobnou

jednou se odměním.

 

Ťuk ťuk

nelze žít klidně

v plném vědomí

nelze to zabít

přehlížet

vymýtit.

 

Ťuk ťuk

jako by

stromy a keře zpívaly.

 

Ťuk ťuk

snad zůstalo alespoň slovo

otisk skla

políbení.

 

Ťuk ťuk

Ťuk ťuk

Buch buch.

 

25. 10. 2015

Praha-Lochkov

27.7.2015
Dneska už to vědí všichni

Zaplul jsem do jemného obrysu
pozvedl hlavu
a celý se zachvěl.
Dneska už to vědí všichni!
Nadpozemsky krásné obnažené stvoření odešlo do koupelny
a já uslyšel proud vody
v představách jsem hladil každý záhyb právě omývaný
drobná ňadra omyté panenky se tyčili s hříšnou rozechvělostí
vstal jsem
uchopil jí kolem pasu
a něžně políbil
pookřáli jsme na další měsíc v tichém odloučení
mnohé přepadala mrzutost
a my bojovali s rozumem
Přestat s tím!
Naposledy jsem políbil chomáček ve skupenství balzámu
slaný a sladký
jako jahody vylovené z moře
dostali jsme se do šílenství chvění
a líbání pohlavní cestou
musíme s tím přestat
Dneska už to vědí všichni.

5.6.2015
Blšanský vrch-Louny

16.6.2015
Znásilněná

Plazí se nekonečná skupina nevděčně hledící k lůnu
chtějí jen pláč a uspokojení
chtějí víc pro rozkoš
pro okamžik vítězství
pro pomazání krví
své matky.
Zápas o čistotu
se vede jen
za hlasitého posměchu.
Kopulující miliony
orgasmy výkřiky blaženosti
nový vůdce žádá o právo první noci
zhasínají všechny hvězdy
pláně jsou plné schnoucích zbytků
na stromech se houpou
poslední přátelé života.
Dětské tváře se již nikdy nebudou smát
i jejich těla budou roztrhána
během opakovaného znásilňování
i jejich těla se  budou houpat
ve větru poklidného vylidnění.

8.4.2015
domek-Mlýnská


 

21.5.2015
Syn rodu prostého

Na samý vrchol hory

vydal se syn

rodu prostého

hledat útěchu a porozumění

domnělých bohů.

 

Netušil nástrah,

života neznaje,

zvolil za průvodce

lidskou zrůdu,

v okolí známého

Matěje podvodníčka.

 

Syn rodu prostého

se Matyáš jmenoval,

tak jak mu s láskou

rodiče zvolili.

 

Syn rodu prostého

svou naivní představou

o běhu světa

se lichváři upsal hned zkraje.

 

Naštěstí bohové

dobře ho znali

a lepší svět

mimo svět

byl pro něj přichystán.

 

Podvodníček Matěj,

stále ještě za dobrého pokládán,

spřádal ve své zkaženosti

důkladnost nového hříchu.

 

,,Nespěchej na vrchol,

Matyáši rodu prostého,

vždyť zde

jen v polovině hory

nalezneš lásky

a vše, co k ní patří."

 

Uvěřil Matyáš

syn rodu prostého

a nechal se zlákat

do příbytku

zločinných spojenců Matějových.

 

,,Žádná krása,

žádné lásky,

jen hnusní tvorové

sápou se ke mně.

Světe, hnuse,

což nikdy neuslyším

varovné volání?"

 

Ožebračen, zbit

a vyhozen na horskou pěšinu

sbíral svou sílu

ještě pár chvil.

 

,,Mí drazí bohové,

sám k vám dojdu,

ač vědom jsem si,

že poslední mé kroky

mohou to být."

 

Konečně vrcholu samého

dosáhl Matyáš,

syn rodu prostého,

a mohl naplno vychutnat půvab,

který je přichystán

jen pro kroky obětné.

 

Pohled dolů,

do údolí,

do vesnic

i hlubokých lesů

uchvátil jeho představivost

až do horečného blouznění.

 

,,Jsem syn rodu prostého

jsem vlastně hoden

vysněné přízně bohů?"

 

Toho dne se stal kamenem

bez pocitu bolesti

v plném uvědomění si

strastiplnosti života člověka.

Cesta zpět

mezi milované

již nebyla možná.

 

Jistota,

že návrat bude opěvovat život,

není jistá.

 

Přízeň bohů

se naplno projevila

daleko později,

kdy zem byla pouhou pustinou

a nejblíže k dokonalosti

měl kámen.

Ten, jenž svým klidem

byl jediným naplnitelem pokory.

 

11. 5. 2015

Praha-Olšanské hřbitovy

(hrob Schubert von Soldern)

12.5.2015
Půl třetí šestého máje

V místnosti bylo ticho,

jen oči do sebe

v slabých třepetancích narážely.

Za okny bylo jaro

a také nutnost pomalu se rozloučit.

Zámek dveří zapadl s odříkavou ozvěnou.

Kroky směřující za dalšími okamžiky

se naposledy proplétaly.

Rozum zůstal stát,

aby do něj mohly postupně narážet

všechny známky prostopášnosti.

Bylo půl třetí odpoledne šestého máje

a určité stupně lásky

prožívaly svou malou smrt.

6. 5. 2015

Praha-Letná

3.4.2015
Ve strachu

Bojím se lidí

protože vypadají jako ty

těžko chodit ven

a zvedat ustrašené oči

těžko promluvit

usmát se

poslouchat

těžko jen tak odejít

psát dopisy

dožadovat se krve tvého těla

a růžového klína

tribuna bouří

hlasem nadčlověka

oni jsou vyvolení

pro vykonání soudu nad šílenstvím

těžko se ukrýt

před kopanci

a plyváním

podrobit se

podrobit

klanět se

a olizovat boty

bojím se lidí

protože jsou jako ty.

 

9.2.2015

Praha-tramvaj

13.3.2015
Cesta blízko cíle

Sešli se na lavičce na Šibeničním vrchu přesně tak, jak to dělali každého večera již půl roku. Ona byla drobná hnědovláska v barevných šatech a on též hnědovlasý a jak se patří dlouhovlasý, jen oblečení postrádal. Přesněji on ho ani v nejmenším nepostrádal, jen společnost měla již po staletí tu nesmyslnou touhu každého oblékat. Pokud se někdo lišil a chtěl zůstat ve své nahotě, byl označen minimálně za blázna. Adam, jak se mladík jmenoval, se odhodlal k tomuto životu blázna zhruba před rokem, jen v zimě se kvůli pohodlí balí do vlněné deky. Ukrývá se zatím relativně úspěšně v Šumavských lesích. Relativně proto, že ho tu a tam někdo spatřil a dal tím vzniknout některým za vlasy přitaženým legendám o šílenci z lesů. Eva ho potkala jednoho jarního odpoledne, když procházela lesem a snažila se navázat intimnější vztah s přírodou. Zprvu byla vyděšena z pohledu na nahého mladého muže opírajícího se o strom. Ovšem energie obou těchto mladých lidí byla natolik silná, že láska zaplála nevídaným žárem v několika málo vteřinách. Domluvili si místo nedaleko města Kašperské Hory, aby to měl Adam z lesa a hlavně do lesa blízko. Seděli dnes vedle sebe a ve vzduchu bylo něco silného a nezastavitelného. Ticho prolomila Eva. ,,Lidi jsou slepí, vůbec netuší, jak velkou pravdu máš. Už to nemohu odkládat, musím to udělat, tentokrát si jsem jistá." Adam na ni se zájmem pohlédl a pro utvrzení toho všeho se jí zeptal. ,,Opravdu?" ,,Opravdu!" Odpověděla Eva rozhodně a na důkaz svých slov se svlékla do naha a nechala své šaty i se všemi doklady a jinými osobními věcmi ležet na lavičce.

Oba teď stáli naproti sobě nazí a hleděli si upřeně do očí. ,,Tak tedy jsi se mnou připravená jít cestou nelehkou, ovšem cestou, která je návratem k počátku, návratem do ráje?" Zeptal se Adam naposledy. ,,Ano, jsem naprosto." Odpověděla Eva a uchopila Adama za ruku. ,,Tak tedy jdeme." Rozhodl Adam nakonec. Otočili se směrem k lesu a zmizeli v hustém porostu. Legenda se změnila na dva blázny v lesích a spořádaní občané trvali na zničení života těchto dvou mladých milenců. Nejvíce povyku natropili rodiče Evy, nikdo v rodině prý nikdy neměl problémy s návykovými látkami a šílenec se v rodě též nevyskytoval. Po několika dnech odchytli Adama i Evu ležící pod planou jabloní. Převezli je do psychiatrické léčebny a nasadili klepky. Ve stejný den a vlastně i ve stejnou hodinu zároveň nalezli oba ve svých celách mrtvé, oběsili se na prostěradle. Cesta zpět nebyla již nikdy tak blízko cíle.

 

22.1.2015

Tiché údolí

 

8.3.2015
Musíme alespoň nyní zapomenout

Noc neklidná

a drobounké tóny zničujících prstů

mě škrtí s nevýslovnou jemností.

 

Musíme alespoň nyní

zapomenout.

 

Tlak přirozeného splývání

nad hlavami spících

jsme jen titěrnou součástí

pro základ potraceného početí.

 

Musíme alespoň nyní

zapomenout.

 

Nejsou žádná světla

žádné nože pro odkrytí

stébélka neobroušených nehtů

vytrhávají z kůže veškerá znamení

pro ukrytí zhoubného zmrtvýchvstání

jsi pannou v mém pornografickém orloji

nedá se dále dýchat.

 

Musíme alespoň nyní

zapomenout.

 

29.1.2015

Domek-Mlýnská

19.2.2015
Předčasný odchod Alberta Juliána

Když se toho rána nebohý Albert Julián probudil a vstal, pocítil ostrou bolest na hrudníku. Bylo to, jako by místo plic ukrýval sadu kuchyňských nožů. Bylo mu hned jasné, že nejpozději zítra zemře. Muži jeho rodu odcházeli se strojovou pravidelností v třiceti pěti letech a příznaky byly vždy stejné. Ostrá bolest v oblasti hrudníku hned po ránu a nejpozději kolem poledne následujícího dne smrt. Albert Julián byl na tuto děsivou skutečnost připravován již od útlého dětství, a tak neviděl žádný důvod k tomu, aby přišel o svůj klid. Rozvážným krokem přešel do své pracovny a pod oknem uvolnil nejtmavší parketu, zpod které vylovil obálku ukrývající nemalý finanční obnos. Obálku strčil do kapsy, vrátil parketu na své místo a s lhostejnou tváří se přesunul do kuchyně, kde jeho žena seděla za stolem a kojila jejich půlroční dceru. ,,Dobré ráno, moje milované holky." Řekl Albert Julián s nehranou vlídností. ,,Dobré ráno, tatínku." Řekla jeho krásná žena s lehce strhanými rysy šťastné matky. Albert Julián přistoupil blíž, políbil svou ženu na rty a svou malou dcerku na jemné vlásky. ,,Strašně moc vás obě miluju a nikdy to nebude jiné." Řekl přeci jen s drobným pohnutím v hlase. ,,Však mi tebe taky, ty náš blázínku." Odpověděla mu na to žena a opět si ho přitáhla k polibku. Albert Julián si začal obouvat u dveří boty a oblékat teplou bundu. ,,Musím jít, miluju vás." Nečekal na odpověď a vyrazil ven. Sehnat narkotika nebyl až takový problém. Utratil veškeré peníze a krom drog si koupil ten nejdražší doutník, jenž byl k dostání. Přejel autobusem celé město a vypravil se na nedaleký kopec

s nádherným výhledem na krajinu. Posadil se a čekal na západ slunce. Proseděl takto několik hodin a takřka se nehýbal. Těch pár kolem procházejících lidí slušně pozdravil a popřál jim krásný a šťastný život. To bylo vlastně jediné, co ho alespoň na chvíli dokázalo vytrhnout z hlubokých úvah. Mezitím začalo slunce pomalu zapadat za obzor. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s několika dávkami drogy, dostatek na to, aby se až do poledne následujícího dne udržel mimo realitu. Poté vytáhl z peněženky fotku své ženy a dcerky. Po tváři mu stekla takřka nepatrná slza. Vzdychl a opět se ozvala příšerná bolest v hrudníku. Položil peněženku i fotku na zem, stáhl si ruku připraveným páskem, přidržel ho zuby a volnou rukou uchopil první dávku v injekční stříkačce. Jehla pomalu pronikala do žíly a kapalina začala proudit do těla. ,,A teď můžeš přijít, ty svině!" Řekl Albert Julián a připálil si tlustý doutník.

Poslední dvojitou dávku si dal v jedenáct hodin dopoledne, ve dvanáct hodin a šest minut vydechl naposledy. Žádný z lidí, kdo neznal rodové prokletí, si to nedokázal vysvětlit. ,,Takový slušný člověk."

27.1.2015
Anna dcera hrobníkova

 

 

Anna dcera hrobníkova

 

Hrubé ruce plné mozolů

dojaté slzy

vzdálené tvrdosti

oči na světle nového života

tak chutná radost právě započatá.

 

Otcovská láska

naplno probuzená

překrývá náhle

ten zápach přítomný

stále blízké smrti.

 

První kroky u kolumbaria

již navždy vetkané

do mysli muže

jindy tak chmurného

první žvatlání

prosycuje krásou

dech nízkých jehličnanů.

 

Klenot procházející se

mezi jednotlivými náhrobními kameny

poskakuje

a zamilovaně sleduje

bující květiny

něčí úcty

a posmrtné pokory.

 

Anna dcera hrobníkova

nic temného nezastíní

pronikavý pohled

čiperné mladé panenky

která v sobě

nachází ženu.

 

Otec ve výkopu poctivý

zná cenu svého jména

z povzdálí bdí

jak anděl

nejniternější ochrany.

 

Anna s čistotou

až nadpozemsky skutečnou

nyní již v žádostivém věku

dosáhla první zkušenosti

při doteku šíje.

 

Poblázněný jsem

a musím často pít

neb odvaha mému duchu

není příliš dána

říci první slovo

za hřbitovní zdí

zdá se takřka nemožné.

 

Vracím se domů

bez síly

bez života

jsem přikován myšlenkou

milostného vzplanutí

jsem nucen k pochmurnosti

a prchlavá mám gesta

svět kolem se vytrácí

a žal

ten snídá sám.

 

Roh hojnosti

se ve snu zjevil

nedaleko louky rozptylu

jedl jsem z rukou

zralá jablka

a společně s andělem

srdečně se smál.

 

Druhého dne časně

jsem za Annou tou spěchal

snad nyní život naplním

a uchlácholím chvění.

 

U hrobky krásné rodinné

se závoj poodkrývá

a panenka z retuše

stírá dlaní prach

jsem kamenem

a v hrdle žádný zpěv

pár kroků zpět

zaváhám

jak činit

a neztratit tužbu.

 

,, Otec není doma

neboj se a pojď

kameny tě nespálí

jsme jací jsme

a mladí oba především.“

 

Jsem ztracen v ní

a líbám osobitý sen

již nikdy nechci

jinam jít

jsem zvolen pro péči

pro jemné projíždění prsty

všemy úžasnými směry

jsem zachován

jen proto abych žil

v neodbytném pulzování

buněčné stěny

zavržené rozkoše.

 

Je živá jsem si jistý

a půvab je mi důkazem

jsme v odpuštění světa

jsme vyvolení osudem

jsme

a ruce naše

jsou tím nejpevnějším možným.

 

Otec se navrátil

a ocenil mou pevnost

rozhodný jak nikdy

a přátelský

a družný

a matka

žena mnohých příběhů

se z povzdálí dívá

je němá

krásná jako Anna

a taktéž k smrti mírná.

 

Nemohu se navrátit

za vámi mí drazí

vždyť hluk

a davy v obdivu

se nikdy netknou vášně

snad přátelé mi odpustí

a rodina se zmírní

s Annou jako andělem

je svět krásnější

a zvláštní.

 

Jsme v počátečním období

kdy živí tvoří mrtvé

kdy se spojí nebeské

kdy tlejí těla v růžích

jsme vyvolení v novém světě

kde vládne pochopení

nechci pohřeb bez vášně

a život

bez panny Anny.

 

Anna dcera hrobníkova

řemeslo zná sdílí

ohromuje

povznese

ve smutné chvíli štěstím

ukotví naděje v lehkosti

pochválí bláznivý počin

povstane

odhodí vážnost čela

a jako nejúžasnější víla z lesů

kde pohádky vznikají

přistane poblíž polibku

a naprosto ztracená

náhlou vážností

spojí se s mým ostychem

jen pro ten okamžik

vzájemného zpívání

kde zapomínají se noty

pohřebních pochodů

se náhle ocitá

společně se mnou

v nekonečné pasti rozkoše

prožívaného aktu.

 

Vlasy plné kaštanů

se zrakem propojené

dotýkají se krvavých skvrn rtů

a bělostné kůže

není mrtvá

jen vášnivě

o tom všem

mně zblázněnému

až do smrti zpívá.

 

20.12.2014

Domek-Mlýnská

 

 

 

 

 

 

 

10.12.2014
Po rozbřesku

Přes most bez zvuku tramvají s deštěm ve vlasech tak jsem byl toho dne uveden ospalé vzpomínky na lesklé dlaně pot evokující užívání a hrdý výraz tak vzdálený skutečnosti nemohu se ohlédnout mám strach z toho co neuvidím proto se lepím svým povrchním pohledem na stěny přemalovaných umělců proto jsem náhle tak malý prach se dusí společně s mými posledními zpěvy těsně pod hradbami vzhlédnu vzhůru jako bych očekával duhu černobílý svět se nedá oklamat ani vášní ani časem od kterého jsme se dobrovolně odloučili.

2.12.2014 Praha- když tramvaje stojí...

22.9.2014
Důvěrné absolutno

Na tiché hlídce

Mezi starými zkušenostmi

Jen malý chlapec

Projeví ten správný stisk

Výtok spermatu - k pomilování

Jen kdyby tak

Někdo dokázal věřit

V návrat

Důvěrného absolutna

27.8.2014 praha-Petřín

26.8.2014
Zjevování ženské




Přepnout ze světla do tmy
a následně vše obrátit
jednou stojí
podruhé neexistuje
není kam přistát
a znovu se pomodlit
sedím v křesle
snažím se soustředit
na určitý bod
dříve než odejdu
dost možná se zjeví
jemná tětiva v ženských šatech
z toho pocitu nejspíše pramení
veškeré nákresy duchů
v tak trochu opuštěné škole
výtvarných věd.

21.8.2014 Brzeznica-Polsko

17.8.2014
Nová smlouva blouznivců

 

 

Jak dlouhá může být cesta

do rajského dvora

a kde pro tebe       

fontány zpívají?

kolik je potřeba skoků

k zdolání všech pražských příkopů

a kde se otevírají mříže

vstupních bran?

 

jak snadno se člověk ztratí

na starém městě

bez dobré bytosti

jež by snad ráda poskytla

svou usedlost

pro dny vzájemné tichosti

 

nikdy před tím nebyl tak blízko Golemovi

a celé židovské obci

nikdy se neztratil v uličkách

tak jako nyní

v období bláznivé slepoty

 

klaním se

a pro většinu očí nemám boha,

pláču

a vlastně nevím

jestli si to mohu dovolit

 

stojíš na všech terasách

a maluješ postupně

zátiší listů a přezrálých plodů

míjíš můj dech

pod kterým se jen zlehka

zachvějí snad všechny štětiny

právě namočeného štětce

 

kuličky papírů se rozpustile

prohánějí po nádvoří

slova do nich vepsaná

mají jasnou budoucnost

v nekonečném prachu

vzdálené sténání

ztrácí majitele

kroky ve své rychlosti

jsou takřka nepatrné

 

může být čas stejný

když náměstí spí

a nezastaví se někdy?

zaznamená vlastně běžný chodec

ten pocit

kdy zanikne volání chrličů?

 

nad židovskou obcí hřmí

jak v období náletů

slepý člověk tu dále stojí

bojí se

ale neodchází

jsi Ráchel

Ester

a máš též takový strach?

pocity přestali znát slova

slepý člověk odchází

a přidržuje se ze zvyku stěn

 

nejkrásnější zahrady

jsou tak blízko

stačí jen vejít

není nutné se dotknout

nebo snad cokoliv očekávat

 

za oknem se zrcadlí

spousta možností

jak překonat dopad

svátečních chvalozpěvů

snažím se alespoň část

zachytit svým nedokonalým sluchem

a zastavit tak možnost špatných výkladů

 

v hudebním pavilonu

vyrostly nové sochy

aby tak uctily památku

padlých blouznivců

není třeba žádného duchovního

veškerou úctu zde nejlépe projeví hudba

 

již mnoho bylo zvoleno sadů

pro vysedávání v trávě

popíjení vína

a dokonalou lyriku frází

mladých nápadníků

těsně před útokem

opřený o kůru nedaleké lípy

zůstává nevyslovený kousek

zapomenutý po nedávném klekání

hlas šeptání stále neutichá

 

slyším tvé cupitání

pečlivě dopadající

na každý jednotlivý schod

právě nalezeného schodiště

jsi stále tak mladá

nemáš tušení

že za nejbližší stěnou

právě ustupuje má hraná nadnesenost

alkoholovému deliriu

 

jsou nás tam desítky

takřka shodné příběhy

shodné stavy rozmrzelosti

a tak trochu opožděné lásky

je často složité přistát

a uvědomit si potřeby života

který se tak sebejistě hlásí

 

je třeba oživit

zástupy blouznivců

a vlít do jejich chřadnoucích žil

potřebnou dávku imaginace

zastaralé obleky se mohou přilepit

na napnutá těla

vyjít ven

a vystavit pompézní bystu

zapomenutého ideálu

 

v období, kdy andělé

z nějakého důvodu protahují svá křídla

dolehnou i k tobě

důsledky snové mašinérie

a světla z nedaleké kavárny

prozradí napětí

dcero Davidova

budeš dost silná

vstoupíš a přisedneš ke stolu?

 

ráno tentokrát vítá

paprsky Petřína

rosa skličuje opozdilé milence

a blouznivci podepisují

novou smlouvu s časem

školy otevírají brány

své diktatury

a v novém programu poklidných

se dají tušit šedé skvrny

 

popelavý nádech dnešní melancholie

se instinktivně zastavuje

u záhonu růží

trny pozvolna procházejí

povadlými konečky prstů

jsem sám

a opatrně se připravuji

na roli večerního kavalíra

 

svět je veden dirigentem nové doby

v podstatě nikdo nezná noty

a melodie budou nejspíš nahodilé

může se ovšem jednat

jen o další renesanci

nečeho starého

kdy srdce životních poutníků zaplesají

 

všichni se scházejí

v zahradách černých obelisků

a smuteční řeč

nebere nikdo vážně

dorazili i blouznivci

předepsaní lidé si je prohlížejí

a vyměňují vzájemné pohledy

stojím mezi svými

a naplno prožívám

palčivou bolest trnů

 

pozvednu hlavu

a snažím se být pevný

v kontaktu

nohy mám obepnuté břečťanem

jako bych dostal

jasné znamení spočinout

v ten okamžik uchopím růži

ještě pevněji

a odhodlaně jí vymrštím před sebe

celému městu se zatají dech

ticho je v tuto chvíli nedotknutelné

 

teprve nyní mohu vstoupit

do rajského dvora

slyším zpěv fontán

a od rozvlněné hladiny

se odráží tolik opěvovaná luna

znáš dobře ta slova

tak jako všichni

tak jako já

v nich dávno ztracený.

 

13.-17.8.2014

domek Mlýnská,konečné úpravy praha

 

28.7.2014
Spasitel

Být tou vlnou,

tím neustálým pohybem vlastního proudu,

mohylou postavenou před vybydleným domem.

Stát před těmi životy,

které mají nekonečnou potřebu následovat někoho jiného.

Jak zvládnout svou roli,

jak zachovat to správné chování hodné hrdinů?

A co když poznají,

že jsem idiot,

že jsem se narodil proto,

abych se choval jako prase ve zlatém kabátě?

V tom případě je nutné mít v rukávu ještě několik náhradních životů

a alespoň jeden z nich by neměl obsahovat slovo spasitel.


18.6.2014

Praha-Holešovice

před výstavištěm

19.6.2014
Dítě pod noční oblohou

 

V záplavě nebeského prachu,

ve vzdálenosti vášně nedotčené,

vzhlédl jsem vzhůru

a nekonečně čekal na poslední stání.

Snad voda,

která dopadne na zpocené tváře nezpůsobí nevolnost

a divokost bude vystřídána střídmostí.

Jen v nenápadném odívání se dokáži opět narovnat

a skutečně vzplanout pro maličkou kometu.

Jako malé dítě pod hvězdami budu mávat

a se slzami v očích snít o nesmrtelnosti.

Ten žár,

to oslepující třepetání nikdy nekončícího konce,

to vše bude důkazem krásy věčného konání.


10.6.2014

Mlýnská-noc samoty zničující

 

6.6.2014
Pár pohledů

Dívám se do údolí cizíma očima

a pátrám po své skutečnosti.

Sám sobě v zádech

a s tebou před sebou,

ty jedna holko bláznivá,

co v kapsách je ukryto?

Jen další doušky

pro čmeláčky a včelky.

Ach, jak by mohl býti sladký

ten další pohled do dálky.


8.5.2014

Na Louce na Mlýnský


27.5.2014
Pouhé prožívání

Rozevři se, spanilá, ve své neskutečné pohostinnosti

a dovol,

abych se na tebe mohl dívat.

Nedovol zánik spojených pórů,

pro které tato chvíle znamená vytržení z předepsaných schémat.

Jen takové prožití vesmírného daru může navodit pocit rozechvělosti

a neustálého počítání dopadů slunečních paprsků,

skrze okno odpoledních klimat.


30.4.2014

Praha-Letná v Aspiku

28.4.2014
Pohádkový příběh

Mohl bych začít jako všichni ti parchanti přede mnou. Pojmout život jako zběsilou jízdu a pomalu se deformovat, projít obdobím geniality až do samého zničení. Kdo pozná dno na samém počátku, je vyvolený. Mohu hrát hru již předem odsouzenou všemi těmi prodejnými pisálky a kritiky z laciných nalíváren. Pokud nemám co jíst, nemám práci, nejsem zajištěný a vlastně jen tak bloumám životem, je to jasná známka břídilství. Umělec? Vyloučeno. Jen žvanil, který našel líbivou výmluvu. Kdo by mě četl, snad jen totální kretén tvářící se jako znalec umění. Ano, budu psát, zdechnu hlady a studenti literárního gymnázia po mně budou plivat. Ale i kdyby tohle všechno mělo být pravdou, už se to nedá zastavit, jsem loutkou svého vlastního pošetilého výmyslu.

Podobné úvahy mě často vyhánějí ven a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Potřeboval jsem za každou cenu něco prožít, i kdyby to mělo znamenat zahození mého nadějného života. Ale jakápak naděje může vzniknout bez rizika. Každý den jsme jako na bitevním poli a já se do toho boje zcela vědomě pouštím. Toho večera pršelo a mně se to vlastně líbilo, moknul jsem jak slepice na extázi. Původně jsem ani neměl cíl, ale nakonec se opět projevila má vášeň pro pití. Koupil jsem si láhev bílého vína a šel na autobusové nádraží vyhlížet opuštěné slečny. Cestou jsem potkal kálejícího bezdomovce opřeného zády o zeď, vyluzoval opravdu nechutné zvuky, což ve mně vyvolávalo návaly žaludečních šťáv. Došel jsem na nádraží, které bylo ovšem zavřené, déšť bičoval mé tělo a celé šaty jsem měl promočené, pokračoval jsem tedy dál v naději nějakého šťastnějšího vyústění toho všeho. Putoval jsem deštěm a uvědomil si, jak je ten svět krásný, především v noci. Veškerá tato krása byla ovšem ve velice krátkém okamžiku přerušena křikem, který se rozléhal celou ulicí. Viděl jsem dva mladíky, jak kopou do špinavého starce. ,,Chcípni, ty zasraná hnído." Zařval na svou oběť jeden z frajerských hrdinů noci. Stařec se svíjel a jenom sípal, pomalu se snažil vymanit z kopanců, ale neměl sebemenší šanci. Než jsem stačil jakkoliv zasáhnout, mladíci mě spatřili a raději utekli někam do hlubin. Pomohl jsem starci na nohy a nabídnul mu nedopitou láhev vína. ,,Vemte si to, pane, ať se vám alespoň trochu uleví." Spatřil jsem jeho vděčné, uslzené pronikavě modré oči. ,,Děkuju ti, zachránil si mě, za to ti splním jakékoliv přání." Zaváhal jsem nad nečekanou nabídkou a na chvíli upadl do hlubokých úvah. Opět vyhrály mé nízké samčí pudy. ,,Chtěl bych dnes potkat nádhernou dívku a strávit s ní noc.,, Není nic snazšího, jen tu chvilku počkej." Odpověděl mi stařík a odešel směrem k nedalekému náměstí. Připadal jsem si jako v pochybné verzi pohádkového příběhu a netušil, že jako taková pohádka to bude pokračovat i nadále. Stál jsem na místě a hleděl ve směru, kde onen kouzelný stařeček zmizel. Zanedlouho se vrátil a vedl s sebou velice mladou dívku. ,,Jestli chceš, je na celou noc tvoje a zcela grátis." Dívka byla celá roztřesená a její tvář prozrazovala známky zděšení. Nabídl jsem dívce rámě a vydal se společně s ní dále nocí. Déšť pomalu ustával a já se cítil zamilovaný. Prožili jsme spolu velice důvěrnou a vášnivou noc. Nikdy víc jsem ji už nespatřil, ani onoho starce. Jedno jsem si ovšem z té noci do života odnesl. Má určitě cenu se považovat za umělce a dělat pošetilé věci, či dokonce dobré skutky. Teď o tom všem píšu a v mém srdci ještě stále převažuje láska k drobné dívence, které jsem zachránil dědečka nebo to snad nebyl dědeček? Myslím, že nemá smysl o tom bádat, stalo se jen to, co se stát mělo, alespoň na jednu noc jsem mohl býti šťastný.


28.2.2014

28.4.2014
Noční přemítání



beze spánku,

energie na pokraji zhroucení,

jaro pomátlo veškeré smysly,

do hor daleko,

k nápravě ještě dál

a veškeré požehnání se převaluje v opilosti.

Dveře vytržené z pantů již nic dalšího neskryjí,

pokora, vzdálená sestra zhovadilosti,

si střádá na lepší život,

snad zůstane čas na svém místě

a vráska nad rty obnoví bouři.

7.4.2014
Lidští červi

Všechno to začalo velkým pohlavním červem, který přerušil můj klidný spánek. Bylo to děsivé, až neuvěřitelně skutečné. S obavami o své mužství jsem se probral a šel do koupelny prozkoumat skutečnost. Při setkání svého zraku se zrcadlem jsem se k smrti vyděsil. ,,Jsem červem, hnusným velkým lidským červem.“ Všichni ti vědátoři nám lhali, Země není kulatá, je to ve skutečnosti obří falus plující vesmírem a my jsme červi způsobující obrovské pohlavní bolesti.

 

31.3.2014  (upr. 2.4.2014)
Jeden den pompézních idiotů


Můj kamarád Anton je řekněme dost zvláštní člověk. Na první pohled vypadá jako trochu lépe oblečený vágus v šusťákové bundě. Jeho pleš je stejně zářivá jako jeho úsměv. Hlavně je to ovšem velký pán slova, básník, ale ne jako ostatní, on básně zvrací a to zejména, pokud jeho hladinka alkoholu v krvi překročí daný limit. Jediné, co dokáže ten neskutečný příval slov alespoň trochu zmírnit, je jen ta nejkvalitnější tráva, kterou si pěstuje jeho osmdesátiletá babička na revma. A byla to právě ona babička, na jejíž oslavě narozenin před pár lety vypil Anton třicet piv, čímž naplno probudil svůj dar, či prokletí, záleží na tom, jak to kdo chce brát. Dal by se snad nazvat dalším praštěným grafomanem, ale nebylo by to až tak pravdivé tvrzení, jelikož na rozdíl od většiny grafomanů, z něj padají většinou jen neuvěřitelné skvosty. Jeho múzou není však jen chlast, ale také ženy, především žirafích proporcí. Žena, která ho převyšuje minimálně o hlavu, rozohňuje jeho pohlaví až k nepříčetnosti, má pak jen dvě možnosti, buď ženu získat a dokázat, jaký samec v něm vězí, a nebo se zmocnit velkého množství alkoholu a celý ho spotřebovat. Nejlepší pro poetickou obec je ovšem to, když využije obě ingredience najednou. ,,Chlast a ženský." Základní recept pro tvorbu dokonalé poezie, všechno ostatní jsou žvásty. A právě u Antona jsem nedávno přespával po nehorázné pijatyce, kde byl sice koncert a platil se vstup, jenže já jsem proradným asociálem a peníze jsou u mě vzácným úkazem. Je to jako by Babiš začal pěstovat trávu poté, co by vyzkoušel její zázračné účinky a né kvůli tomu, že skvěle vynáší a je politicky výhodná. K Antonovi jsme dorazili řádně zpracovaní kvalitním pivem a neméně vytříbenou kořalkou. Žádné holky se tentokrát nekonaly, jelikož jsme byli opilí až do beznadějně měkkých pyjů.

Po ránu mě probudila potřeba zvracet, vyvrávoral jsem přes chodbu a slyšel, že podobný problém uvítal do nového dne i Antona, vyzvracel jsem se tedy z okna přímo do květníku na parapetu o patro níž. Dveře od záchodu se otevřely a Anton na mě civěl zmuchlanou zarudlou tváří. ,,To není jen tak, hlavně mi neříkej nic o penězích, na to ti seru, mám zasraně dobře placenou práci a potřebuju s někym přepít tu zatracenou kocovinu." Samozřejmě jsem neměl sebemenší pomyšlení klást odpor. ,,Neboj, kamaráde, já tě na nebližších pár hodin určitě nezradím." ,,Romane, jsi klasa, putyky se třesou už teď při pomyšlení na nás." Řekl mi na to radostně a já viděl, že se mu pomalu navrací ten pohlcující lesk v očích, jen ta rudá v nich, přeci jen ještě trochu vévodila. Nasoukali jsme se do zmuchlaných kusů šatstva a vše vyšperkovali šviháckými sáčky, já měl tmavě zelené s plackou, na které byl vyobrazen jeden známý americký stopař, Anton nasadil světle hnědé jen s jedním knoflíkem, tentokrát na mě dal a nevzal si svůj ďábelský šusťák. Bydlel na Vinohradech, ale my jsme oba svorně dostali chuť na Žižkov, což nakonec nebylo tak daleko. Přeci jen to ale chtělo přežít cestu, jelikož kocovina ještě zdaleka nevzdávala svou stále trvající moc. ,,Jedny Petry a dvě lahvový Plzně." Naporoučel Anton Vietnamce v Minimarketu, jelikož jsme nebyli ani jeden schopen nalézti potřebné věci. Vietnamka, velice mladá a půvabná dívka, která s námi žel nechtěla jít, nám ochotně vyhověla a Anton jí vnutil alespoň telefonní číslo. Používal jen pevnou linku, mobily nenáviděl a tvrdil, že pevná na holky líp funguje, působí tak víc tajemně. Odpálili jsme Petry, nahltli se zlehka piva a vyrazili podél stěny Olšanských hřbitovů dolů na Žižkov. Cítili jsme se jako praví králové dne, bylo dávno po poledni, k tomu neděle a nám nic nebránilo hrát si na nekompromisní bohémy. Vtrhli jsme do Slovanské lípy krátce po otevření. ,,Jaký máte piva?" Začal se Anton dotazovat barmana poté, co jsme se usadili a on se uráčil přišourat k nám. ,,Dobrý den, pánové, máme Gambrinus a Plzeň." „Dobrý den,“ řekl ten homosexuálně vyhlížející svalovitě vybavený výčepní z důrazem, který měl naznačovat, že jsme podřadný opice. Anton ovšem tu hru pochopil okamžitě. ,,Gambrinus je pro teplý, dej nám dvě Plzně a přines popelník, chvilku se tu zdržíme." Tentokrát ,,Chvilku se tu zdržíme" vyznělo jako ,,tak teď si nás užij, buzíku." Barman nasadil dotčený výraz a bez dalších zbytečných řečí nás jaksepatří obsluhoval. U nedalekého stolu seděla banda místních buranů, kteří uvařili svůj mozek v hovězím vývaru a zapili dvojitým rumem. ,,Na cikány jedině fašisty, to je jediná možnost, co taky s nima, hajzlama." Zněly silácké řeči od jejich stolu a rozptylovaly tak naši důstojnou konverzaci o sexuálních podtextech v poezii. ,,Myslím, že těm debilů támhle by nepomohla ani lobotomie." Zareagoval jsem na řeči od buranského stolu. ,,Na ty se vyser, takovýhle ukázkový neadrtálce potkáš v každý správný čtyřce." Řekl mi na to Anton. Po svých slovech ovšem velmi rychle vstal a téměř běžel na záchod. Já měl své pivo již dobyté, ovšem on nebyl ani v půlce. Muselo mu být asi hůř, než normálně v neděli bývá. Nicméně z návštěvy záchodu se vrátil jako vyměněný. ,,Ty vole, jsem se vyblil a teď bych, chlastal, žral a prcal." Byl zpátky v plné síle a i má kocovina vyvěsila bílou vlajku. S každým dalším pivem jsem byli hlasitější, tématem našich hovorů se stala opět poezie o holkách a nejlépe o jejich krásách a prznění. Začali jsme do sešitu, který s sebou většinou vždy nosím, zapisovat nejrůznější veršíky a následně je nahlas předčítat před celou hospodou. Homosexuální výčepní pěnil a banánový gel mu vtékal až do úst. Opilost byla už dost neúnosná, proto jsme se tedy za všeobecného jásotu vypotáceli opět na ulici. ,,Kurva, jdem ještě někam? Mám u sebe přes pět stovek a s těma se domů vracet nehodlám." Vykřikoval Anton všude kolem sebe. ,,Nezradím tě, kamaráde, jenom se tady vychčiju a hned zase půjdeme." Začal jsem močit mezi nejbližšími auty a dívku, kterou jsem při tom spatřil, o telefon žádat nebudu. Můj společník ovšem neváhal a dal jí svou navštívenku s číslem. ,,Ozvi se mi za tejden, to už bych měl bejt střízlivej, ukážu ti, co to znamená Shakespeareovskej sonet." Dívka si váhavě vzala, co jí podával a nejspíše nechápala vůbec nic. Za nedlouhou chvíli jsme se ocitli v další pivnici, jejíž název má paměť neuchovala, každopádně měli výborný nakládaný hermelín a pivo Kácov. ,,Jak mi dva najdem ženský, každá od nás uteče." Započal Anton další konverzaci. ,,To nevim, zkusíme třeba malovat nebo můžem zpívat." Odpověděl jsem mu se stále těžším jazykem. ,,Jo, budem slavný, to je jasný, jenom to trvá zatraceně dlouho." Uzavřel to opět Anton a rozhodl se pro dodělání se kořalkou. ,,Tady maj tu nejlepší slivovici v Praze, to mi věř." A také že měli, nezachránilo nás již nic před vyhoštěním z hospody. Hostinská od rány nás vykopala ven jak desetiletý haranty. ,,To je ženská, do hajzlu." Opakoval stále dokola Anton během toho, co jsem mu pomáhal na nohy.

Někde u tramvají jsme se rozloučili a já zbitý jak ten nejšťastnější pes vyrazil směrem do Holešovic, kde jsem tehdy bydlel. S Antonem jsme dva geniální umělci a jednou nám budou všichni líbat ruce i nohy. Jen pro to ještě není svět dostatečně vyzrálý.

 

27.2.2014

3.3.2014
Destruktivní

Ve vzteku,
když vzlétne v úderu,
tříští se okamžik na kousky záblesků
a hluchých míst.

Za oknem napadl sníh,
ptačí ticho mě děsí,
údery další nepřicházejí.

16.1.2014  domek-Mlýnská

28.2.2014  (upr. 2.3.2014)
Jednou

Až mi jednou bude sto let
budu-li se moci hýbat,
navštívím všechny ženy,
které ještě nemají vrásky.

Budu starý a statný,
opora první třídy,
po sklence
a další po ní.

Do hrobu až mě uloží,
všechny budou plakat,
zpívat zázračně dlouho,
dokud se samy nenasytí.

Vzpomínky psané perem
a plakáty všech hvězd,
stanou se mojí poctou,
mimo město
a mimo les.

21.2.2014

Praha-letná

14.2.2014
Tomu všemu mé díky

První šátek

a poslední vydechnutí,

Není příliš slušné o tom mluvit,

ovšem jen tak spočívat je snad ještě daleko horší.

Nesvlékám šat při každém setkání

a ani v nejmenší nehodlám na svých zvyklostech cokoliv měnit.

Stanout pod cizím oknem

a to své stále míjet.

Co z toho všeho může tak vzejít?

První dopad nedosušené slzy

byl vždy jen pár kroků od nás.

Nikdo nebyl schopen vstát

a otevřít ty zatracené dveře.

Miliony pohlavních aktů pro ničemnou skutečnost.

Tam, kde jiní zanechávají odpočívat své kadeře,

zanechám rozum.

Který jen vzpomíná,

nevytváří.

Namaluj mi na tvář znamení hanby,

vydám se sám položit kámen mudrců tam,

kde ho již nikdo nenajde

a nepochopí tak nekonečnou zákonitost omylů.

První šátek se ve větru vlní

a mně není vůbec trapné o tom mluvit.

Je lepší se celé noci převalovat

a nikdy nedosáhnout spánku,

než se jen spokojeně kolíbat na arše nevědomosti.

Mohl jsem si zvolit zcela odlišný scénář,

bez zbytečných překážek,

bez slastí trhajících údy u samých kořenů.

Tolik již bylo polibků,

keců

a zpocených tváří.

Je možná na čase vše ukončit,

vykřičet se do větru

a usnout v tvém náručí bez možnosti odvolání.

Čekal jsem dlouho na vás všechny,

ale sám sebe jsem se nedočkal.

Odpusťte, mé veškeré múzy,

že jsem špatně naslouchal

a vyslovoval pokaždé cizí jméno.

Nejsem ten, za kterého jste mě snad mohli mít.

Jsem křivka na čáře života,

jsem dárce se špatnou krví.

Vyleťte, ptáci, z mých dlaní

a konečně dokonejte své dílo.

Kdo má vydržet to nekončící čekání?

Žádný hrdina není skutečný

a slova lásky jsou dost možná podvrh.

Pokud se i tentokrát mýlím,

je to jasné znamení toho,

že oči nevládnou pouze svým barevným odstínem.

Jako odraz hluchavky se snažím ukrýt před skutečným činem.

Nevládnu potřebnou mocí,

musím jen stát

a nechat na své tělo dopadat nikdy nekončící sílu naděje.

Právě pro ten pocit odloučení,

který znám z dětství

a nikdy mě ani na chvíli neopustil.

Dost možná se jednou přeci jen ukloním

a stanu se živou sochou.

Než se ovšem něco takového stane,

budu doufat,

že ještě jednou,

naposledy,

dostanu možnost za to všechno poděkovat.

13.2.2014

Domek-Mlýnská (uprostřed noci)

20.1.2014  (upr. 21.1.2014)
Pojmy

Pojmy popsané lidmi pomalu mizí,

to jen jako následek,

nikoliv příčina.

Tentokrát postačí jen otočit se a jít.

Tak dlouho se mluvilo o změnách, až nás přeci jen přesvědčily o své nevyhnutelnosti.

Není potřeba nic jiného než zavřít oči a jít.

Poznávám vytoužené přání již několik nocí,

to proto se cítím tak slabý,

to proto nedokáži zastavit třes.

Pokračuji dál,

víčka již dávno nenesou temnotu a nohy si nedokáží uvědomit únavu.

Šum potoka odnáší zbytečnosti do severních zemí v místa uskladnění a spánku.

Ponaučen touhou pokládám své tělo na hladinu,

proud jistě dobrou práci vykoná.

Je zima,

mráz

a já jsem tolik šťastný.

Kouzelný zvonek mě konejší,

jen díky němu vím,

že je ten pravý čas vytvořit nové pojmy.

 

14.1.2014 v domku Mlýnská

 

24.12.2013  (upr. 26.12.2013)
Upocený vánoce

Jsou vánoce a neustále mi lámají nohy.

Nestačí jen do noci burácet, řvát z okna, zvracet do mezipatra.

Za tím vším pohrdáním mi je jasné, že to budu muset řešit.

Nastražím pasti a budu čekat, třeba se alespoň malé zakvílení ozve.

Je klid až podezřele dokonalý.

Ticho poráží šelest v uších hluchnoucího hudebníka a ze sklepa je cítit zatuchlina.

Otec má kocovinu a mně dochází tráva.

Tohle přece nemůže trvat věčně!

Naposledy splachuji výkaly starého milování.

Přerušuji klid úderem o zem.

Dejte jim zbraně, ať dají konečně klid.

Svrhněte vládu, strhněte záclony a zdrhněte, ať vás nevidim.

Naposledy si sahám do rozkroku a nalézám stále to samé.

Upocený konec bez melodie.....

......a kapra toho žrát nebudu.

9.12.2013
Po vůli

Již nikdo nemává mé postavě, nikdo mě nepoznává.

Město má výraz nepodobný ničemu známému,

obloha se zalévá poledními pohledy a náhodný chodec do mě vráží se zjevným pohrdáním.

Již dávno nebudím rozruch ze spánku, jsem jen stínem. Lidé mě obcházejí a vrhají nepřející posunky.

Město se chvěje pod tlakem průmyslových novinek, vystrašená obloha mizí v nenávratnu.

Přecházím na druhou stranu a snažím se vzpomenout, jaké jméno se právě sluší vyslovit.

Nic mě nenapadá, hlava klesá dolů, nohy se samovolně dávají do pohybu, odnáším poslední možnost návratu hluboko do lesa.

Již dávno mě nikdo nehledá,

pověz mi, matko, opravdu jsi to tak chtěla?

21.10.2013

4.11.2013  (upr. 6.11.2013)
Upalte blázna


Každým krokem blíže k jedu svého poznání.
Má náruč se plní a výraz blažený je jedinným průvodcem skrze zástupy nic netušících.
Jsem podezřelý každým svým životním pohybem.
Bojácní neandrtálci v bludu nehostinné civilisace berou do rukou louče
a v naprostém popření pokroku se snaží dobýt dům, kam jsem se ukryl.
Pouštím si starou Verdiho operu a propadám se do svého posledního opojení.
Cítím oheň pomalu praskající čím dál tím blíž.
Kouř se valí k mému lůžku v podobě hustého koberce modravé barvy.
Dusím se během posledního dramatického závěru geniální arie.

Lid spokojený opouští hořící dům pomalu se měnící v ruinu.
U televizních krabic se jejich život vrací do běžného standartu.
Policisté konstatují sebevraždu bláznivého člověka, kterého se okolí již několik let bálo.
Já ale nejsem mrtvý, zjevím se po každém tónu té prastaré hudby
a též při každé jiskérce na znamení možného počátku plamenů.

30.10,2013 V domku – Osada Mlýnská

21.10.2013  (upr. 3.11.2013)
Hledání rovnováhy


V rozpětí sil ztrácím svou rovnováhu bratra podprahového vnímání.

Nečekám na milost od božích nápadníků, jen čekám na záchvěv vznešených slov přikovaných k divokosti života.

V průvodu duchovních nauk se snažím najít alespoň část starého světa.

Jsi krásná při dobývání slov.

Proud pouze stojí , nevysychá.

 

5.10. Holešovice

23.9.2013  (upr. 3.11.2013)
Potřeba lehkosti

 

 

Tiché zaklepání rozléhá se na duši ,

první dopady prstů jsou zdá se nepatrné.

Lehký třes

těžko tvé lůžko snáší.

Pár vyslovených slov mizí bez zachycení.

Milenci bez těla,

bez bouře,

tajně v noci

spojí se v časných kapkách

podzimního deště.

 

17.9.2013 Cestou přes letnou....


 

 

14.7.2013  (upr. 15.7.2013)
Nejsvětější nyní

Je čas vyběhnout ven a počít konat teď.

Je čas prožívat, nevzpomínat, neplánovat, alespoň na chvilku být šťastný z přítomna.

Je čas vynést odpadky, vyčistit mysl, dokázat pochopit kouzlo okamžiku, kouzlo ticha a klidu.

Je čas onoho rytmu, jenž tanec provází celým životem kousek po kousku, chvíli co chvíli.

Je čas neříkat vůbec nic a setrvat v tom prožitku.

Je čas zachytit tmu, coby nejvážnější krásu.

Je čas pochopit sebe a otevřít tak bránu dál.

Je čas pro těch pár kroků bez dlouhého plánování, bez jasného cíle.

Je čas začít žít pro naše nejsvětější nyní.


11.7.2013

26.6.2013
Pokora


I.


Za tváří mou stíny proudí, za tím oknem nedovřeným.

Schyluje se k bouři přes zdánlivý klid zbraní.

K uzoufání bývá den, kdy samy jen tak z okna padají nepotřebné obrazy.

Silné jsou melodie pádu a podmanivé zpěvy náhodných.

V mých očích se cosi rozlévá a vdechuje poklidnosti dramatický ráz.

Ve své svatyni hledám alespoň jedno skryté místo, kam nedopadá paprsek světla žádný.

Místo, kde mohu naplno projevit žal.

V krytu a v pokoře snášet bolest vyvolenou.

Na konci té chvilkové slabosti naučeně vstávám a zapaluji svíce pro uctění jakékoliv duchovnosti.

Jméno není vždy tak důležité.


II.


Za tváří mou stíny proudí, za tím oknem nedovřeným.

Zem je plná dešťových kapek a z mraků dopadá vnitřní stesk.

Rozpouští se má osobní malichernost a s každou další kapkou procitá i naděje.

Smutek ve zkušební lhůtě naivně podlamuje odhodlanost, pro niž je připraven zcela jiný osud.

Vstávám od stolu, opouštím zamlžené okno, vstupuji do osobnějších komnat mého zjizveného bytí.

V místnosti zůstal již jen poslední obraz.


Stačí jen pár odhodlaných kroků a mohu vstoupit dál až do samého nitra zasvěcení.

Zde stojí strom i se svým mladším bratrem.

Zde roste tráva ve spojenectví s královstvím květin.

Les na dohled ztvrzuje náhlé vyklidnění duše.

Vracím se zpět k oknu, otevírám ho a vyskakuji na provlhlý balkón.


III.


Stojím za oknem nedovřeným, pravidelně dýchám, prožívám extázi.

Pohlazení šatů se dá provést i pouhým vánkem.

Vstupuji na samý okraj balkónu.

Ruce roztažené na samou hranici snesitelnosti přijímají kapky deště.

Sestupuji zpět, vstupuji do svého pokoje, usedám a směji se.

Zavírám okno, dopíjím kávu.

V tomto čase je potřeba ještě mnoho vykonat.

Myšlenky směřují k líbeznosti a vím, že den byl dobrý.


IV.


Zakončuji den posledním pohledem směrem k oknu.

Jako by tam stála, celá nahá a andělská.

Na stěnách visí opět nové obrazy.

Dominantou většiny z nich jsou dva stromy a někde je i dům...


24.6.2013

Za deště při poslechu Johanna Sebastiana Bacha

24.6.2013
Denní mizerie


Mizerným dnem proplouvám v kapičkách, pln očekávání a podivného smutku.

Děsím se každého slova za zády a raději hledím vzhůru k sněhobílým obláčkům.

Zahlédnu snad kousek tebe v posledním zbytku poklidného větru.

Poslední doteky bodců se úzkostlivě skrývají mezi prsty mého rozbouřeného libida.

Rozpouštím se v myšlenkách nahoty a květiny trhám s

přirozenou elegancí.

Trhavými pohyby se vytěsňuji z davu, ty jsi mě viděla a nedala nic znát.

Sestro, lehni si, zavři oči a stále dokola šeptej slova, která tě v noci navštívila.

Poslední slovo rušené mým se stane symbolem.

Poslední slovo rušené mým setrvá.


22.6.2013

13.6.2013  (upr. 29.7.2013)
Krví spojeni

 

Jeden proud do nebes vyslaný za noci šíleného prožívání vzájemné duchovnosti.

Palčivá bolest, slzy, láska.

Pevný stisk rukou, dlouhý, nekonečný dopřává našim pohledům poslední možné požehnání.

Jedna krev, utrpení a věčné spojení osudem si pohrává ve větru uplynulého večera, jenž se naplnil až po samý okraj možností ženy a muže v novém světě naší zodpovědnosti.

Palčivá bolest, slzy, láska.

Nelze zastavit to, co je dané, nelze se odpoutat, zbaběle prchnout, jsme zodpovědní za každé další slovo, za každou další větu, za každý další čin, před kterým se svět neschová.

Rány se otevírají, krev líbá krev, nahota střídá nahotu a slunce stvrzuje veškeré smlouvy vyvolených poetů.

Palčivá bolest, slzy, láska.

Peřina rudá, gejzír osvětluje putování ptáků mezi paprsky světla, záře ocele místo kněze protíná minulé životy.

Hrají nám v prokletí ti nejlepší pánové tónů, hrají nám vesele, my s hlavou vzhůru již bez bázně vstupujeme do míst, kde nás očekávají duchové nevyhnutelného.

Palčivá bolest, slzy, láska.

Políčky, rány a kopance jako odměna, jako jediná výplata za naše činy, za naše oběti.

S pevným stiskem stoupáme dál, neseme si své kříže a zbývá čas i pro lehký úsměv.

Teď! Je naší povinností!

Palčivá bolest, slzy, láska.

 

 

11.6.2013 po zasnoubení...

5.6.2013  (upr. 29.7.2013)
Prší

Opět mezi kapkami stvořen pro zalíbení slunce.

Pro zalíbení nebes a zaslíbení hvězd.

Už zase skáču přes kaluže a pramen trýzně pomalu vysychá.

Už zase skáču, létám a přistávací rampa zeje prázdnotou.

Kdo se najde tentokrát, kdo poslouží ďáblům a zbaví mě křídel.

Přijď, již na tebe čekám, co se má stát, nechť se stane.

Mezi kapkami je cítit světlo oznamující naději pro věčně zbloudilé.

Kapka za kapkou stéká po rozpálených rtech a šílenství nové hnízdo nehledá.

Svítí lampy a můra přistála na mém parapetu.

Otevírám jí a pouštím dovnitř, dlouho do noci jí vyprávím o svém životě.

Trpělivě poslouchá a chápavě mává křídly.

Již nikdy sám!

Již nikdy sám!

Již nikdy sám!

 

 

3.6.2013

23.5.2013
Pospolu


Společně toužíme, společně uleháme, cítíme chvění těly oddělené.

Jsme ránem i nocí, duší hřejivou, cítíme chvění blízkostí oddělené.

Závislost na vzduchu, na vzdálené něze, jsme krásní ptáci, tělo se chvěje.

Za kousek pohybu vděčíme větru, polibek na slzách, tělesné plameny.

Hoříme v touze nad dalším světem, který se zbláznil v patrném odlesku dešťových kapek.

Padáme do hlubin propasti lidské, nahota, veřejná vzpoura i vášeň.

Těla se blíží bosými kroky, andělé chlubí se novými jmény, které jsme předali bohu i stromům.

Na větvi, na nebi, v hluboké zemi chvějí se duše těly oddělené.


23.5.2013

Duchovní rozměr překonávající běžný prostor po procitnutí a urychleném opouštění lůžka.


21.5.2013
Pouť maniaků

 

Maniakální pouť melancholických klubíček, choulí se tajně mimo střed zájmu.

V peřinách neznámí v propasti stále, choulí se klubíčka za svitu lamp.

Mizerní slídilové, fízlové myšlenek, hlídají zájmy veřejných snů.

Veřejná veřejnost k zblití a k zbití, schoulená klubíčka stírají slzy.

Po troše vína výpověď pánů, lehají do trávy zbytky všech snů.

Klubíčka smějí se zatrpklým pokynům, kde šílí počestní, kde roste tráva.

Ze země zvedají poslední příkazy, do cely zavřeli dluh státní moci.

Choulí se klubíčka, nelze je zastavit, při každém kroku jsou pány svými.

 

17.5.2013 večery poetických kroků

 

9.5.2013  (upr. 10.5.2013)
Cesta zpět

 

Po prachu cest vrávoravě, s výrazem obelhaného děcka vracím se dnes za tebou, prolhaná matko vší hrůzy.

Tví ulhaní synové podepisují další smlouvy pro otroky vlastního rodu.

Tvé vykutálené dcery se prodávají za stále výhodnějších podmínek.

Po prachu cest vrávoravě, po nedělním obědě pozbyl jsem soudnosti a vrátil se k tobě.

Za doprovodu trávy a ptačího zpěvu, spatřil jsem hrůzu tvých vrcholných skvostů.

Ó matko hrůz, tvé dlaně jsou zašlé prachem mrtvých duší.

Tvá hlava je snem pro nezaplacené životy,

pro zbité děti revolty.

Matko lživá, nejsem tvým synem, tvým produktem, tvou loutkou v šumu magazínů.

Matko zaprodaná nevydařeným pokusům, nelítostným obchodům.

Tebe zavrhuji, po tobě plivu s klidným svědomím člověka naplněného.

Můj návrat, ó matko, je poslední plivnutí do tvé pobledlé tváře.

Pánové mamonu si hladí břicha, líbají své dokonalé ženy, přejíždějí po hlavě ukřičené budoucí dovednosti ratolestí bez názoru.

Matko hrůz, vracím se ke stromům, vracím se k pravé rodičce mé existence.

Po prachu cest vrávoravě, nikdy zpět a vždy s hlavou zpěvnou vracím se k tobě, matko, matko hvězd a hlíny.

Vracím se, zapadám na samý počátek kroků.

Chci být dobrým synem.

Chci jen s tebou se milovat a pro tebe plodit děti.

Ó matko, jen s tebou, tvým věčným objetím lze ještě na čas zastavit a zhluboka dýchat prach, který zbytečně nevíří.

 

5. 5. 2013

 

24.4.2013
Jen ty

Jen ty se otáčej

jen ty

za mnou

za sluncem

za láskou.


Jen ty zůstaň

tam kde jsi

beze změny

bez zbytečného

bádání.


15.4.2013

Společně na zastávce...

24.4.2013  (upr. 25.4.2013)
Nocí svou

 

Ve zběsilém tempu jsem vyběhl ven na ulici. Byla již tma a na mé tváři ještě stále spočíval polibek. Vrátila se, věděl jsem to jistě. Vrátila se a svůj návrat oznámila podivným pocitem v mé hlavě. Byl jsem si víc než jistý, že to není jen další šílenství v dlouhé samotě truchlícího jedince.

V mém pokoji se s velkou pravděpodobností odehrával docela jiný příběh. Příběh to byl velice půvabný, opilý a tulivý. Příběh měl jméno Kamila, měla o básnících zbytečně romantické představy. Byl jsem jen dalším hajzlem v jejím mladém životě. V tuto chvíli ovšem spokojeně spala přikryta mou peřinou a neměla sebemenší potuchu o tom, že já tam již dávno nejsem.

Měl jsem právě jiné touhy než zabývat se krásnou Kamilou a jejím polibkem. Byl jsem poblázněn tím hlasem z duše, který mi jasně naznačoval, že víla večerů je zpět. Místo setkání bylo stejné jako tehdy, o tom jsem neměl sebemenších pochyb. Bezmyšlenkovitě jsem tedy nasedl do právě přijíždějící linky tramvaje a usedl za spící ženu v pokročilém věku. U zadního okna postával mladý pár, pro nějž v tuto chvíli existoval jen jeden svět, a tím byl ten jejich.

Ulice rychle míjely a zastávky jsem prakticky nevnímal. Měl jsem trochu obavu z toho, že mě někdo osloví a bude chtít slyšet má slova. Ta jsem v tuto chvíli nemohl poskytnout nikomu. Jen jí a ona byla ještě stále dosti daleko.

Mladý páreček mezitím vystoupil a já zůstal ve voze jen s onou spící ženou, nikdo další nenastoupil. Můj cíl se nezadržitelně blížil a s ním i moje napětí, jež bylo lehce rozeznatelné třasem rukou a těkavým pohledem.

Konečně konečná! Vyplul jsem ze dveří se zjevnou samozřejmostí. Spící žena v tramvaji pokračovala ve své činnosti a řidič tramvaje, výjimečný muž, jí nevěnoval pražádnou pozornost.

Železniční most byl od zastávky nedaleko a přesto se mi ta cesta nejednou zdála až nekonečná. Město prožívalo poměrně klidný večer a já se za světla lamp stále více přibližoval ke svému vysněnému cíli.

Kamila se mezitím probudila a začala plakat. Uvědomila si, že zas narazila na dalšího magora se zjevným psychickým problémem. Nicméně se z pohodlnosti a zoufalství otočila na bok a snažila opět proniknout do již započatého spánku. Snad i doufala, že se ten blázen vrátí a všechno jí vysvětlí. „Roman Koš je idiot,“ znělo jí v hlavě a pláč střídal občasný smích nad absurditou situace. Znovu a znovu nalítává užvaněným psychotikům. Velice zvláštní koníček jejího srdce.

Já jsem se mezitím již dostal pod samotný železniční most, má radost nabírala neuvěřitelných rozměrů. Věděl jsem moc dobře, že ona už tam čeká a tedy se bude moci brzy začít. Stačilo jen vystoupat nahoru. Po trochu prudším srázu dál za snem. V každém mém kroku bylo náboženství. Každý můj nádech byl samostatnou motlitbou. Měsíc připomínal tureckou šavli a jeho ostří půlilo mraky v nelítostném pokušení. Již jen pár metrů, pár sesuvů drobných kamenů po srázu dolů a opravdu již budeme moci začít.

Kamile se podařilo usnout a do rána neměla potřebu plakat ani se pokoušet opustit byt. V tuto chvíli byla v relativně psychicky bezpečném prostředí. Sny se jí zdály růžové a probudilo to v ní skoro zapomenutou holčičku.

Byl jsem nahoře a ihned jsem ji spatřil. Stála tam v mírném větru a vypadala přesně jako kdysi. Přistoupila ke mně a podala mi velkou litrovou láhev rumu. „Můžeme pomalu začít.“ Víc nebylo třeba slyšet, rychle jsem odšrouboval víčko a hodil ho dolů na cestu. Dnes nás již nic nezastaví, můžeme zůstat spolu, opilí a bezstarostní. Můžeme se milovat, počítat hvězdy a vzájemně si držet vlasy během zvracení. To vše spolu můžeme opět prožít. Tentokrát ale naposledy, naše životy se změnily a ani jeden s tím již nedokáže nic dělat. Je čas dopít poslední kapku a s úsměvem na rtech zkrátka zapomenout.

A ráno? Ráno třeba ještě dostaneme šanci vrátit se ke svým dalším životům. Každý sám.

 

 

16.4.2013
Volání novicky

Zaslechl volání

mladé novicky

se hříchem na jazyku

a rukou v klíně.


Odpověděl přízní

a lehce tajemným

povzdechem

naučeným z knih.


11.2.2013

2.4.2013
Docela nedávné poznání

Není to tak dávno,

co jsem poprvé pohladil

svou obnaženou lebku

připomínající

důkladný průzkum mraveniště.


Jsem dávno mrtvý,

a přesto bych se rád podělil

o nový nález

lidského lejna

velice zajímavého tvaru.


2.2.2013

2.4.2013
Tříštivý obzor


Rozbouřené okamžiky,

kdy slitování nebe

nečeká na člověka

na břehu věčnosti.


Kouzelný anděl

sfouknutý z dlaně

lehkého odlesku

matoucí vášně

po dlouhém dramatu

obrázků samoty.


Vyšplhá na vrchol

výčitka čekání

na kousek provazu

pověsí minulost,

která se rozpláče,

zahyne v bahně,

usne

a navěky

roztříští obzor

pro záblesk z hvězd.


1.2.2013

15.3.2013
Do tiché skrýše

Do tiché skrýše


Údery srdce

jak tříštivý porcelán,

upadám do mdlob,

kde lépe odolám.


Svět je bez studu

skryji se v kapradí,

najdou mě, doufám,

tvé ruce, co pohladí.


Tajemství života

tvá ústa sladká,

pojď blíž a ukryj se,

než bude válka.


8.1.2013

Myšlenky o ní...

15.3.2013
Pojmenované otázky

Pojmenované otázky


Pojmenované otázky

ještě vůbec

nemusí

dosáhnout odpovědi.


Vyřčená přání

směrem k nebi

se ještě vůbec

nemusí

dotknout hvězd.


A co teprve naděje,

co ta dokáže

s člověkem

udělat.


28.1.2013

12.3.2013
O veselém metaři

Již od samého rána tušil, že tento den bude jiný, než na jaké byl zvyklý v těch několika posledních, které trávil v opojení koštěte a lopaty. I tento den dával tušit, že v oblasti náplně práce se žádná významná změna konat nebude. Což se ovšem nedalo říci o jeho vnitřním rozpoložení. Probudil se ihned po prvním zazvonění budíku a na tváři mu zářil úsměv. Vstal a stihl si dokonce uvařit čaj a připravit drobnou snídani. Do toho všeho si zpíval veselou jarní píseň, kterou zaslechl na sobotním koncertě kapely Kočkolit. ,,Ty jóó, už je jaróó, ty jóó!“ Vyběhl ven na ulici a chtělo se mu tančit. Do jara zbývalo ještě několik dní a nebe bylo ještě stále zahalené do přikrývek noci. On skoro běžel směrem k metru. Ve chvíli, kdy míjel klub Cross, se ze zajetí domu vypotácela dosti použitá dívka. Usmál se na ni, dal jí pusu na tvář a řekl: ,,Věřím, že se nevidíme naposled.“ Dívka znejistěla a nuceně se usmála. Dnešního rána nebude moci dlouho usnout, ten veselý mládenec se jí očividně zavrtal do hlavy jako kvalitní nášleh.

Hrdina čisté Prahy se mezitím vnořil do prostorů metra a rozzářil se přes celé nástupiště. Netrvalo dlouho a přijela ona souprava, jež ho ještě více přiblíží v místa, kde své pro dnešek milované nářadí obdrží. Bylo to poprvé, kdy do firmy Čisté město dorazil jako první. V místnosti shromažďovací tedy důkladně zametl a nábytek porovnal. Po dokončení této činnosti se usadil na jednu z židlí, vytáhl si knihu „Miluji život“ a pustil se do čtení. Po dobré půlhodině čtení se teprve začali objevovat další vyslanci čistého města. ,,Ty vole co tady děláš, to jdeš rovnou z bááru, že jsi tu tak brzo,“ zazněl jeden z komentářů na adresu jeho podezřele časného příchodu do práce. ,,Ale né, já jsem dnes jen šťastný a pro samé štěstí nemohu ani spát.“ Odvětil on hlasem spokojeného pracanta. ,,Ty vole, tomu hrabe.“ Byla jedna z dalších přiblblých reakcí. Dorazil mistr a divil se, že tu je pan Roman Koš tak brzy. Uklizené místnosti si nikdo nevšiml. Po sčítání všech vážených pracovníků a milovaných brigádníků byli všichni rozvezeni na místa svých pracovišť. K Romanově velkému potěšení na něj zbyl čarokrásný Karlín a co více, okolí metra Florenc. V jeho skupině se nacházeli čtyři lidé, ale jen on cítil tu nezměrnou radost ze života tak silně. Ano, i ostatní se občas pousmáli, přihodili k dobru veselou historku, co však nedokázali, bylo skutečně prožít štěstí. Romanovi se to dnes dařilo tak jako nikdy v životě. Zatímco ostatní pomalými pohyby zametali, co na zemi spatřili, on poletoval, tančil a nepořádek nosil po kilech. Během toho stačil několika cizincům popsat cestu k autobusovému nádraží a převést slepce přes cestu. Velitel metařské čety se v jednu chvíli otočil a posměšně se ho zeptal: ,,Ty sis něco dal, že je to tak, nějaký jointy.“ Roman se doširoka usmál a řekl jen: ,,Ne, já konečně pochopil smysl života.“ Byl po zásluze obdarován nechápavými pohledy, lidstvo přeci není připraveno na takovou hlubokou pravdu. Roman přeci nemohl čekat nic jiného, než že bude opět považován za blázna chyceného do pasti svých představ. Jeden z metařů začal vyprávět o invazi židů, což zastavil až na kole projíždějící Milan Knížák a slovy ,,no to je úroveň“ tento monolog utnul. Do konce pracovní směny se právě Milan Knížák stal tématem hovorů. Roman mezitím nacvičoval labutí jezero uprostřed černé skládky, která se tradičně utvářela za místním supermarketem. Během tance stačil posbírat a roztřídit veškeré použitelné potraviny, zabalit a poslat je na charitu.

Blížil se čas konce pracovní doby. V tvářích metařů byla snadno rozpoznatelná natěšenost. Kromě Romana všichni do jednoho počali práci flákat. Nejmladší ze skupiny nalezl v úctyhodné hromádce vajglů konopný nedopalek, ta hromada obsahovala jen konopné nedopalky. Mladík náhle dostal geniální nápad. Jak smyslu zbavený začal pobíhat v nepravidelném kruhu a vykřikovat: ,,Jedy za dvě stě, jedy za dvě stě!“ Než stačil kdokoliv jakkoliv zareagovat, již tu byli posluhovači zákona a mladíka deportovali kamsi na Pankrác. Události dramatické ovšem neměly pražádný vliv na Romanovo dnešní rozpoložení. Pracovní doba vyprchala jak bombička naládovaná rajským plynem a Roman vypadal na příčinu jejího vyprázdnění. ,,Sundejte si vesty a můžete domů,“ zavelel mezitím dorazivší mistr, který při pohledu na nejveselejšího metaře na chvíli zapomněl rodný jazyk. Roman všem podal ruku a na mistra se usmál co možná nejsrdečněji. „Kdybyste věděli to, co já, také byste se smáli.“ Načež se ladně otočil, vyskočil a vzlétnul do oblak za svou milou vyvolenou, která mezitím zemřela, a on cítil, že by měl konečně naplno projevit své city k ní.

 

28.2.2013  (upr. 5.3.2013)
Zlá malá holka

Únava z dlouhé cesty mě již dosti zmáhala, rozhodl jsem se tedy někde rozbít tábor. Byl jsem sám v hlubokém lese. Snažil jsem se najít nějaký pěkný palouček,kde bych mohl rozdělat oheň a před spaním něco málo pojíst.Nejedl jsem již několik hodin. Navíc na paloučcích většinou nebývá jako podestýlka povedená bandička škodolibých větví. Po několika minutách jsem skutečně vysněný palouček nalezl. A byl to pohled neskutečný, daleko překonávající mou skromnou touhu. Nejenže se mi pod nohama rozprostíral koberec z toho nejjemnějšího materiálu, ale byly tu i vjemy, které příjemným způsobem naplňovaly mé zvídavé oči. Všude kolem tohoto prostoru se tyčily košaté stromy a pod nimi neméně působivé keře a keříky. Palouček nemohl být víc než padesát metrů dlouhý každým směrem, tvořil až překvapivě pravidelný kruh. Uvnitř tohoto prostoru se sem tam potuloval zatoulaný keř či malý stromek. Květin tu bylo jen pár, ovšem i v tomto počtu se jim bez velkých problémů podařilo zasáhnout mé srdce. Bylo tu též značné množství kamenů, z nichž některé utvářely velké hromady. Při bližším prozkoumání jsem si uvědomil, že ty kameny netvoří jen tak obyčejné hromady, ale ve skutečnosti to všechno jsou zbytky stěn, dnes již takřka úplně pohlcených časem. Dál jsem již nezkoumal strukturu kamenů a raději se vrátil do lesa pro trochu dřeva a následně zhruba vprostřed paloučku jsem rozdělal oheň. Plameny dobyvačně požíraly svou potravu a já nad nimi v kotlíku vařil rýži s houbami, které jsem nalezl v lese. Netrvalo dlouho a můj žaludek dostal, po čem tolik prahnul. Po posledním močení toho dne jsem ulehl do svého připraveného spacáku, zavřel oči a čekal na příchod spánku.


Malá holčička s děsivě pokřiveným výrazem ke mně přistoupila a natáhla bledou kostnatou ručku. Neměl jsem jí co nabídnout, tak jsem jen výmluvně pokrčil rameny. V tu chvíli se z jejího hrdla vydral neskutečně hlasitý křik mající v sobě ty nejvybranější prvky hrůzy. Stál jsem na místě jako přikovaný a čekal, co se bude dít dál. Holčička přestala křičet, šibalsky se usmála a řekla:,,Chtěl jsi to.“ Načež naprosto nečekaně zmizela. V tu samou chvíli se ale stalo něco jiného. Kolem mě se objevily kamenné domy zachvácené plameny, celé to bylo podkresleno šíleným voláním o pomoc. Nevěděl jsem, co se děje ani co mám dělat. Má ztuhlost ovšem zmizela. Začal jsem zmateně pobíhat a hledat nějaký zdroj vody. Křik z domů byl nesnesitelný. Snažil jsem se i otevřít některé dveře, ale žádné nechtěly povolit, okna nešla rozbít. Otočil jsem se právě v okamžiku, kdy ke mně opět přistoupila. ,,Bavíš se dobře?“řekla, jako by jí to přišlo jako nejzábavnější na světě. Než jsem stačil zareagovat, byla opět pryč. Nakonec jsem ji zahlédl, jak na samotném konci paloučku cosi zahrabává. Domy stále hořely a já byl bezmocný.


Tento sen mě nejenom probudil, ale díky hrůze, kterou jsem pociťoval, se spánek již nenavrátil, byť jsem narychlo opustil louku a zkusil štěstí pod statným dubem. Palouček jsem již nikdy nenavštívil, ovšem ten děsivý obličej malé holčičky je do mě vrytý navždy. Jednou jsem někde zaslechl, že se k tomu místu váže jistá pověst. Nevěnoval jsem tomu raději příliš pozornosti, vím jen, že tam bylo něco o zlé holčičce, obírání chudých a jakémsi pokladu, který nikdo nenašel.


12.2.2013
Nostalgické chvění

Záchvěvy minulosti
mrazení v zádech,
zbytečné vydechnutí
zbytečný nádech.

Po chtíči zůstalo jen
vyhřáté místo,
pískavé zavírání
v ulicích čisto.

Pár řádek pobláznění
zpívání zvesela,
k polibku stačila jen
minuta necelá.

Pár frází očekává
snad každý pitomec,
nad hříšným pohrdáním
pro dnešek spadla klec.

Slunce se tomu směje
nadšeně zpovzdálí,
na lásku mají právo
jen ti, co zůstali.

              14.8.2012
cestou z Meet factory

28.12.2012
Vydrž chvíli

Vydrž chvíli

a vstup do sedmikrásek

včelka své smysly napíná,

stébla svůj půvab objímají,

slova jsou zatím nevinná.

 

Vydrž chvíli

zanedlouho to začíná,

na větvi sedí ptáček němý,

serenáda pro citlivé,

okolí zdá se beze změny.

 

Vydrž jen chvíli

pak rozběhni se

do středu, z kterého tě vyhání,

prachem se cesta uzavírá,

v bouři se ztrácí vyznání.



⇡nahoru⇡